I když nás někdo opustí, naše myšlenky jsou pořád s ním. A Bubi, páč to byla ta kouzelná víla, způsobila, že moje myšlenky nejsou tentokrát vůbec jenom smutné, jsou naopak poměrně veselé. Seděla jsem před časem u počítadla a psala úvodník na stránku o Bubince na svém nově vzniklém zrzavoflekatém webu. Když jsem začala psát, musela jsem přestat, protože to mě ten smutek přepadl, někdy to tak prostě je, no.

Když jsem si k psaní sedla podruhé, myšlenky zaběhly do vzpomínání a mně se vybavila jedna situace, která mi opět vehnala slzy do očí. Jenže tentokrát to bylo od smíchu. Porcovala jsem tehdy maso, už jsme měli jen Bubinku. Musela pochopitelně asistovat, dozorovat, jestli svou práci konám dobře a neodfláknu to náhodou. Plný packy práce měla.

A do toho přišel pánik s tím, že: „Baníčku, poď, jde se ven!“

Podívala se na něj a s výrazem: „Hele, běž dneska sám, jo? Já mám ještě moc práce!“ se zase otočila zpátky ke dřezu.

„BubiNO! Poď, čůrat!“

„Cooo? Jdi sám, říkám ti, že mám teď momentálně dost práce!“

„Slyšelas?“

„Co??“

„Sakra, už!“

„...“

„Hergot Blanice, ale jeď už!“ nakročil pánik.

A Blanice jela... do bydlíku. Tam zalehla a předstírala, že tam nikdy nebyla :-) :-)

Pánik zavyl a pravil: „Ježiš! Zlatej pes, zlatej pes, na toho se v případě nouze houkne a on jde! A tohletooo?“... „Ach ne, takový ponížení... tak jo... Baníčkůůůů, pojď, Baníčku, pojď, půjdeme čůrat, ano?“

A v bydlíku byla náhle zhmotnělá komtesa Blanka, která s výrazem: „No tak vidíš, frajere, kdyby ses uměl pořádně chovat k dámě, mohli jsme si tuhleten tyjátr odpustit!“ odcupitala svým nezaměnitelným krokem na chodbu a čůrat.

Pokaždý, když si na tohle vzpomenu, musím se smát. Stejně tak, jako když si pustím kousek bitvy mezi Bubinkou a Štajnem natočené na chalupě na video.

Jak se u toho bavila a smály se jí oči. A když se Štajnidlo zapasoval pod gauč a žouželil se tam, jak se nemohl vyhrabat, v klídku si sedla a počkala si, až se zase vyžouželí ven. Jak veselý měla očička, když svým opileckým štěkotem učila levitovat Belíšku z vedlejšího domu. Ta se vždycky fakt tak lekla, že vylítla půl metru nad zem a tam levitovala. A Bubi se řehtala, jak jí to zase vyšlo, stejně jako pokaždý předtím. A mrskala si u toho vesele tím svým párečkem, co měla místo ocásku.

Nevím, jak to dokázala, jak to udělala, ale naučila mě vzpomínat spíš v tom veselejším duchu, a to je velkej dárek, kterej mi tu nechala.

A když už jsem tu zmínila vznik Zrzavoflekatých webovek, asi by to chtělo na ně taky hodit odkaz, že jo? Takže tady najdete v Aktualitách skorokaždodenní hlásání, jak se Zrzavoflekatcům žije, co provedli a naopak neprovedli a z proč mi z nich dnes zase slezly kožní deriváty. Pak tu máme záložku Smečka, kde v menu má každý z pesanů svůj úvodník a následně záložku, kde se nachází všechny staré i nové články a povídání o tom konkrétním štěkavci. Plus diskuze, kde je možno jednak vznášet různé dotazy (výchova, zdraví...) a kde je možno pokecat. A – jako bonbónek si ti, kteří rádi cestují či fotí můžou hledat inspiraci na jednom z našich spřátelených webů – doporučuju, protože nachytáte mnoho inspirace, vč. map, popisků, odkazů na důležitá místa, ať už je to ubytování, nebo třeba osvěžovna.

Foto: archiv autorka. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!