První jesličky podle pověsti vytvořil sv. František z Assisi. Lidem se ta myšlenka zalíbila, a tak jesličky z různých materiálů začali stavět v kostelích. Císař Josef II to v rámci svých reforem koncem 18. století zakázal, což mělo ten pozoruhodný následek, že se jesličky přestěhovaly do domácností.

Betlém v kostele Panny Marie Andělské na Loretánském náměstí

Tradice jejich výroby je v našich zemích neuvěřitelná a neuvěřitelně živá. Dodnes existují řezbáři, kteří po garážích a sklepích sestavují několikametrová, často pohyblivá, díla.

No a pak jsme my ostatní, co jdeme tou jednodušší cestou.

Wenigův betlém, fotka z výstavy, je ukrutně nahuštěný.

U nás doma byl v době mého dětství úžasný Wenigův betlém, původně papírový, podlepený (každá figurka zvlášť) překližkou, s kouskem lišty coby stojánkem. Jako dítě jsem měla pocit, že Vánoce začínají právě jeho stavbou – měl hodně figurek a tak jsem mohla koumat a zkoušet, kde to bude pekaři slušet nejvíc, a co pes, má být u oveček, nebo raději u někoho z poutníků… Taky stáj se svatou rodinou bylo třeba dobře umístit pod strom (minimálně třímetrovému monstru se neříká stromeček), krajinu v pozadí opatrně vycentrovat, aby byla trochu výš a vytvářela tu správnou perspektivu.

Když dorostl brácha, dost jsme bojovali, kdo bude hlavním stavitelem. Ale pak šel čas, já jsem se vdala, brácha oženil, naši přestali strojit velký strom… a betlém na mne nevyšel.

Sádrový betlém z 80. let

Čímž mi vznikl problém. Synek přece k zdárnému vývoji potřebuje mít možnost stavět jesličky! Jenže shánějte je v druhé půlce osmdesátých let. Nakonec mě někdo odkázal na výtvarnici, která je prý snad vyrábí. A tak se k nám přestěhoval betlém sádrový, hnědě patinovaný. Wenig to nebyl, ale to synek nevěděl, a tak taky příjemně trávil vánoční předvečery rozestavováním jeho figur.

Vánoce

Pak naši už nebyli, synek se odstěhoval a my se propracovali k miniaturnímu stromku v květináči (tenhle už máme třetí rok a jeho tvar je čím dál víc kubistický, ale už jsme si zvykli). Před něj stavíme porcelánový betlémek přiměřené velikosti – tak akorát do dlaně. Ten jsem podědila po mamince, ani nevím, kde ho vzala.

Přece nebudu bez jesliček.

Foto: Zana