(začátek povídání najdete tady)

Franta přijel v úterý se zpožděním, navíc bylo vedro, a tak následovala posilující zmrzlina a cesta do kopce. Rovnou jsem ho seznámila s tím, že najíst se lze v okolí vlastně jen u Bílého Labe. Šli jsme spodem po silnici podle vody. Tohle Labe, tedy Bílé Labe, přítok toho hlavního, je nesmírně krásné. Bílé je proto, že je samý vodopád a divoká kaskáda. Jen kdyby na tu vodu bylo víc vidět, břehy jsou strašně zarostlé.

Bílé Labe

Ve středu jsme si společně trochu zopakovali moji pondělní cestu – Špindlerovka autobusem, pak ale jižněji přes Moravskou a Davidovu boudu. Je to mírnější verze po hezkých cestách dílem lesem, dílem loukami s občasným smrkem. Tady na Krkonoších má člověk možnost ocenit krásné smrkové lesy (skoro) bez kůrovce. Na loukách se pásly tu ovce s jehňaty, tu krávy s telaty, občas kůň… prostě idyla.

Ještě jsem ukecala romantickou odbočku na Medvědí boudu a pod ní už nás chytl prudký liják. Měli jsme sebou pláštěnky, ale než jsme je stihli navléct, byli jsme stejně komplet mokří. Chvíli jsme se schovávali pod stromy, ale pak jsme pochopili, že lépe bude vydat se dál. Naštěstí liják netrval až tak dlouho a na Dívčích lávkách už jsme se (nepříliš úspěšně) snažili usušit.

Krkonoše romantické

Ve čtvrtek ráno jsme došli na lanovku na Medvědín a vyjeli nahoru, vydali se na Zlaté návrší a na Pančavský vodopád. To je nejvyšší vodopád na našem území (trochu neuvěřitelných 148 metrů). Má to jen jednu chybu, že stojíte na hraně Labského dolu, do kterého z té výšku padá, a tudíž toho shora zase tak moc nevidíte. Teoreticky je vidět z cesty Labským dolem (kde teče mrňavý potůček jménem Labe), ale prakticky nevidíte taky nic, protože stráně jsou většinou zarostlé.

Co vidíte nebo slyšíte je hodně ptactva – pěnkavy (těch v Praze je málo), kukačky, krkavci… asi jsme viděli i čápa. Sice mi to přijde divné, ale nevím, čí by ta silueta jinak byla.

Zlaté návrší spadá do Labského dolu skoro kolmo.

Rovněž nepřehlédnete docela slušné davy lidu. Na Zlaté návrší není těžké se dostat, navíc je to skoro rovina. I tak mě vždycky udiví jedinci v žabkách. No, dorazili jsme k Labské boudě (bývala bych zašla ještě na Sněžné jámy, ale to už mi neprošlo), koupili si podezřele šišatý zmrzlinový kornout a otočili se k rozcestí U Čtyř pánů a zpátky na autobus.

Autobus jezdí na Horní Mísečky, což jsou do Špindlu bratru 4 km docela prudkým svahem po Vodovodní cestě, kterou teď nejspíš předělávají na sjezdovku. Tam si Franta hnul s kolenem, které už předtím mělo za sebou zážitek z dlouhé cesty autobusem… no, s turistikou to nevypadalo moc nadějně.

Údolí Svatého Petra

Na pátek slibovali déšť, Frantovo koleno bolelo… zkrátka dohodli jsme se, že se jen projdeme údolím Svatého Petra, což je součást Špindlu, asi dva kilometry dlouhé údolí podle (jak jinak) Svatopetrského potoka. Začalo to pěknou sprškou, kterou jsme strávili příjemně schovaní u jednoho penzionu (vykoukla hlava – už jsem se bála, že nás požene na déšť. „Běžte tady za roh, tam je i lavička“). Nad kopci se pak celý den válely docela černé mraky, ale moc už nepršelo.

V sobotu už koleno bylo lepší a tak jsme vyrazili na poslední výlet. Kolem přehrady na Labi a protějším svahem do kopce a pak pěkně málem po rovině až k bufetu s originálním jménem Občerstvení Rovinka. Bylo tam lidí jak much (však je to známý podnik), ale stejně jsme poseděli, najedli se a šli dál na Žalý na rozhlednu a na lanovku a zpátky do Špindlu.

Žalý, u lanovky

Tam jsme ještě dali rozlučkovou zmrzlinu a šli balit. V neděli ráno se jelo domů.

Foto: Zana, další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.