Dobrý den, vážení. Na úvod bych vás, kteří toto čtete, rád varoval, protože i když jsem už doma a dokonce si můžu na chvilku sednout před monitor, tak jsem ještě řádně nafetovaný silnými analgetiky, dávkami vhodnými tak pro koně. Navíc mám furt útlum dík narkotickým účinkům morfia, kterým se ošetřujícím podařilo moje tělo podstatně předávkovat. A to tak, že to bylo na hraně. Takže berte tento blábol s reservou. Mám jaksi vypadenej mozek.

Také bych moc rád a ze srdce poděkoval vám všem, co o tomto věděli a drželi mně palečky, pěstičky a křížili prsty, jak je zvykem v zemích anglosaských, aby oprava mojí tělesné schránky dobře dopadla. Ovšem i těm z řad věřících, co se za mě modlili. To pak už ani jinak nešlo, než aby to dobře dopadlo. Tolik pozitivní energie se muselo nějak projevit.

Tento můj blábol navazuje na předchozí stejného názvu, avšak z let 2007 a 2008. Od té doby se moje tělo úspěšně a čím dál tím rychleji rozpadá. Díky tomuto jevu, jinak známým pod jménem degenerace a nebo jednodušeji, stárnutí, jsou veškeré zásahy do chřadnoucího těla jaksi více cítit a také hojení je podstatně pomalejší. O bolestech taktně pomlčím.

V rámci údržby mé tělesné schránky chodím každoročně na prohlídky k různým specialistům. Moje osobní oční lékařka sleduje, jak postupně slepnu, stejné to je s ušima, kdy nám oběma před dvěma lety nainstalovali sluchadla či naslouchátka, které v naší věkové skupině jsou u klokanů zdarma. Podobně dopadám u urologa, který sleduje moji prostatu. Této mně byla zhruba 1/3 asi před 5 lety odebrána a cítím se teď uspokojivě. Před časem mně byla úspěšně zaštepována a titanovou síťkou vyztužena břišní kýla na pupíku a jedna ze srdečních cév opatřena stentem, aby snad nedošlo k infarktu myokardu.

Poslední zásah v minulém roce se týkal mého jinak zachovalého chrupu. Poslední stolička vpravo nahoře, tedy zub moudrosti, už nestál za opravu a bylo rozhodnuto ho vytrhnout. Jenže to, co z něj zbývalo, se zubaři rozpadlo v kleštích a v dásni a čelistní kosti uvízly tři pevně zabydlené kořeny, které si koledovaly o eventuální zánět, který si moje tělo nesmí dovolit ani náhodou kvůli všem těm namontovaným kovovým náhradním dílům.

A tak před minulými Vánoci byly tyto kořeny menší ambulantní operací za lokálního umrtvení či anestéze z čelistní kosti odstraněny, a dáseň zaštepována, aby bylo tělo připraveno na instalaci levého kyčelního kloubu, plánované na 31. 1. 2023. Ano, byl jsem na řeznickém stole ve stejný den, kdy ve Zvířetníku vyšel článek o odchodu našeho kočičáka Packy po duhovém mostu na druhý břeh řeky Styx, a tak jsem si přečetl diskuzi plnou kondolencí až 8. února, když jsem byl na rehabilitaci. Vám všem v diskuzi zde děkuju, udělaly nám radost.

Dojmů za poslední dobu mám neúrekom a tak jsem se rozhodl je tématicky rozdělit, i když vše souvisí se vším. Takže dnes bych vás seznámil s tím, jak probíhal vlastní zákrok, a dále potom jak funguje zdejší soukromé zdravotnictví paralelně se státním a také o soukromých nemocnicích a jejich zaměstnancích. Třeba to vše bude někoho zajímat.

Levý kyčel začal pořádně zlobit koncem září v minulém roce. Bolest 24 hodin denně a ke každému jídlu silné prášky proti bolesti. O holi jsem se vždy dobelhal jen několik metrů. Když mně můj ortopéd, asi ¾ roku před vypuknutím kovidu, navrhoval výměnu, tak jsem mu řek, že to ještě zkusím. To jsme ještě o kovidu nevěděli ani zblo. Pak, díky kovidu, se ve špitálech operovaly jen životu nebezpečné případy a tak ten můj kyčel jaksepatří „uzrál“. Po Novém roce jsem zavolal mého ortopéda a za 3 týdny jsem byl pod kudlou.

Hospitalizace vypukla už večer 30. ledna, to proto, že operace začínala v 7:30 ráno 31. v úterý. Opět v našem místním soukromém špitále, Nepean Private Hospital – Nepean Private Maternity – Kingswood, kde jsem měl pokojík s veškerým příslušenstvím sám pro sebe, jak se můžete na fotkách na Rajčeti přesvědčit.

Při předoperační rozmluvě s asi pětačtyřicetiletou, velice šikovnou a nadmíru komunikativní anestezioložkou jsem se jen zmínil o mém problematickém probouzení z totální anestéze a ona hned sama nabídla, že provede „spinal block“, tedy něco podobného ale přece jiného jako „epidural“, který se rutinně provádí při porodu „císařem“. Takže výměna mého zmršeného kloubu za nový, s keramickou hlavicí a plastovým lůžkem či jamkou z UHMW HDPe, tedy Ultra High Molecular Weight High Density Polyethylen, který jsem sám používal při návrzích kluzných ložisek ve strojařině. Tento absorbuje nárazové šoky a navíc prokazuje minimální opotřebení. Jinak jsou veškeré součásti endoprotézy z titanu.

Do patřičně podchlazené operační místnosti – z důvodů udržení sterility prostředí, bacilům, mikrobům a jiné škodlivé havěti se v zimě nelíbí – velikosti menší kuchyně mě dovezli na posteli a zde jsem byl vybídnut seskočit na zem a potom zase vyskočit na operační stůl připomínající úzkou a tvrdou pryčnu a lehnout si na pravý bok nabízející levý bok a kyčel k zásahu.

Paní anestezioložka mně potřela záda v kříži a trochu výš nějakým sajrajtem, který znecitlivuje, takže jsem vůbec necítil, když mně následně vpichovala injekce k páteři. Pak se dostavil pan chirurg s asistentem, pozdravili jsme se a za hovoru se dal do práce. Já sice nic neviděl, ale v mírném omámení jsem slyšel veškeré zvuky procesu a případné poznámky pana chirurga. Jasně znělo, až zvonilo, když kladívkem usazoval trn nesoucí keramickou kouli do stehenní kosti.

Za necelou hodinu a půl bylo vše dokonáno, rána uzavřena sešívačkou svorkami, moje, od pasu dolů mrtvé tělo bylo přeloženo do postele do polohy ležmo na zádech s nohama od sebe, což zajišťoval speciální klín. Před desátou dopoledne jsem byl už ve svém pokoji a nemohl se dočkat obědu. Výše zmiňovaná mrtvá část těla začala přicházet „k sobě“ až druhý den k ránu a bolest kontrolovali Panadolem a Endonem (oxycodone), což je opiát podobný morfiu. Po aplikaci tohoto mně vždycky „vypadne mozek“, ale bolest utiší, i když halucinace či sny dovede připravit přímo ukázkové. Prostě zamává s tím zbytkem mozku, který ještě mám jaksepatří.

Přes den druhého dne, ve středu, se mně po snídani podařilo „vyhodit“ vše, co jsem v žaludku měl. Pytlíky jsem plnil svědomitě a cítil jsem se pod psa. Bylo mně řečeno, že to je moje reakce na antibiotika, která do mě preventivně napumpovali už před zásahem. Zde to je obvyklá prevence, aby se předešlo případné infekci rány.

Odpoledne druhý den, ve středu, bylo ve špitálu podezřelé ticho a ošetřující personál (převážně tmavě hnědý a nebo černý jako bota) měl neznámé xichty. Zdravotní pracovníci vyhlásili stávku na protest nedostatku pracovníků v oboru a požadavky managementu na zvýšení pracovního nasazení. No a právě tito, co zde zaskakovali, aby pacienti nestrádali a neumírali, mě notně předávkovali Endonem. Doma ho beru, jen když je třeba, půl tabletky na den. Když nastává krize a nejde bolest vydržet, beru jednu tabletu denně. A ti dobráci, abych snad v noci netrpěl velkými bolestmi, tak mně aplikovali 2 kusy večer, 2 kolem druhé hodiny ranní a 2 po probuzení ve čtvrtek ráno.

Do čtvrteční snídaně jsem jen drbl, abych po deváté ráno začal mít velké problémy s dýcháním. A to takové, že jsem chvílemi upadal do bezvědomí. Při tom jsem dumal, zda se nevydat po tom duhovým mostu, třeba je na druhým břehu lépe. Oběd jsem vynechal a odpoledne začal pozvolna cítit lépe, zvlášť když mě přišly večer podpořit naše schovanka Blanča s mojí ženou Mílou. Ostatně Blanča mě obšťastňovala svojí luznou přítomností každý večer, kdy na svém chytrém telefonu pokaždé zprostředkovala videohovor s její mamčou v Medlánkách a mojí dávnoletou kamarádku.

Původně bylo plánováno, že mě pustí domů o víkendu, ale když můj ošetřující lékař uviděl, v jakém jsem stavu v pátek ráno, tak doporučil v pondělí převézt do jiné nemocnice, kde je i rozsáhlé rehabilitační centrum s tělocvičnami a bazénem. Pěkně provedené video na odkazu vás tímto špitálem provede a ukáže, co kde a jak. Dokonce tam je zachyceno i udělátko, kterým mě na vozejčku nakládali a vykládali z přepravního prostředku.

Vyhlídka z prvního pokoje v rehabilitačním špitále. Foto: George Švehla

Tato forma rehabilitace je zde převážně pro dříve narozené pacienty, jak jsem se hned druhý den v tělocvičně přesvědčil. Z těch, kteří tam byli, měli převážně opravená kolena, několik z nás mělo nový kyčel a dvě dámy vyztuženou páteř. To ovšem po probdělé noci, pokoj, kde mě ustájili, byl chlazen klimatizací tak, že si jeden myslel, že to je prevence, aby se jim snad pacient nezkazil a nebo nezasmrádl. Klimatizace stále funěla do pokoje ledový vzduch a tak vytvářela neustálý průvan. Místo jedné deky jsem měl na sobě na vlastní žádost 4. To ale nestačilo a po půlnoci jsem si oblékl druhé, flanelové pyžama a navíc i župan. Tak jsem proklepal noc.

Po mojí stížnosti ohledně studeného odchovu se teplota v pokoji druhý den zvýšila, ale nic moc. Navíc toto zlepšení trvalo jen několik hodin po poledni, aby k večeru si jeden v pokoji připadal jako na polární výpravě. To pro mě znamenalo druhou proklepanou noc. Toto mě napěnilo tak, že jsem dal na vědomí moji nelibost dosti vokálně a že když se to nezlepší, tak že ze špitálu odejdu. Toto panu managerovi stačilo a do půl hodiny jsem byl přestěhován do jiného pokoje, kde byla zcela normální obytná teplota.

Psáno 10/3/2023.

Obrázky si můžete prohlédnout zde:https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Jak_to_vsechno_bylo_3/