Všechny návštěvy se časem musely smířit s tím, že odcházely poněkud melírované, což mělo ovšem pozitivní dopad, totiž že už k nám chodí jen lidé k psům lnoucí. Dovolte, abych vás ojela, říkala jsem zase já, samozřejmě lepicím válečkem, což je v naší domácnosti věc nezbytná, i když už zbyl dalmatin, vlastně dalmatinka, jen jeden.

Lady Eiša z Fulneckého zátiší odešla v necelých dvanácti letech běhat po věčně zelených pastvinách a jsou-li tam rybníky a řeky, tak trávit většinu času ve vodě, protože to nebyla normální dalmatiní dáma, to byla vodnice. Jezdit s ní k vodě, bylo o nervy. Nemohli jsme jít do vody bez ní, to jsme zkusili jen jednou, když jí byl rok.

Zůstala jsem s ní na břehu a zbytek rodiny se šel koupat do malé přehrádky na Rusavě. Jakmile zjistila, kam že to její smečka jde, našponovala se, začala kvílet, pak štěkat, nakonec mi vyrvala vodíko a vyrazila. Přímo. Bez ohledu na cizí deky, lehátka, nahá těla, dětičky, kyblíčky a lopatičky. Ze břehu skočila do vody a jala se zachraňovat rodinu. Od té doby plavala vždycky s námi a byla neunavitelná.

Pokud s námi neplavala kilometry po rybníku, vyžadovala házení čehokoliv, co mohla z vody aportovat, nejlépe kmeny, klacky, pet lahve, a vyžadovala to urputně. Tak nahlas, že to přilákalo zvědavce, mezi nimiž se vždycky našli nadšení dobrovolníci (převážně z řad dětí), kteří jí ty předměty rádi házeli místo nás.

Byla naše horská vůdkyně, pravidelně klusala při turistických výletech 10 metrů před námi a zcela neomylně odbočila právě na tu cestu, kterou jsme chtěli jít dál. Nebála se lidí ani psů, naopak vždycky se šla ochotně seznamovat s každým, i s tím, kdo o to zrovna nestál. S noblesou snášela obdiv a hlazení cizích lidí a milovala vybrané jedince mužského pohlaví, které dokázala neúnavně obtěžovat svou přízní.

Byla naprosto přirozenou obranářkou své smečky i sebe. Německou ovčačku, která ji začala obtěžovat, skutálela jednoduše z kopce, německou dogu, která napadla její tehdy tříměsíční dceru Ginu, hnala s hrozným řevem rozbahněnou oranicí daleko od nás všech. Jí vděčím za to, že jsem při večerní procházce bez úhony vyvázla z obklíčení tří podnapilých zahraničních dělníků, kteří po mě chtěli peníze.

Neštěstím pro ni byla jakákoliv střelba, ať na sportovní střelnici, při vzdáleném honu, či rachejtle při různých oslavách. Věrna vlčím instinktům schovávala se při vycházkách v křoví a v nestřežené chvíli prchla domů. Nic nepomohlo, jakýkoliv výcvik selhal. Smířili jsme se s tím, že Silvestry tráví naše psice na záchodě, pod klavírem, případně pod peřinou s dětmi a hodlá si nechat prasknout močový měchýř, protože ven bychom ji museli odnést.

Byla typickou představitelkou svého plemene, dokázala sežrat cokoliv a v jakémkoliv množství, nejlépe dobře uleželý kadaver, třeba takovou rozkládající se srnčí nohu i s kopýtkem, či smrduté torzo padlého zajíce, vždy bez následků. Museli jsme jí hlídat figuru, obzvlášť v posledních letech, protože žravost ji neopouštěla.

Byla oddanou, milující a milovanou členkou naší smečky. V necelých dvanácti letech začala ochrnovat na přední nohy, přestala vstávat a po dvou týdnech, kdy ji její pán obětavě snášel a vynášel několikrát denně dolů a nahoru do druhého patra, aby se mohla vyvenčit, jsme jí pomohli odejít přes duhový most.

Nezůstali jsme sami, Eiša nám tu nechala svoji dceru Ginu, která nám pomohla smířit se s jejím odchodem. Smířili jsme se, ale nezapomněli.