Na druhou polovinu září jsem letěla do Prahy a manželův seznam povinností během mé nepřítomnosti nebyl právě krátký. Moje milá švagrová ochotně přijela na první týden z Floridy, výpomoc, kterou manžel rád přijal. Protože kromě už zabydleného zvířectva a ptactva na zahradě přibyla starost o mladého kocourka v garáži.

Dva týdny před cestou jsem ráno vyšla před garáž ve chvíli, kdy se od ní vzdalovala mourovatá kočička. Automaticky jsem na ní začíčala - a už to bylo! Kočička se otočila, s mňoukáním přiběhla a začala se mi otírat o nohy. A já jen vykulila oči, protože o nohy se mi otíral Bobík! Odrostlejší kocourek, sice s dlouhým ocáskem, ale jinak velice podobný našemu, který nám umřel nečekaně a příliš brzy.

Na pohled čistý kožíšek, pod ním ale pohublé tělíčko. Rychle jsem zaběhla dovnitř pro hrstku granulí, které kocourek téměř vdechl. Měla jsem možnost kouknout mu pod ocásek - skutečně je to kocourek a navíc kastrovaný. Odrostlé kotě, ale přeci dost velký na to, aby bez kastrace měl už viditelné kuličky - nebyly tam. Na jedné straně skvělá zpráva, ale také to znamenalo, že někomu patří, nebo patřil. V naší ulici jsem ho viděla poprvé.

Hladový kocourek

Kocourek měl jasně chuť na přídavek a následoval mě do garáže. Dostal další hrst granulí do misky a já šla manželovi ohlásit, že v garáži je „druhý Bobík“. Manžel seděl u počítače, něco zapisoval do diáře, kde má i různá data, a povídá: „víš, že dneska jsou to přesně 4 roky, co Bobík umřel“! Jsem celkově děsná plačka, ale teď se mi do očí vehnaly slzy a bylo rozhodnuto. Tohle není jen tak náhoda, skoro reinkarnace, a jestli se nenajde majitel, tenhle druhý Bobík zůstane u nás.

Kocourek se pro zbytek dne držel převážně v garáži nebo v její blízkosti, na čas někam odběhl, ale zase se vracel. Další ráno přiběhl sotva jsme garáž otevřeli, dostal najíst a samozřejmě jsme ho nevyháněli. Kastrovaného kocourka jsme rozhodně nechtěli jen tak ukrást zodpovědným majitelům, kterým se možná zaběhl, a oni ho hledají. Obešla jsem a zazvonila u několika domů v naší ulici, nikomu kocourek nechyběl, neznali ho a venku si ho dříve nevšimli. Do trávníku u silnice jsme zapíchli ceduli a na naší veterině (kam lidé volají jako první) věděli, komu mají případní majitelé zavolat.

V našem okrese je organizace, která odchytává bezprizorní kočky, kastruje a znovu vypouští - TNR (Trap-Neuter-Release). Že by kocourek mohl být jeden z těch „TNR“ trochu naznačovalo jeho chování. Člověk by si myslel, že když ho někdo nechal tak brzy zodpovědně vykastrovat, že by se mu i trochu doma věnoval, rozmazlil by ho. Navíc pokud vím, zdejší veterináři, když kastrují, zároveň i očkují, dohromady tedy ne právě malý finanční obnos. Tenhle kocourek se sice nechal hladit, otíral se o nohy, lehal si v naší blízkosti, ale zvednutí do náruče či na klín silně odmítal. Také ho vůbec nezajímaly pelíšky, které jsem mu později v garáži nabídla. Nejraději ležel na tvrdé zemi před garáží, na její podlaze nebo na hladkém prkně pod oknem.

Dny ubíhaly, cedule byla zapíchnutá už týden, nikdo nevolal a kocourek dál ráno hladově přibíhal do garáže, sotva jsme ji otevřeli. Kde jinde se toulal, jsme neměli tušení. Jídlo v něm stále mizelo jak v sudu a Bobík rostl doslova ze dne na den. Každé ráno vypadal o kus delší a nohatější, ale stále hubeňour. Pro jistotu jsem mu dala prášek na odčervení, ale apetit ho neopouštěl. S plným bříškem dokonce začal reagovat na hračky a tkaničky, které ho dříve nezajímaly. Oblíbenou hračkou se mu stal kousek šedé králičí kožešinky, což bylo další zvláštní překvapení. Tu totiž miloval první Bobík, hrál si s ní a nosil ji po domě jako kořist. Žádnou ze tří koček kožešinka nikdy nezajímala, přestože po Bobíkově smrti zůstala ležet mezi ostatními hračkami na koberci, než jsem ji dala do košíčku.

Reinkarnace Bobíka I.

Nebýt cesty do Prahy, začali bychom řešit kocourkovo zapojení do kočičí smečky - aby se z venkovního kocourka stal domácí s pozdějším přístupem na uzavřenou zahradu. Jenže po zkušenostech s poslední kočičkou Ginger jsme věděli, že to nemusí být otázka jen několika dnů. Bylo nutné počkat, až se vrátím. Ale co když mezitím kocourek, do kterého jsme se už oba zamilovali, zmizí? Vím nejméně o 3 kočkách (či kocourech), které sice mají své domovy, ale celé dny a noci běhají venku. Takže nás lekala představa, že se v noci strhne nějaká rvačka a mladý kastrovaný kocourek bude vyhnán z rajónu. Nebo přiběhne zraněný a manžel to bude muset řešit. Až dosud se tak nestalo, ale co když, že? Tři dny před mojí cestou padlo rozhodnutí (nejen pro manželův klid), Bobíka na noc zavírat do garáže. Šlo to snadno, stačilo před něj večer položit misku se žrádlem a ani rachot spouštěných vrat ho nedokázal vyrušit. Navíc se ukázal i velice čistotný, když používal záchůdek. Na noc byl tedy zajištěný, ale jestli se bude u garáže držet, dokud se nevrátím, mi manžel zaručit nemohl. K mé radosti tu Bobík stále byl, jistě i proto, že se mu švagrová hodně věnovala.

Očista

Teď jsem byla doma a manžel zajel na veterinu Bobíka objednat na zdravotní kontrolu, případné další očkování a hlavně zjistit, jestli nemá čip. Bohužel se vrátil s tím, že veterinář je na dovolené, nejbližší termín jsme dostali na 16. října. Dva týdny čekat, protože na jinou veterinu se nám jít nechtělo.

Rozhodli jsme nechat kočky „okouknout se“ alespoň na dálku. Jeden večer, když už byl Bobík zavřený v garáži, jsem ke dveřím do chodby přistavila krbovou síť a nechala je otevřené. Kočky byly na zahradě, dovnitř jsem přinesla jen kliďasa Rusty. Nechala jsem ji dojít k síti, sama jsem si sedla na zem a čekala, co se bude dít. No, nedělo se nic moc. Rusty zasyčela, zamručela, stejně jako Bobík, který ale dál ležel dost daleko ode dveří. Rusty si u sítě lehla a delší dobu byl „klid zbraní“. Po chvíli Bobík přeci jen přišel blíž, to už se Rusty nelíbilo, naježila se, prskla, zaječela a od sítě utekla. Bobík udělal to samé. Z venku jsem přinesla další kočku Ginger a její reakce na Bobíka byla stejná jako u Rusty. Kočky ale neutekly z chodby, jen se odsunuly od sítě, takže Bobík na ně neviděl a sám už se ke dveřím nevrátil. Woody jsem pro jistotu nechala venku a dveře do garáže na noc zavřela. Celkově jsme ale první reakci koček uznaly za nadějně normální, a že bychom to mohli zkusit znovu přímo v domě.

Bohužel se to nepovedlo. Do mojí ložnice jsem dopoledne přichystala vše, co byl třeba - záchůdek, misky a samozřejmě krbovou síť. Zatímco všechny tři kočky byly venku, přinesla jsem Bobíka, který v mé náruči silně protestoval. Možná už přenos ho vystresoval, protože když jsem ho v pokoji postavila na zem, choval se jak lev chycený do klece. Pobíhal sem a tam, žalostně mňoukal, a když jsem ho chtěla pohladit, vztekle zařval, postavil se na zadní, přední packy roztažené, šavle na packách vytažené, pusu dokořán, oči silně rozšířené. Doslova naháněl strach. Vyšla jsem z pokoje a na chvíli za sebou zavřela dveře. Když jsem je znovu otevřela, Bobík ležel na stole u okna a zdál se mnohem klidnější. Riskla jsem přinést Gigner, jejíž včerejší reakce byla přeci jen mírnější. Navíc první Bobík se přes těžké začátky stal jejím nejlepším kamarádem.

Pokus o seznámení s Rusty

U sítě bylo nejprve prázdno, Ginger si od ní držela odstup, stejně jako Bobík. Když se přeci jen k sobě přiblížili, reakce byla stejná jako předešlý večer. S tím rozdílem, že Ginger nejprve bručela a syčela, ale pak se jakoby zklidnila, zůstala u sítě ležet a vydávala spíše mňoukavé než zlostné zvuky. Naivně jsem si namlouvala, že možná poznala, že má před sebou kocourka a kdesi v hloubi mozečku se jí zableskla vzpomínka na jiného.

Bohužel zrovna v tu chvíli z garáže volal manžel, že něco potřebuje, já odešla od sítě a následující moment se strhla mela. Bobík musel síť přeskočit (je zaoblená směrem ven, přešplhat nejde) a obě naježené kočky teď vřískaly, prskaly a lítaly po domě, že jsem ani nestačila sledovat, kde přesně jsou. Naštěstí se mi dost rychle podařilo chytit Ginger, dveře do garáže už byly manželem otevřené a Bobík do ní bleskově vběhl. Tam se rychle uklidnil a po chvíli se už zase choval normálně. Ani Ginger nevypadala vystresovaná, při hlazení předla.

Pro nás to ale bylo přeci jen moc stresu najednou. Ne právě úspěšný začátek, a to pouze s jednou kočkou - ze všech tří nejmladší? Jak úspěšní budeme s Rusty a Woody, kde jedné je už 11 let, druhé 10? Rozhodně jsme nestáli o rozvrácení pracně nabytého soužití našeho kočičího tria.

Takže se Bobík stal naším garážovým kocourkem, stejně jako roky byla garážová bílá kočička Indy. Musíme doufat, že stejně jako Indy byla „street smart“, naučí se i Bobík opatrnosti při přebíhání silnice. Jak pro vlastní zdraví, tak pro naše nervy. A kdo ví, možná se někdy později znovu pokusíme o Bobíkovo přestěhování do domu.

Fotky: Marička, další obrázky najdete tady na Rajčeti.