19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZCESTNÍK: Rila a Pirin - Bulharsko, červenec 2018 - 2. část, Pirin

20.5.2020

Předchozí část si můžete přečíst zde.

Javorov. úterý den čtvrtý. 22:45.
Horká sprcha a klasický záchod. Poprvé od hotelu v Samokově by se člověk snadno zapomněl a hodil papír do mísy, což by Bulharům ucpalo trubky a způsobilo nemalé potíže hlavně ostatním návštěvníkům. Javorov je pěkná, celkem nedávno postavená chata s povlečením a výbornou restaurací za parádní ceny.

Od monastýru jsme si zajeli k obci Stob na Stobské pyramidy, což vůbec nejsou pyramidy, ale přírodní úkaz à la špičaté kopce. Při stoupání k pyramidám nás chytl další slejvák, ale aspoň byl krátký. Nahoře na vyhlídce už zase svítilo a dalo se kochat vršky zvláštně tvarovaných sedimentů, s kloboučky nebo bez.

Stobské pyramidy.

U busu převrtat batožinu, nakoupit u nově opraveného náměstí v obchůdku ve Stobu a samozřejmě napustit lahev místní vodou ze sirného pramene… Nečuchat! pak je voda celkem chladivá a příjemná.

Po nákupech následuje převoz busem pod chatu Javorov v pohoří Pirin. Teda jako „pod“ si představte dvě hodiny chůze do kopce. Krásné buky narostlé do roztodivných tvarů, cestička zasypaná jehličím vinoucí se lehce nahoru, posetá balvany. Vlevo, lehce pod úrovní, šumí potok s malými vodopádky a opojná vůně jehličí dotváří dojem… kazí to jen lehce prádelnovej vzduch, na chatě jsme všichni durch mokrý.

Pirin. Stoupání k chatě Javorov

Toulaví psi.

Prej odpočinkovej den, no jak pro koho… Nakonec si objednám tříchodové menu, ale než ho donesou, udělá se mi tak blbě od žaludku, že jen pohled na kuřecí steak vzdouvá vlnu nevole. No však hladovců je tu dost, ale aspoň šopáček a studená jogurtová polívka s koprem – tarator – do mě nakonec padne, i když na etapy.

Mají tu čaj ve 2dcl hrnkách! Hurá! A zítra musíme vstávat před šestou hodinou. Je tu hodinový posun, takže pro tělo je to lehce dřív, než je zvyklé a navíc jen 6,5 h spánku. No, pokud to prospím, bude to tak o hodinu spánku víc, než na dnešek… Kombinace boreliózou zmoženého těla, antibiotik a nechutenství je fakt super kombinace, ale pro totální odpadnutí po ulehnutí je to kombinace k nezaplacení.

Středa, den pátý. Chata Vichren, 1750 m n. m., 19:00.
Ráno vstáváme docela brzo, a ještě před sedmou vyrážíme nahoru – čeká nás zhruba tisíc sto výškových metrů do sedýlka k pauze, a pak ještě obávaná část dnešního dne, řetězy na Končetu. S Jitkou vyrážíme o něco dřív, není ještě ani 7:00 a v lese je zatím příjemný stín. Když ale na chvíli jdeme na sluníčko, tak už pěkně peče.

Zajištěný hřeben Končeto, za ním v mraku hora Vichren

Bohužel z lesa vyjdeme docela brzo a na svahu už to teda fakt stojí za to. Je ultra hic a všichni nás pomalu začínají předbíhat. Na první sedýlko 2550 m n. m. přicházím poté, co jsou všichni úplně zmrzlí, a tak půl hoďky na mě čekají v péřovkách v závětří, aby neumrzli. Já si dávám v klidu sváču a oni prchají dál traversem kamenitým svahem. Nedivím se, fučí a je fakt zima.

Pomalu se i já drápu svahem a průvodkyně Bára se mnou jde vzadu – abych tak řekla, moje tempo vlastně celej tenhle zájezd snad ani chůzi nepřipomíná. Trvá to neuvěřitelně dlouho, blbě schůdným kamenitým svahem, až k útulně Končeto (2750 m n. m.), u níž svačíme.

Výhledy jsou epesní a dole hluboko pod náma se pasou kravičky a probíhá stádo ovcí. Pořád dost fouká, občas probleskuje slunko.

Rozhodně za deště nebo jeho rizika bychom sem vůbec nemohli, protože mokrej mramor není nic, po čem by kdokoli chodil dobrovolně. Natahuju péřovou vestičku a obdivuju kluky, jak sem dotáhli velkou petku s pivkem a dávají si vitamíny.

Cestou na Vichren

Fučák nepodporuje válení, a tak pokračujem dál pro změnu kamenitým terénem. Ted už ale není cestička moc dobře schůdná s holema, tak jednu schovávám a drápu se šutrákama napůl v sedě, napůl v leže až nahoru k ocelovému lanu, kde mi pomáhají Míša s Radem. Tímto jim musím znova poděkovat za pomoc, bez nich bych to nahoře na hřebenu asi dávala o dost hůř, dost mě jejich společnost podpořila a Míša dodala i spoustu tipů, jak na laně chodit bezpečně. Za začátku nic moc, ale pak jsem trochu jistoty přece jen získala.

Nakonec přišel úsek, kterej byl stejně hnusnej jako ten s lanem, jen to lano tam nějak zapomněli natáhnout! Když jsme pak slezli do sedýlka pod Vichrenem, už zase svítilo a hřálo pekelný horský monstrum. Většina grupy už byla nahoře na Vichrenu, mě ale kvůli píchání ve zdravý noze při každým došlapu chuť vylézt tam taky přešla.

Nahoře na Vichrenu byl zrovna parádní výhled, většina přechodářů se zrovna kochala výhledy z jeho vrcholu. Než bych tam vylezla, stejně by Vichren zas zahalil mrak, kterej se šinul naším směrem. Hm, rozhodování vlastně nebylo moc složitý, červená oklika bez Vichrenu slibovala taky pěkný výhledy, a tak se vydávám na chatu Vichren oklikou.

Obcházím Vichren bokem

Mohla bych čekat na jednodenkáře, kteří si dneska Vichren a Končeto dávali též, ale asi mě po cestě v pohodě doženou, takže si lážo plážo vyrazím svým tempem.

No je to celkem sešup, šutry, kamínky, natátej sníh… To bude prdel. Když se červená odděluje od zelené, děsí mě, že červená zase stoupá vzhůru. Naštěstí ne moc, sotva se ale vyhoupnu přes hřebínek, opře se do mně vítr takovou silou, že mě málem srazí. Přidřepnu, a i tak to není příjemnej pocit.

Cestou se vzájemně předbíhám s bandou Bulharů, kteří si tu trhají nějaké bylinky. Během sestupu mám údolí i s chatou Vichren krásně pod sebou. Když už mám chatu skoro na dohled, napojuju se na cestu, po které zrovna sviští dolů ostatní. No su fakt ráda, že sem na Vichren, sídlo boha Peruna, nešla. Míša s Radem, kteří si tam ještě vyběhli sami, stejně měli akorát mlhu a bez výhledu, takže koho mrzí, že se zbytečně nedrápal nahoru? Mě teda ani omylem.

K chatě už se spíš ploužím a na nohu nemůžu skoro došlápnout… Všichni jdou do luxus restaurace 3 kiláky odtud, já zůstávám i přesto, že Megi slibuje nejdokonalejší zmrzlinu na světě, což je lákadlo nejvyššího kalibru. Já si ho zbaběle nechám ujít. Pokoje sou pěkný, ve sprchách teče horká voda a můžu si tu nečekaně dát šopák. Kam bych chodila…

Čtvrtek, den šestý. Chata Demjanica, 19:00.
K snídani omeleta. Tento týden čtvrtá noc v horské chatě a omeletka na snídani teprv počtvrtý. A k tomu moje 3 hrnky čaje, ať se můžu trochu napít. Filip měl včera odpočinkový den, protože si zrasoval nohu, a mohl tak strávit jeden den s jednodenkáři v Bansku. Tím pádem měl možnost navštívit civilizaci a koupit mi PANTHENOL! Moje totálně spálený prsty jsou už celý omotaný páskou, ale slunce propaluje i přes látku náplasti a mě všechno, co bylo na slunci dýl než pár vteřin, pekelně pálí. Nejradši bych se v tom Panthenolu vykoupala, ale aspoň mám možnost konečně chladit spálenou kůži i něčím jiným než studenou vodou.

Po snídani vyrážíme po zelené směr jezera, lehce kape a všude se válí mraky. Protože jsme všichni navlečeni do pláštěnek, samozřejmě se po prvním lehkém stoupaní zase svlíkáme. Lehce stoupáme až k žabímu jezeru, kde zahlídnu jednu pidi žabičku, která stihne zdrhnout, než tasím.

Honí se mraky. Bude pršet? Nebude? Funíme do kopce, svlíkám si bundu. Pofukuje a nesvítí! Nemusím být zakuklená! Do sedýlka ve 2550 m n. m. samo docházím úplně poslední, takže když se mě velitel skupiny Megi nečekaně ptá, jestli si dám kopec, tak říkám, že proč ne. Včera jsem vynechala, tak dneska bych mohla jeden navíc zvládnout.

Výhledy z Malé Todorky

Drápu se kamenným polem nahoru do kopce na Malou Todorku (2712 m n. m.), a když už se tam jako poslední dodrápu, zrada. Je to první vrchol z celýho hřebínku. Hm, kdo pozdě chodí… víme, jak to dopadá. Trochu zpestření si dát ale můžu, noha teď bolí jen málo, a tak nevyužiju nabídky slézt zpátky stejnou cestou a oběhnout to bokem, ale jdu pěkně horem po hřebínku.

Sunem se po hřebínku lehce nahoru a lehce dolů, občas se do mě opře poryv větru a instinktivně se musím přikrčit, strach z vejšek a šutrový sešupy na obě strany mi v těch poryvech nedělaj moc dobře. Ostrý šutry mohou snadno poranit prsty na rukou při přidržovaní, hlavně ty moje prsty spálený od slunka si to vyloženě užívaj, ale ty výhledy! I hora Vichren se zjeví z mlhy.

Velká Todorka

Je to náročný hřebínek, ale vcelku si ho užívám. Poslední vrchol, Todorku (2746 m n. m.), bych si asi už moha odpustit, když su v sedýlku pod ní, u ústí cesty dolů k ostatním. Jak na potvoru se ale zrovna v tomhle místě setkáváme s lidma, co šli traverzem a nahoru na Todorku si vyběhli nalehko, a nechám se zviklat. Když už su tady… Na Todorku už ale zas přichází mrak a výhledy mizí jak pára nad hrncem.

Následuje sešup k Dolnímu Todorininu jezeru, kde fučí snad víc jak nahoře, a dokonce se tu holky ještě i koupou.

Nižší Vasilashkovo jezero

Po obídku vyrážíme dolů údolím k dalšímu koupacímu jezeru. Právě včas, aby z nás nebyly jen kostky ledu, protože u jezera děsně fučí a je fakt zima.

Údolí je skvěle zelené, z jezera vytéká potůček a louky jsou plné barevných květů a jsou posety osamělými balvany. Fakt přehlídka barev a do toho šumění potoka, který se stává mohutnější a mohutnější a vlévá se do nižšího Vasilashova jezera, kde asi hodinu ležíme na slunku, který začalo akorát při sestupu zase smažit.

Zamumijovávám další prsty a vypadám jak s leprou. Večer mi nezamumijovaný prsty dávaj sežrat moji lenost a snažej se vzplanout.

Od jezera pak už klesáme k chatě Demjanica necelou hodinku naprosto úžasným borovicovým lesem. Cesta z jehličí, šišek a kořenů je pěkně měkoučká… Kolem kapradiny, mechy a barevná květena doladěná vodopádky kolem.

Vasilashko řeka

Chata Demjanica leží přímo u Vasilashke, řeky, co vytéká z jezera mezi vzrostlýma borovicema. Je tu krásně, ale dost vlhko a vlezlo. Dobře tu vaří, nejlepší kuřecí steak, co jsem zatím měla – dokonce sem se o něj tentokrát ani nepodělila – a v zelným salátu je hromada kopru, což kromě mě nikdo neoceňuje.

Večer se výjimečně připojuju k zábavě, protože začíná poměrně brzo a rovnou hraním na kytaru. Ale dlouho nevydržím…

Pátek, den sedmý. Bansko, hotel Avalon 18:30.
Dneska byly na výběr dvě varianty. Tu těžší s víc převýšením a samozřejmě taky se suťovýma polema, tu sem zavrhla rovnou. Kratší a jednodušší trasa přes údolí ale bude určitě taky krásná, a hlavně teda na míru šitá lenochodům jako su já.

Na chatě Demjanica sou celkem fajn sprchy i klasické záchody, naopak v chatičkách je fakt vlhko a vlezlo a závidím všem, co mají místo vložky pod místní navlhlý deky svůj spacáček. Bodejť – údolí. Tma, vlhko a minimum světla je prostě na denním pořádku. Snídaně je dobrá, překvapivě si dávám omeletu se sýrem a 2 čaje.

Loukami kolem řeky o chaty Demljanica

Pak vyrážíme směr kopec, z chaty v 1900 m n. m. k rozcestí ve 2200 m n. m. Prej krásná cesta údolím. Já se psychicky nachystala na krásnou procházku kolem vody a zatím akorát funím do kopce a voda šumí někde kus pod náma. Nutno říct, že alespoň nádherný to údolí fakt je, dokonce se tu pasou kravky s telátkama. Docela hubený jsou, v tom šutru můžou tak akorát vyzobávat hromady mateřídoušky.

Loukami kolem řeky od chaty Demljanica

Od rozcestníku si ještě vystoupáme 50 metrů suťoviskem a kamennou řekou ke krásnému jezeru s parádníma kulisama. Fotky přibývaj nějak moc rychle. Když se konečně doškrábem do sedýlka (2470 m n. m.), kde posvačíme, začnou se zatahovat mraky a nás po rychlé svačině čeká klesání suťoviskem, balvanama a cestičkou, kde z pravé strany po nohách útočí keře a zleva ve výši ramen nás z cesty vytlačují borovice. Cesta je to hezká a všude to kvete. Náš obědový cíl – Popovo jezero – je odtud krásně vidět a Bára nás k němu vede cestičkou mimo značku.

Vzadu Popovo jezero

Jezero je skvělý a odpočíváme u něj přes hodinu. Někdo si jde i zaplavat, mně stačí namočit si nohy, zbytek těla pěkně schovávám pod dlouhým rukávem. Nohy ale celej tejden svědomitě neukazuju, a tak si pár minut bez nohavic dovolit můžu. Vítr si pohrává s vodou a čeří hladinu, idylka až do příchodu hlučných Španělů…

Cestou
Cestou

Pak je to zase do kopce, od jezera sto vejškovejch přes bažinky a potůčky, pak prudkej sešup dolů a k Bezbožskému jezeru s chatou Bezbog už po závěrečné rovince. Akorát se tu potkáváme se skupinkou, která šla těžší variantu.

K chatě Bezbog

Nahoře u chaty Bezbog se nezdržujem, zatažená obloha a hromy dávají najevo, že je nejvyšší čas prchnout. sedačkovou lanovkou i s báglama pak sjedeme s jedním přestupem za 10 leva až dolů k restauraci Alpina (pojmenované podle naší cestovky), kde si dáváme něco mezi jogurtem a tvarohem s borůvkovou marmeládou a já mám navrch zmrzku. Hmmm, to je dobrota. Zasloužená odměna za přežití jízdy na sedačkové lanovce, kde jsme stihli ještě na závěr zmoknout.

Nakonec dneska už jen autobusovej přejezd do Banska na hotel, kde je fakt vtipná koupelna. Voda ze sprchy teče po celý místnosti a stěrkou je pak třeba ji po koupelně honit do odtoku, kterej ani není vyspádovanej.

Večerní rychlá procházka k centru a obchodu je už v příjemném a teplém podvečeru a v hotelu nás čeká zlatý hřeb dne, večeře all you can eat (sněz, co se do tebe vejde) a společné veselí.

Sobota, den osmý, poslední. Bansko, 14:00.
Večeře byla výborná, ne že bych trpěla hlady během předchozích dnů, ale vešly se do mě dva vrchovatý talíře (velikosti podnosu pod kachnu) plný zeleniny s kousky grilovaných žeber, a ani sem se necítila přežraná. Spíš dobře najezená, a kdyby nějaký maso zbylo, dám si ještě nášup. Spát sem šla něco po 22. h, což by se mohlo zdát na mě jako nebývalá výdrž, ale díky hodinovýmu posunu si vlastně skvěle užívám tohle časový pásmo.

Spát na palandě i v hotelu bylo celkem nečekaný, hlavně díky tomu, že chatrná palanda se otřásala v základech i při sebemenším pohybu horního spáče a zajistila tak zaručeně nejhorší noc ze všech.

Ráno všichni odjíždějí omrknout turecký lázně a venkovní termály, já se ve světle odmumiovaných rukou rozhoduju zůstat a nějak se zabavit sama. Přece jen další dvě hoďky v bazénech na sluníčku by mé připečené kůži nemusely udělat moc dobře. Nakonec nezůstávám sama, takže kecáme vyvalení na kožených sedačkách hotelového foyer a ve vhodný čas vyrážíme do restaurace, kterou pomohl najít Google. Ulice s naším hotelem Avalon je akorát prašná silnice, ale jak se blížíme k centru, množí se asfalt a dlažební kostky.

Památník otce Pajsiho, Bansko

Socha Pajsiho, Bulharského velikána, nápadně vypadá jako náš průvodce Megi, skoro jako bratři. Na náměstí probíhá hip hop festival, takže hromady lidí a stánky s typicky hiphopovejma věcma jako ikony, kožená galanterie a hedvábné šátky a stánky s jídlem… hlasitá hudba a davy lidí jsou přesně to, co chceme, a tak se zašijeme o uličku dál do parádní zahradní restaurace. „Katina meze“ s bramborama, s koprem a česnekem je výborná, jako zákusek domácí zmrzka.

Kterej barbar do zmrzliny ale strká sušený celý kusy ovoce? Hned mě přestalo trápit, že z chaty Vichren sem si tu nejlepší zmrzlinu světa odpustila, určitě by v ní ty sušený švestky byly nacpaný taky.

Bansko

Cestou zpět nad městem kouká Vichren proti totálně modré obloze a tvoří parádní kulisy tomuhle městečku, které z půlky tvoří nedostavěné hotelové komplexy pro zimní radovánky. Tolik potenciálních turistů holt v zimě není ani v tomhle konkrétním koutu rozlehlých hor. Cestou ještě potkáváme tradiční bulharskou svatbu, kdy jdou svatebčané v dlouhém hadu za muzikanty, kteří je vedou městem, zřejmě ke kostelu a svatebčané napůl jdou a napůl v tom hadu tančí.

Po tomhle fajn dopoledni po termálech ani nevzdechnu a nacpu se pěkně do autobusu ideálně utahaná na dlouhou cestu zpátky domů.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz

Mawenzi Neviditelný pes