Jenže Osud mínil jinak, my jsme o necelý měsíc se po třinácti letech museli navždy rozloučit s beznadějně nemocným briardem Bartem a tak štěkáto plynule postoupilo na jeho místo.

Kříženec se nezapře, takže Max od první chvíle udivoval inteligencí, projevující se mimo jiné v tom, že do týdne se naučil čurat nikoli doma na plovoucí podlahu, ale kvílením si vynutit vycházku.

Protože vyrůstá v rodině a své bydliště má ve vstupní chodbě bytu, je neustále v centru dění. Tudíž se v něm záhy vypěstoval návyk neustále nám pomáhat, s čímkoli a kdekoli. Jak Max roste, jeho akční rádius se zvětšuje. Kde jsou doby, kdy nám odnášel pod rukama všechno, nač dosáhl, rozvazoval tkaničky, rozepínal zipy, bral dětem svačiny.

Mimochodem byl první, kdo četl návod na stavbu bazénu, který umně otrhal z právě dovezené krabice. Cokoli doma postrádáme, okamžitě hledáme v psím pelíšku. Klíče od auta, které si Many sundal z věšáku u dveří, doporučené dopisy, které přečetl dřív než já, propisku, která mi čouhala z kapsy…

Dneska už je specialistou vyššího stupně, dokáže ukrást láhev piva stejně obratně, jako odnést dceři aktovku.

Ted si ale užívá, protože už víc než měsíc renovujeme byt. Pes pochopitelně nechybí u ničeho, takže bratr řemeslník se co chvíli zmítá v hysterickém oblouku při hledání nářadí, nákresů, nebo již zmíněného pěnivého moku.

Když před pár dny dodělával dřevěné obložení, které Max v dobách her nezralých považoval za bezva trénink na zuby, pes ležel vedle a plynule bral nářadí, které bratr odložil. Křup, rozpadla se dřevěná násada špachtle. Křup, křup, následovalo pravda trochu tvrdší toporo od kladívka. Křuuuup a šroubovák se změnil k nepoznání.

Štěňátko spokojeně vzdychlo, nadšené dobře vykonanou prací a bratr mu do tlamy vrazil kus obložení. "Tak sežer i tohle a já jdu na pivo," oznámil studeným hlasem nejen psovi, ale i mé maličkosti.

"Ale no tak, vždyť ti pomáhá, tak se na něj nezlob," chlácholila jsem nenaladěného sourozence. "Hele, že mi krade a demoluje nářadí, budiž. Že si vždycky lehne tam, kde zavazí, prosím. Ale že mě pořád štípe do zadku, abych ho hladil, no dovol, na to teda čas nemám," odvětil bratr, aby vzápětí pohladil velkou psí hlavu.

Z Maxe se postupně stal Manán, Krysa, Had, Zmetek…Na všechna oslovení slyší, stejně jako v nich slyší láskyplný podtón. Je to přece jen stále psí děcko.

A tak jsme shodou náhod přišli k šedesátikilovému skřítku domácímu. Nosí nejen nářadí, ale i štěstí a lásku.