Anežce se už podařilo dosáhnout minimální výšky požadované standardem (60 cm) a na váze se už blíží 30 kg. Je to štíhlá, nohatá holčička, a když venku celá šťastná poskakuje, vypadá jako kůzle. Přestože podle nezasvěcených vypadá mohutně, na svou rasu je poněkud hubená, ale ještě roste a tu postavu dotáhneme.
Bohužel byla nějakou dobu zcela mimo proces socializace a výchovy a je to na ní znát. V současné době napravujeme napáchané škody. Prvním úspěchem je, že přestala vevnitř dělat loužičky. Zatím to vypadá, že nebyla ještě nenapravitelně zkažená, ovšem asi to nikdy nebude stoprocentní. Zato je socializovaná na většinu domácích spotřebičů.
Při návratu k paničce se musela přestěhovat a nechat v původním domově Filipa i kočičky. Snáší to bez větších problémů, hlavně asi díky tomu, že má novou kamarádku Riju. S tou tvoří dvojici zvanou "Malé a velké torpédo" (kdo je někdy viděl v pohybu, chápe). Není zcela jasné, kdo je z nich dvou dominantní, časem nejspíš bude Anežka.
Rija je sice starší, ale zase ne o tolik (7 měsíců), a Anežka větší a silnější. Zatím se spolu honí po zahradě, tahají se vzájemně za uši a pokouší se donést dovnitř co největší množství bahna. U jídla Anežka nestrpí konkurenci, a pokud nemá Rije všechno sebrat (piškotky, žvýkačky,…), musí se nad nimi stát. Na druhou stranu se Rija nastěhovala do Anežčiny boudy.
Na paničku je Anežka silně vázaná a nemá ráda, když se kolem ní točí jiný pes, včetně Riji. Musím říct, že není jednoduché nést misku/y a ještě se pokoušet drbat stereo jednoho velkého a jednoho malého psa.
Součástí smečky je sice i Kimina, ale to už je stará, nevrlá paní, která má ráda svůj klid a s mladými se moc nekamarádí - raději je puštěná samostatně. Rija naučila Anežku na Kiminu štěkat přes plot, takže se holky občas pohádají. Také nerady vidí, když si panička povídá s Kiminou. Kimina se ovšem nedá a řekne jim své (jednou jim vynadala i s 15 cm žvýkací tyčkou v tlamě bez toho, že by jí vypadla).
Anežka si je vědoma toho, že je hlídací pes a často i opravdu hlídá. Je toho názoru, že slušný člověk by se k její zahradě ani nepřiblížil a tudíž jsou to všechno podezřelá individua, na které je třeba dát pozor a zahnat je. Dle mých zkušeností není s tímto názorem v psím světě vůbec osamocená. Přestože nejeví žádnou snahu někomu ublížit, její vrčení znervózní i zkušeného pejskaře pohybujícího se po zahradě. Prostě drží veškeré návštěvy zkrátka.
Přistěhováním získala i novou paničku a páníčka. Zvykla si na ně, občas je i poslechne, ale pokud by ohrožovali hlavní paničku, zasáhla by (když jsem babi něco ukazovala a ona přistoupila moc blízko, okamžitě se mezi nás vmáčkl vrčící kožíšek).
Nové území není bezbariérové, je tam hodně schodů. Anežka na to nejdříve koukala podezřívavě a nechtěla s tím nic mít, jenže pak jí páníčci odešli po schodech nahoru. Zkoušela je dostat dolů, když to nezabralo, tak vyběhla nahoru. Během půl hodinky se po nich naučila běhat jako starý profík. Dokonce se z nich vrhá na paničku, která má potom problém udržet rovnováhu svojí i Anežky.
Samozřejmě si zase vydobyla své místo v paniččině pelíšku. Na noc si lehá na gauč v obýváku, kde má i svůj polštářek a hlavně přehled po celém patře. Gauč v hale má díky ní nový stabilní přehoz.