27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ZANINY CESTY: Krkonoše, díl první - sama

7.8.2023

Na Krkonoše jsem se ohromně těšila. Mám je ráda od dětství, kdy tam se mnou jezdil na podnikovou chatu tatínek a učil mě chodit po horách pomocí vize zmrzliny na další chatě, kam dojdeme.

Letos to bylo zpestřené dalším klopýtáním rekonstrukce domu, kde bydlíme. Zhruba týden před odjezdem jsme se dozvěděli, že k nám přijdou vyměňovat vodoměry a měřiče tepla ústředního topení, takže musí být někdo doma. Po různých peripetiích a jen díky vstřícnosti majitelky penzionu jsme skončili tak, že místo od pondělí do neděle, přijedu já už v neděli a Franta až v úterý.

Kdybych neměla omezenou nosnost, byla by to brnkačka, ale takhle jsem s vidinou kilometrové cesty do kopce zabalila krabici, poslala do Špindlu, zabalila lehký batůžek a nepříliš těžký kufřík na kolečkách a jela. Ve Špindlu jsem s batůžkem a kufříkem vysvištěla k penzionu a vydala se zpátky pro krabici, která už byla na místě. Dole jsem se nadopovala zmrzlinou – ta byla letos na celém Špindlu to nejlepší – a zase nahoru.

Sestupuji k Boudě u Bílého Labe.

A aby to nebylo jen tak, po letmém zkontrolování cen v těch pár restauracích, co měly otevřeno, jsem usoudila, že půjdu na večeři (když už jsem neobědvala) do Boudy U Bílého Labe, protože ta je snad dost daleko od centra, aby se tam dalo pořídit něco, co mě hned první den nepřivede na mizinu.

Cesta to byla moc příjemná, tedy až na poslední necelý kilometr, který byl z kopce a po staré kamenité cestě – na to už jsem byla až moc uhoněná, takže když jsem před sebou konečně uviděla boudu, měla jsem fakt radost.

Najíst jsem dostala, navíc ta cesta byla kouzelná, vyloženě malebná, lemovaná lesem, občas prostřídaným dalekými výhledy.

Pondělí bylo skvělé. V penzionu jsem měla zajištěné snídaně, takže najezená jsem došla na autobus na Špindlerovku a tam se rozhlížela, co dál. Nakonec jsem se vydala podél hranic po tzv. Cestě česko-polského přátelství (kde za totáče bývali v křoví schovaní pohraničníci a hlídali, aby člověk ani palečkem nepřekročil hraniční čáru).

Na louce stojí nová Petrovka.

U Petrovky jsem vzala na vědomí, že to dopadlo jako obvykle, tj. po tajemném požáru byla bouda nakonec obnovena ve víceméně původní vnější podobě, ale jaksi veřejnosti nepřístupná. A tak jsem šla dál, na Dívčí kameny, pak na Mužské… a při pohledu na Vysoké kolo jsem zbaběle odbočila po modré na Martinovku.

Ono Vysoké kolo (viz zde) je takový můj strašák; totiž jižní půlka je ho v Česku a severní (s vrcholem o metr vyšším, než má česká část) v Polsku. Za totáče se (viz česko-polské přátelství) nesmělo chodit přes Polsko, takže se stoupalo příšerným krpálem až na vrchol a zase dolů. To byla fakt dřina. Teď už se hezkých pár let chodí podstatně pohodlnější cestou Polskem, jenže tam má zase problém Franta, protože se jde po šutrech něčím, co bych se styděla označit jako suťový svah, protože ta suť jsou často balvany velké jak já.

No a já s ním nějak odvykla tomu terénu…

Přede mnou Vysoké kolo.

Ostatně Martinovku mám ráda, stojí na krásném místě pod Vysokým kolem na spodku Martinovy jámy. Jáma se tu říká lavinovým svahům, které jsou v létě nesmírně krásné, protože na nich z pochopitelných důvodů neroste nic vysokého a tudíž vypadají malebně.

Na Martinovce jsme strávily týden s kamarádkou, když nám bylo osmnáct. Bouda byla tehdy napůl rozpadlá, otevřít okno bylo malé dobrodružství, protože člověk nevěděl, jestli ho ještě dokáže zavřít. Byl konec června a děsná zima. Měly jsme zaplacenou polopenzi formou „stravenek“, které neurčovaly, za co máme utratit částku, co na nich byla uvedená. Utratily jsme to převážně za svařák.

Takže chápete, že mám k tomu místu poměrně láskyplný vztah.

Obligátní borůvkové knedlíky na Martinovce.

Naobědvala jsem se (ano, vzdálenější boudy mají jídlo marginálně levnější než centrum Špindlu) a pokračovala přes Brádlerovy boudy, kam právě přijela nějaká děcka – asi na školu v přírodě. S potěšením jsem sledovala, jak kluci hned zkoumali, co se stane a kam se dá dostat, když vylezou ven oknem.

Oklikou jsem se pak vrátila přes Ptačí kámen, odkud býval hezký výhled, ale už zarůstá, na autobus a sjela na Dívčí lávky, že se ještě projdu podle Labe.

Kvetou horské louky.

A těšila se, že zítra přijede Franta.

Foto: Zana, další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

(hudební doprovod zde)

Zana Neviditelný pes