Tak nějak to u nás vypadalo, když jsme se loučili s našim psem Brokem, o kterém jsem tehdy napsal do internetových novin "Neviditelný Pes" 

Zadarmo do dobré rodiny 

tak byl nadepsán inzerát, který našla v místních novinách moje manželka a já po třech letech odporu, podlehl. Ne že bych neměl psy rád, spíš naopak. Právě proto, že je mám rád, vím jak to zamává celou rodinou když přijde čas loučení.

Kříženec Německého ovčáka a Bůh ví čeho jiného, bílý s černými fleky a aby jo bylo jasný, že není "čistá rasa", tak ještě pár rezavých flíčků na čenichu. Když jsme ho dovezli domů, ani neplakal po mámě. Asi se o něho moc nestarala. Teď byl u nás středem pozornosti a podařilo se mu tento stav uchovat po příštích jedenáct let. Dostal v Austrálii neobvyklé jméno BROK.

Jezdil s náma autem na chalupu a sedával na předním sedadle, v prádelním koši na manželčině klíně. Později se do koše nevešel a tak sedával u jejich nohou. Rostl jako z vody a když se tam oba už nevešli, tak se Libby odstěhovala na zadní sedadlo a Brok zaujal místo velitele vozu. Dnes už na chalupu nejezdíme, ale stačí otevřít dveře auta…

Když jsme ho nechali doma samotného a bylo mu smutno, tak si ze sušáku na prádlo "sundal" moji košili a pohodlně se do ní uložil. Vždycky bílou, vždycky tu nejlepší košili a nikdy jí nepoškodil. Určitě neví, že je pes. Nikdo ho nikdy nic neučil a přece všechno umí. Rozumí "člověčí" řeči a také umí mluvit. Příjdeme-li někdy pozdě domů, jeho "uhuhuhu vaf uhuhuhu vaff vaf" je naprosto srozumitelné nadávání, že jak si to vlastně představujeme přijít tak pozdě?

Nedávno mu vyoperovali rakovinový nádor a říkají, že dlouho nebude. Brzo přijde do psího nebe a bude to pro něho šok, protože se tam nebude mít tak dobře jako u nás...

Za několik dnů, povyjití tohoto článku, jsme Broka pochovali na přední zahradě našeho domu a na jeho hrob zasadili malý eukaliptus. Dnes na tom místě stojí úctyhodný strom. To jsem napsal před mnoha lety a tehdy jsem si (bláhově) slíbil, že už nikdy nedopustím, abych... však to znáte.  

Rek

Rek nebyl Brokovi podobný naprosto v ničem. Jako správný Malamute měl svou hlavu a všechno ostatní bylo vedlejší. Byl jediným psem, (aspoň podle mé zkušenosti) který se jako kočka mazlil s rukou, která ho hladila.  

Dokázal "vést konverzaci" tak, že odpovídal přibližně stejným počtem štěků, kolik slov jsem na něj promluvil a dokonce se mu docela dařilo napodobit i intonaci. Byl nádherným exemplářem své rasy a byl členem naší rodiny. Důležitým členem naší rodiny.

Dnes jsem mu odpustil zničený nábytek, okousané balkonové sloupy i všechny poškrábané dveře. Byl příliš velký na to, abychom ho mohli pochovat na zahradě a tak je z něj jen hromádka popela. I psi mají v Austráli své krematorium.

I on bude mít svůj strom a dnes, tak jako tehdy, když jsme se loučili s Brokem, i dnes si slibuji, že už nikdy...

O tom, jak k nám Rek přišel si můžete přečíst zde... (pozn. red. - vřele doporučuju přečíst!:))