22.9.2020 | Svátek má Darina


ROZCESTNÍK: Rila a Pirin - Bulharsko, červenec 2018 - 1. část, Rila

7.5.2020


Bulharské hory, červenec 2018 – zájezd s cestovní kanceláří  (jen s malým batůžkem po ubytovacích zařízeních) do pohoří Rila a Pirin, a jednodenní nakouknutí do pohoří Vitoša, tyčícího se nad hlavním městem Sofie. Ačkoli zájezd s cestovkou byla původně možnost, jak se někam podívat během celozávodky „sama“, možnost výletů z chaty na chatu nakonec nalákala i kamarády Filipa a Járu.


Nejvyšší horou pohoří Rila a také celého Bulharska je Musala 2925 m n. m. a průměrná nadmořská výška tohoto mnoha prameny a ledovcovými jezery oplývajícího pohoří je 1487 m.
Pohoří Pirin má velehorský ráz s nejvyšším vrcholem Vichren 2 914 m n. m. Velká část oblasti je zalesněná. Jméno pohoří se odvozuje od pohanského boha bouře, Peruna, nejvyššího boha slovanské mytologie, sídlícího právě na hoře Vichren.

- wikipedie

Ve čtvrtek před odjezdem navíc dostávám fotosenzitivní antibiotika na boreliózu, se kterými nesmím na slunce (a mít zvýšenou zátěž), a budu je baštit celou dovolenou…

Pátek, odpolední odjezd. 18:30
Jsme na cestě už 5 hodin a ještě je hromada světla. Až budu příště nadávat na dvanáctihodinové přejezdy, připomeňte mi, že může být hůř. No ale perlička z maďarský benzínky – o co menší výběr zmrzlin (akorát Magnum), o to větší chlaďák se zeleninou a ovocem. Vokurky, jablka, červený mističky, zelený vaničky, až mi oči přecházejí. Neudržím se a to balení papriky prostě přistálo na pokladně.

Sobota, den první. 7:30.
Už 2,5 h čekáme na hranicích se Srbskem. Řidiči můžou jet ještě asi dvě hodiny, takže pokud tu budem ještě chvíli stát, nestihneme dojet ke startu dnešní trasy. Možnosti jsou dvě, den v Sofii nebo přeplánovat výlet. Anebo se vše nakonec stihne podle plánu?

16:00.
Sedíme u pramene, pofukuje a skrz mraky občas prosvítá sluníčko. Všude jsou tu louky a mokřady, občas to čvachtá víc, než by bylo radno. Zatím mě a moje hadrový tenisky ale mokřady nedostaly.

Krajina se dneska celkem rychle změnila. K výchozí pozici nás ještě vzal bus – ano správně, vo fous, ale stihli jsme plán – a pak začalo stoupání na Černý vrch v pohoří Vitoša. Kopce jsou prakticky hned za hlavním městem Sophií, dostupné MHD i lanovkou, takže tu je docela plno a živo. Stoupání není náročné, ale malé kamínky a písek pěkně jedou pod nohama.

Pohoří Vitoša, pod námi Sophie.

Pohoří Vitoša, pod námi Sophie.

Začíná být vidět Sophia, při pohledu nazpět i velké kamenné řeky při pohledu směrem k Černému vrchu.

Zkamenělá řeka z vandru z minulého týdne je teda docela pidi proti molosům, co jsou tady. Bublá to pod kameny, ale pole jsou tak obrovská, že voda není vůbec vidět, a při nepozornosti může snadno ve skulině zmizet celá noha. Je zataženo, mraky se všelijak honí, ale na déšť to nevypadá.

Kamenná pole.

Kamenná pole.

Na Černém vrchu (2290 m n. m. – nejvyšším vrcholu pohoří Vitoša) pauzujeme, nahoře je chata s restaurací, ale po 10 minutách čekání na teplou polívku, když nejsu ani v půlce fronty, to vzdávám. Záchod tu nečekaně mají klasický, ale je potřeba si už hlídat malý průměr trubek a nic do něj neházet.

Cesta dál se hodně mění. Kamenné soustavy v nízkých travinách a borůvčí zůstávají, zato je tu lehce bažinato a vlhko a ten tam je štěrk. Z kopce vidíme v mracích před námi pohoří Pirin a dole v údolí vesnici Jarlovo, kam budeme celkem prudce klesat. Nízké traviny se tu mění na bohaté louky a dokonce baštíme zralé borůvky.

Dole Jarlovo, v pozadí Rila.

Dole Jarlovo, v pozadí Rila.

23:00.
Postupujeme t(aj)emným lesem přes louky, kde si dělal Jára večeři a nabídl mi čaj. Souputníky jsme nechali zdrhnout Jarlovu na dohled a já si dávám horkej čaj s parádním výhledem. Pomalu se blíží západ slunce a pohoří Pirin se noří z mlhy.

Jarlovo. Celkem roztahaná vesnice, na jejímž náměstí je krom kostela taky hospoda, kaplička s pramenem, autobusová zastávka a železná prolézačka pro děti. Šopák je dobrej a první originál bulharskej, co jím. Sýr je jemnější a já, zelenino žrout, si to užívám. S postupujícím večerem zacouvá místní mládež auty do plechové zastávky a spustí se večer bulharského diska. Lehce oalkoholovaní účastníci tancují na náměstí, a ačkoli se docela bavíme, příjezd busu konečně ukončí naše nekonečné čekání na postel a sprchu.

PS: na kostele i na zdi hospody jsou přidělaná parte. Většinou papír v různém stupni rozkladu, movitější jej mají v eurofolii a jeden tu je dokonce zalaminován. Je to taková bulharská tradice, parte zůstávají na zdech někdy i desítky let poté, co daný člověk odešel.

Neděle, den druhý. 13:30. Musala.
Včera jsme odpadli po sprše bez závěsu hned do betle a dopřáli si skoro 6 h spánku v hotelu v Samokově na úpatí pohoří Rila, kam nás ještě v noci převezl autobus z Jarlova. V 7:30 totiž už byla snídaně – švédský stoly a v 8:30 odjezd na lanovku do konečné stanice Jestrebec v 2350 m n. m. – takže jsme 1000 výškových pěkně proseděli na zadku s desítkama Bulharů mířících na nejvyšší horu svého státu. Čeká nás tak ke zdolání „jen“ 600 výškových nahoru k vrcholu Musala na 3,5 km vzdálenosti. Boží, děsí mě, že si to peklo umím i představit.

V dálce Musala

V dálce Musala

Ti zdatnější jdou po hřebenu, já se ploužím pohodovou cestou po vrstevnici, kudy teda bohužel jde i většina Bulharů. O co větší rovina je to teď, o to horší bude stoupání. První chatu mineme bez osvěžení, tady totiž děsněj kamennej stoupák teprv začíná. Lezem po šutrech furt nahoru do 1740 m n. m. k další chatě – chatě Everest. Peče slunko, ale lehce pofukuje.

Bulhaři s reprákama zajišťují hudebně kulturní vložku – Bulharskou dechovku. Celkem mě to ani neštve, dechovku snesu evidentně i v cizím jazyce, a navíc je to zajímavý zpestření. Vzhledem k tomu, že chlapík je výrazně rychlejší než já, stejně není co řešit.

Na chatě Everest na mě už čeká Filip s welcome drinkem v haksně, tohle bych si dala líbit: místní horkej bylinkovej čaj pěkně v okamžiku totálního uvaření. Svačíme a čeká nás ještě necelých 200 výškových rovnou hore na vrchol. Je jasno a parádní viditelnost, na rozdíl od včerejška, takže už cestou jsou výhledy na dnešní cestu – chatu Jestrebec s lanovkou – a okolní hory parádní. Překvapuje mě, že i tady v kamenech a kamenných polích je tak barevno od kvítí, které všude kvete.

Jestrebec, lanovka

Jestrebec, lanovka

18:00.
Pohodička na louce po celodenním výletě. Slunko akorát příjemně hřeje, všichni polehávají, prostě jedna z těch chvil, co by tak nějak mohla trvat věčně. Do chaty Grančar (2190 m n. m.) u stejnojmenného jezera to je už kousek i s „lákavou“ možností koupele v ledové vodě chráněného jezera.

Sestup z Musaly byl docela drsný, pak přišlo klasický nahoru dolů po hřebínkách s luxusníma výhledama nejen na Musalu. Čuměj ze mě jen prsty, co objímaj madla holí. Dlouhý kalhoty a dlouhej rukáv jsou moji nejlepší kamarádi pro styk se sluncem, který dneska svítí jako o život. Hm, co jsem si asi tak spálila? Ano, palce. Jo a taky hlavu pod vlasama. Jsem si nějak naivně myslela, že to snad ani spálit nejde… aspoň už můžu soucítit s kamarády bez bujné kštice.

Musala

Musala

21:30.
Pružiny pode mnou lehce vrzaj a su propadlá, jak kdybych ležela v hamace. Alespoň si vyzkouším ty výhody spaní do oblouku. Zespoda hraje lehce kytara. Dole v chatě jede zábava, ale já už nemůžu udržet oči. Omeleta k večeři a šopák byly fakt výborný. Taky se mi tu poprvé, ale ne naposled, dostane parádní polívky „bez brašna“ s tunou nudlí. Není tu běžný mít nezahuštěnou polívku, takže když vítězoslavně nějakou zaplatím, zkonzumuje ji stejně někdo jinej.

Taky je tu první tureckej záchod a zaručeně asi nejhorší z celýho týdne. Ani normálně nedokážu skrz špatné koleno dřepět víc než vteřinu, takže tohle je nejen zkouška odolnosti čichu, ale i toho, zda ještě vůbec vstanu. Kdo by to byl řekl, že chodit na záchod bolí víc jak běhat po horách.

Jezero Grančar s chatou

Jezero Grančar s chatou

Tahle chata u jezera má jednu zvláštnost. krom toho, že jezero je chráněné a nesmí se v něm koupat (jen dole pod splavem), je stoletý děsivý záchod vzadu za domem průtokový (to tu rozhodně není běžné) a splachuje se sám právě vodou z jezera. Otázka za sto bodů – kdo pije vodu dál po proudu?

Jestli to včera byl pěknej výlet, dneska teda úplně jiná liga. Rila se svými jezery, mechy, travinami, nízkou kosodřevinou a bombastickými výhledy mě uchvátila. Nakonec, podle původního vzniku jména je to „hodně vodné pohoří“ s mnoha ledovcovými jezery, takže není překvapivé, jak je zelené a živé. Je krásné a rozlehlé.

Pondělí, den třetí. 10:30.
Spalo se dobře a po výborné snídani – dvě omelety s balkánským sýrem – vyrážíme do kopce. Slunko smaží už teď, to bude dobrý peklo s těma dlouhýma kalhotama a rukávy. Všude jsou tu parádní výhledy, jak na chatu, kde jsme spali, tak do vedlejších údolí s jezery. Vidíme odsud z pauzovacího místa velkou část dnešního hřebene a v dálce dokonce horu Vichren, kopec jen o 12 m nižší než Musala. Ten za pár dní někteří z nás pokoří.

Rybná jezera s chatou dole pod námi

Rybná jezera s chatou dole pod námi


19:00.
Po horký sprše se vyhříváme na slunku v chatě na Rybných jezerech, dnešní spací chatě. K večeři asi bude maso – grilovaný steak. Jó, už se na něj těším. Od svačící pauzy jsme to vzali lehce po hřebínku, nenáročný sestup k prameni utekl celkem rychle a delší obědová pauza mě tak brzy po té předchozí překvapila. Opíkáme se na slunci s výhledem na ovečky a koně na horizontu a na okolní kopce.

S plným pupkem to de vždycky ještě hůř, takže nechápu, že vždycky odpočíváme někde v sedýlku, odkud se pokaždý musí do kopce. Procházíme kolem polodivokých koníků ke skalám s výhledy dokonce i na Rybná jezera. Přidávám tu ke svojí zakuklenosti ještě rukavice na spálený ukazováčky. Bohužel mám jen nepromokavý, takže v nich je pěkný vedro.

Bulharsko, červenec 2018

Pokračujeme přes další hřebínek k rozcestí, kde ti šílenější si dali výšlap na další kopec (Joseficu) a my unavenější si dali šplh po šutrech až nahoru na Kanaratu (2700 m n. m.). Některý šutry nebyly zaklíněný nijak dobře, předstírání kamzíka mi nakonec šlo ještě pomaleji než předstírání turistiky do kopce. Nahoře průvodce Megi dělá foto svého harému, které fotil náš další mužský element Filip, aby nekazil výsledný dojem :).

Když se musí po šutrech nahoru, tak se po šutrech musí taky dolů, takže super masochistickej traverz po šutrech a štěrku v prudkým kopci, ale aspoň vyváženej trochou stínu díky obřímu mraku. I traverz ale jednou skončí a sestup měkkou travičkou dolů k Rybným jezerům (2230 m n. m.) a naší chatě už byl příjemnou tečkou.

Večeříme a jsou tu zmatky. Prej je s nima domluva jak s Bulharama :D, což si ověřuju hlavně já na vlastním steaku, kterej vítězoslavně po 20 minutách čekání dávám na spasení do pléna, protože mě mezitím nějak přešla chuť a sotva jsem ho ochutnala, bylo jasný, že toho dneska moc nesním.

Sněhová pole na Rybná jezera

Sněhová pole na Rybná jezera

Úterý, den čtvrtý. 11:40.
Ráno jsme vyrazili od Rybných jezer lehce do kopce ke Smradlivému jezeru (2300 m n. m.) přes mokřady a bažinky cestou. Smradlivé jezero je smradlivé proto, že se v něm koupou leda smradlaví turisté, ale mýmu nosu dneska přišlo celkem v pohodě. Asi proto, že nebylo nijak teplý na to, abychom se do něj vrhali v davu smýt ze sebe všechnu tu špínu, a jen ty nejodvážnější ženy se osmělily.

Smradlivé jezero

Smradlivé jezero

Pak přes kameny a kořeny celkem zdlouhavým sestupem dolů k řece, kde už to čvachtalo výrazně víc, a hlavně to významně bzučelo a dost nekompromisně žralo.

Krásné louky, plné komářích kolonií, nás dovedly až ke štěrkové cestě na dvouhodinové klesání k busu. Štěrková cesta není ideál na nohy, ale slyšíme aspoň šumění řeky pod námi a pak ji i několikrát překračujeme, takže aspoň nějaké zpestření nutného úseku. Asi jsem se neměla rouhat, že ta cesta je taková nudná, protože nás na posledních 30 minut chytla buřina. Máme štěstí, že už jsme skoro u busu, i když tam není moc prostor, kde se usušit nebo převlíct, rozhodně je skvělý, že nás nechytla nahoře v horách a že nemusíme být v tom nečasu venku.


Kolem Rilské řeky k autobusu

Kolem Rilské řeky k autobusu

12:50.
Čekáme na jídlo u Rilského monastýru. Jedná se o nejznámější bulharský klášter, který je zapsán i v seznamu UNESCO. Kolem zachovalé věže ze 14. století byly v původním rozsahu po požáru v 19. století obnoveny ostatní budovy, takže klášter, ač není původní, neztratil nic ze své rozlehlosti.

Rilský monastyr

Rilský monastyr

Klášter byl vybudován v oblasti, kde působil významný světec Ivan Rilský. Vevnitř v kostele to božsky voní a všude hoří úzké svíce. V areálu je taky muzeum (za 8 lv) s vyřezávaným dřevěným křížem, kam se mi hladové a mokré dvakrát nechtělo. Svojí maličkostí jsem tak poctila spíš hospodu naproti. Nepříjemným zjištěním je, že běžná velikost čaje tu je jedno deci, takže se jeden ani nenapije, ani nezahřeje.

Dnes jsme se rozloučili s pohořím Rila. Vyprávění o druhé půlce zájezdu v pohoří Pirin zase příště:)

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz

Mawenzi Neviditelný pes