Předchozí díl najdete zde.

Tělocvična, kde provádí rehabilitaci, je zhruba 20x8 metrů a asi jen 3 m vysoká, vybavená rehabilitačními mučícími nástroji, na kterých podstupují mučení samí přestárlí dědci a babky. Je nás tam najednou zhruba 10 a mučitelů tam je 8. Tuto masochistickou kratochvíli provozujeme 2x denně, od 9 do 10 dopoledne a od 13 do 14 odpoledne. Celá standardní mučící procedura je zde dnes ještě zostřena tím, že všichni v prostoru nemocnice musí nosit roušky. Tím pádem se zde při cvičení funí tak, jako by jela kolem stará parní lokomotiva. Musí to být pohled pro bohy, jak se horda geriatriků učí znova chodit a normálně pohybovat. Je u toho dost srandy a někteří jedinci se i předvádí a chlubí, co už všecko zvládnou. Po šesté hodině, tedy za 3 dny tohoto cvičení jsem už nebyl odvezen na vozejčku jako dříve, ale došel jsem za pomoci berlí celou cestu sám. Asi 100 m chodbami v přízemí, do výtahu a ve druhém patře dalších zhruba 80 m chodbami do mého pokoje. Po schodech mně však prohání také, vždy 30 schodů, ale zatím jen v tělocvičně. Potom jsem si s chutí dal odpolední leháro. Ten tělocvik mé vetché stařecké tělo zmáhá. Ale pokroky jsou, ve stejný den, po 3 dnech a 6 hodinách cvičení, jsem se poprvé vysprchoval bez asistence, jen jsem ještě potřeboval pomoc s osušením nohou a oblečením spoďárů a kalhot.

Čtvrtý den rehabilitace, v pátek, proběhlo ranní mučení docela standardně, aby mně odpoledne začala pálivá a dosti intenzivní bolest ve slabině operované nohy. Nicméně jsem mučení dokončil a pak si dal leháro. Bolest ve slabině se postupně zvyšovala, až zastínila tu pooperační kyčle. O víkendu se zde cvičí jen ráno, tedy poloviční dávka než ve všední den. I přes bolest jsem si v sobotu došel do tělocvičny sám o berlích, ale tam jsme provedl jen zhruba 60 % předepsaných cviků a pak mě odvezli na vozejčku na pokoj. I sprchu jsem si dal za asistence sestry, abych si ještě před obědem odpočal. Protože po obědě mě navštívili syn Petr s vnukem Tomem a záhy celá rodinka naší schovanky Blanči. A tak bylo vítané, několikahodinové, rozptýlení od rostoucích bolestí.

V neděli jsem se opět dobelhal sám do tělocvičny, kde jsem provel cviků pouze kolem poloviny, abych se sám odbelhal na pokoj. Zde jsem zahučel do postele a odpočíval. Bolest ve slabině mě zcela ovládla i přesto, že mě každých 5 hodin krmí dvěma Panadoly proti pooperační bolesti. Bylo mně čím dál tím jasnější, že se mě tam někde v třísle či slabině utrhl či natrhl nějaký sval. Po prohmatání jsem zjistil malou bulku nadmíru citlivou na omak. V noci z neděle na pondělek jsem pro bolest nespal, a tak jsem si vyžádal lékařské vyšetření. Toto proběhlo ve formě shlédnutí a prohmatání a to vedlo k poznámce, že nejdříve mě propustí v pátek, 17. 2., ale jen podle toho, jak dopadne čtvrteční prohlídka. A tak jsem nespal další noc z pondělka na úterek. Tento den jsem se dobelhal do tělocvičny na ranní cvičení a tam provedl asi jen jednu třetinu cviků a po dohodě s mým osobním terapeutem jsem se rozhodl nechat nohu po zbytek dne v klidu, a tak jsem zbytek dne, mimo přestávek na jídlo a různá měření stavu mého těla, prochrupal v posteli. Odpoledne mně donesli koupací plášť a list papíru s informacemi co a jak v bazénu a tak vím, že si mám příští den odpoledne obléct i plavky.

Příští den jsem začal nový režim fyzioterapie. Ráno od 9 do 10 hodin v tělocvičně na mučidlech a odpoledne od 13 do 14 hodin v bazénu.

Jinak, jak je zvykem ve zdejší nemocnici, se o nás starají jako vlaštovky o mladé. Každý den je náš bydlík vysmejčen, postel převlečena a koupelna vyblejskána. Všude, mimo koupelen a tělocvičen, jsou zde koberce, které udržují výkonnými vysavači. Strava je vynikající a neobyčejně chutná a každé ráno si z několika jídel v jídelníčku vybíráme menu na příští den. Začíná to před šestou ráno, kdy sestra přinese panadol proti bolesti. Pak další měří krevní tlak, puls a obsah kyslíku v krvi. Následuje odběr krve na testy, včetně vzorku na krevní obraz a obsah cukru v krvi. Následuje administrace veškeré medikace, to znamená, že je pacientovi dána hrst předepsaných léků, které pod dozorem polkne. Později dopoledne se tu provádí EKG, tedy elektrokardiograf. To vše se děje 3x denně, mimo EKG a administraci léků, které probíhají 1x denně, stejně jako pacientovo vážení. K tomu slouží digitální váha ve formě křesla na kolečkách, kde se jeden pohodlně usadí a je zvážen. K mému nemalému údivu a velké radosti a potěšení jsem od doby první hospitalizace od 30. 1. do 10. 2. ztratil 2 kg živé váhy. A to i přes to, že nainstalovaná endoprotéza je mnohem těžší než kost, která byla odebrána. Navíc se tu jí 6x denně. Snídaně v 7 hod., oběd ve 12 hod. a večeře v 17 hod. podle jídelníčku, ale také zde kolem 10 hodiny dopolední podávají dopolední čaj, což si jeden může vybrat, čaj a nebo káva, s mlékem, či ne a s cukrem, či ne. Stejně odpolední čaj kolem 15 hodiny. K čaji či kávě podávají 2 sušenky a nebo malý zákusek. Poslední čaj je kolem 19 hodiny, tady se tomu říká „supper“, (vyslovuje se „sapr“) tedy lehká večeře.

Po 10 dnech jsem měl první převaz a sestřička byla nadšená, jak se to pěkně hojí. Byla samá sranda a hned se nabídla, že mě tu prdelku vyfotí. Chopila se mého telefonu a než jsem se stačil vzpamatovat, to bylo v okamžiku a při tom doporučovala toto umělecké dílo zaslat mojí ženě, rodině a známým. Tak jsem ji poslechl, jen o těch známých budu uvažovat. Svorky, kterými byla rána zašitá, se už všechny rozpustily, další zázrak techniky. Teď už mám jen na ráně ochranný průhledný a vodovzdorný film. Tato sestřička byla první ženská, která jukala nadšením, když jsem na ni vystrčil svůj nahatý posterior. Asi pro jeho vkusnou dekoraci. Po dvanácti dnech mně sundali i ten ochranný průhledný film a bylo mně řečeno, že se to pěkně hojí a mohu i do vody, tedy nejen sprcha ale i bazén.

14. 2. v úterý, mně přinesli koupací plášť a list papíru s instrukcemi a informacemi, jak to na zdejší hydroterapii chodí. To abychom se nedivili a věděli vo co go. Bylo mně řečeno, že 15. 2. ve středu ve 13 hod. mě budou topit a všemožně mučit v bazénu.

Personál v obou nemocnicích je ze všech konců světa. Sestřičky a také bratři jsou převážně z Afriky, černí jako bota, ať už z Ethiopie na východu a nebo Gambie na západě tohoto obrovského kontinentu. Menšinu tvoří přistěhovalci z indického subkontinentu, od těch na severu z Kašmíru a Punjabu, barvy bílé kávy až po ty velice tmavě hnědé ze Sri Lanky. Dokonce mě tu ošetřuje sestra Ana, která je z Nepálu z Kathmandu. Její jméno není můj překlep, ona se skutečně jmenuje Ana a ne Anna. Neschází ani Arabky a Peršanky z Iranu, z Teheranu.Také jsou mezi nimi Asiaté, ale poskrovnu. Tito však jsou jako lékaři, spolu s Indy a Indkami. Jedna z nich je moje ošetřující lékařka a její přístup k pacientům je nadmíru přátelský a samá sranda. Všichni jsou nadmíru pohodoví, nápomocní a ochotní pomoct, kde to jen jde, a hlavně neschází jim smysl pro humor a úsměv mají neustále ve tváři. A to ať už jde o uklízečku a nebo vrchní sestru či doktora. Zajímavé snad je, zatím jsem zde viděl jen jednoho Evropana. Mezi pacienty to je naopak, samý bílí Evropané a jeden starý, vysoký a vysušený Ind s úctyhodným plnovousem a turbanem na hlavě a také jedna stařičká a patřičně hlučná Číňanka.

Dveře mého pokoje mám většinou otevřené, to abych měl lepší kontakt s prostředím, jen závěs mám zatažený, aby na mě nebylo vidět. A tak slyším to, co se děje na chodbě. Švitoření a cvrdlikání převážně ženského personálu je často přerušováno výbuchy hlasitého smíchu, že si jeden připadá jako někde ve varieté a ne ve špitále. Říká se, veselá mysl, půl zdraví, a tak oni nás asi tak léčí. I při kontaktu s pacienty je personál samá sranda.

Tak mně zdejší prostředí připomíná dobu před 27 lety, kdy jsme se toulali v Nepálu v Himaláji. Podobně jako v Indii, krásná země a nesmírně pohodoví lidé, stále s úsměvem na tváři. A v čím větší, skutečné chudobě, tím přívětivější, pohodovější a úsměvnější byli. Tak nevím, kde tyto atributy Evropané ztratili.

Ve středu, 15. 2. jsem místo odpoledního cvičení šel poprvé na hydroterapii, tedy cvičení v bazénu s vodou teploty těla. Bylo nás tam 5 a komandovala nás pěkně urostlá Číňanka. Ve vodě se mně líbilo a když jsem po 45 minutách vystupoval na břeh, tak jsem měl pocity, jako když se astronaut vrací zpět z orbitu na Zemi. Tíže mého vetchého, obézního těla mě doslova ohromila, kolena se mně málem podlamovala. Asi se přeškolím na tuleně.

Od doby, kdy mě po operaci předávkovali Endonem, jak jsem se už výše zmínil, se nějak zadýchávám, funím jako elefant při každém pohybu a chůzi. A nelíbí se to jen mně ale i doktorům, a tak se rozhodli zkoumat proč. Ten Endon vyloučili, prý zůstává v těle jen kolem šesti hodin. Pro jistotu mě poslali na CT (Computer Tomography), kde mně udělali angiogram plicní tepny a blízkého okolí, který se ukázal negativní. 2092 snímků bylo sňato za pár minut a vše trvalo kolem dvou hodin i s převozem tam i zpět. Tímto jsem přišel o čtvrteční hydroterapii, protože na CT mě převezli do nedalekého soukromého špitálu Norwest, kde se provádí chirurgické zákroky.

Sydney Norwest Surgical Services (norwestsurgery.com)

Cyborg 2023

Zde vždy bývalo zvykem, když šel pacient na rentgen a podobné zobrazení jeho těla, tedy i CT a nebo MRI (Magnetic Resonance Imaging), jeho snímky, dříve fyzické, analogové filmy, dnes digitální soubory na počítači, patří jemu, protože si je zaplatil, ať už osobně a nebo přes pojišťovnu, a tyto byly předány jemu, aby je následně donesl ukázat lékaři, který je požadoval. Tento zvyk trvá doposud, jen v moderní podobě. Pacientovi dojde na blbafon esemeska, že je ke stažení zadarmo appka, tedy aplikace, jejíž pomocí potom může vidět a nebo i stáhnout snímky svého těla a přečíst si zprávu rentgenologa. Stejné má lékař, který pacienta na rentgen poslal. Snímky se prohlíží na monitorech a nebo velkých obrazovkách chytré TV. Jak jednoduché, drahý Watsone, jak jednoduché.

A tak se moje tělo zkoumá dál a převládá názor, že v něm mám moc tekutin, které brání správnému dýchání. No nevím, že bych trpěl vodnatelností, to si nemyslím, ale po naordinování diuretik – močopudných preparátů jsem byl moc rád, že mám záchod jen čtyři kroky od postele. Strávil jsem tam mnoho dlouhých chvil. Zatím ale funím furt dál a moje doktorka, Indka, jménem Gunawardene Chandanika, která se už naučila vyslovit moje příjmení skoro česky, ale s indickým přízvukem, by mě ráda pozorovala dál, dokud nepřijde na to vo co go. Já se zatím její jméno vyslovit neodvažuju, navrhla zůstat ve špitále do příštího úterka, 21. 2. kdy během doby budou zkoumat, proč tak funím. Su zvědav, na co přijdou, je to jako v detektivce.

Tak jsem byl 21. 2. z rehabilitační péče propuštěn, kolem desáté hodiny dopoledne mě vyzvedl náš starší syn Petr a odvezl těch zhruba 50 km většinou po dálnicích domů. Vítaná změna po 3 týdnech čumění na nemocniční stěny. Jak s bolavou a obtížně pohyblivou haxnou se naložit a vyložit z auta, si ještě pamatuju z minula, a tak to nebyl velký problém. Dokonce i naše domácí schody jsem úspěšně vylezl. To vše ovšem za patřičného funění, které však, ale jen velice pomalu, ustupovalo. Dnes už dejchám zhruba stejně jako před operací a situace se velice pozvolna zlepšuje. Můj praktický lékař mě pro jistotu poslal na vyšetření k mému kardiologovi, jen zkontrolovat, zda je v tomto „departmentu“ všecko, jak má být. Ten, po poslechu, změření tlaku krve a EKG prohlásil, že jsem OK a že se budu pomalu vylepšovat. V mém věku holt všecko trvá trochu déle. Tělo po osmdesátce se odměňuje za různé hříchy z mládí, kdy jsme byli nerozbitní a nesmrtelní.

Tabulka nákladů:

Takže moje spoluúčast nákladů představuje 17.1% celkové ceny zákroku.

Ano, histologie se zde označuje výrazem patologie.

Psáno postupně od pobytu v nemocnici po dnešek. George Švehla 05/04/2023