8 fotografií

Zima kavárenského povaleče

Předchozí díl najdete zde.

Já už jsem to několikrát opatrně naznačovala – na stará kolena prostě už nejsme sportovní typy, nestojíme o zimu, ať už je to roční období nebo stav počasí, a gaučink považujeme za docela vyhovující zábavu. Kavárny jsou ideálním místem k setkávání a jít do kina, pěšky přes celé velké parkoviště, to by mohl být i sportovní výkon, ne?

Kess neví, co vymýšlíme

A naše Kess to má úplně stejně, ba dokonce ještě hůř – její úporná snaha vyhnout se na procházce jakémukoliv sajrajtu pod packami je až dojemná. Možná by se to dalo napasovat na ten – naprosto výstižný a vlastně geniální – výrok Kristiny S.: „Pes pochopil chod domácnosti“.

Když napadl první letošní sníh, a že ho u nás na venkově bylo! –, tak v tom naše Kessinka řádila jak sněhový pluh. Sníh měla po plece a lítala, až se od pacek mlha vznášela, cválala jak bělouš z Popelky a zastavovala smykem. Moc ji to bavilo. Asi tak pět minut. Pak ke mně zvedla zrak s dotazem: Kde je tu nějaká tráva? Chci dělat bobek.

No, není tráva, má milá, musíš udělat bobek někam, kde je sněhu míň než po tvou ctěnou zadel.

Tak jsme vykročily po umetených chodnících, já s pohotovostním igeliťákem a Kess opatrně našlapující, aby se vyhnula zmrazkům. Hbitě naše čubička přišla na to, že vytvoření bobku je v podstatě cílem venkovního pobytu, a v rozporu s dosavadní trávicí praxí začala vytvářet bobek na každé vycházce, protože to skýtá naději, že se někdo z nás zeptá: Tak co – jdeme domů? A natočení lidského těla směrem k domovu znamená pro psí tělo signál k úprku, takže TAM jdeme deset minut, doma ZPĚT jsme za tři minuty.

A možná to souvisí i s tím, že Kess začala baštit jak nezavřená. Jestli to značí, že bude dlouhá a tuhá zima, tak to teda tě pic! Naše Kess zvládne dvojitou porci granulí a ještě kouká, co by kde leželo kolem. Vůbec ji nepoznáváme, na chalupě se vofrňovala nad granulemi, snídaně často zbyla do večeře, vylízala jen to „vytunění“, tedy lžíci jogurtu nebo tvarohu, ale teď slupne všechno.

Občas mám chuť se sama projít v té sněhové nadílce, courám po zasněžené louce, zatímco Kess tu louku obíhá – fakt nelžu – po umetených chodnících nebo vyšlapaných cestách. Její odpor ke sněhu a marastu je tak velký, že to překonává i její potřebu být setrvale s člověkem.

No a když mrzne nebo prší, to je teprve divadlo. Naše Hérečka, byvši oblečena do oblečku odpovídajícího stavu počasí, se tváří blbě a ztuhnou jí nohy. Opravdu, chodí toporně, aby předvedla, že v tomhle se ven jít nedá. Já jí na to občas skočila a snažila se zjistit, jestli ji někde ten obleček nesvírá nebo nějak nepřekáží chůzi. No jasně že jsem to dělala zbytečně. Psí oblečky bývají vymakané. Po pár metrech terénu se Kess zapomene a všechno funguje normálně. Jen nesmíme potkat někoho, kdo začne ten obleček chválit anebo dokonce obdivovat, jakou má pěknou pletenou kapuci u svetru, a nedejbože se jí pokusí tu kapucku nasadit. V tu ránu naše morčopesová dostane výraz naštvaného stafforda a zase zatuhne.

Kess na dece - spokojenost

Pobyt doma Kess dělá vysloveně dobře. Může střídat ložnici s obývákem a dokonce i s televizním pokojíčkem. Pod radiátorem je strčený jeden pelech – tak tam se zachumlá a opře si záda o ten hřející radiátor. My dbáme na to, aby se tady topilo pořádně, jinde jsou radiátory spíše vypnuté. Ale tady ne, tady to musí pořádně hřát! Pak si může zalízt na některý z pelíšků v ložnici, buď se zase zavrtat do své vlastní larisy, anebo využít svou deku v nohách naší postele (nebo i tu peřinu, že…). A pak je tady taky gauč u televize, takže pes se po bytě přesouvá s námi. Po večeři se obvykle chvilku tahají hračky, než nakrmený psík spokojeně usne.

Kess zarostlá - čeká ji trimování

Zimní období je taky doba návštěv, takže společenský ruch je zachovaný, což Kessině vyhovuje. Čím víc lidí, tím víc se najde ochotných drbačů. Jo, naše Kessina, ta si to s námi pěkně užívá! Ale my s ní taky, vlastně nemít Kessinu, určitě bych se každé ráno projít nešla…

Kess ve svetru

Foto: Zdena Jůzlová