Vyrostla jsem v Praze v době, kdy se nejen v domácnostech, ale i ve školních (a závodních) jídelnách vařila vesměs jednoduchá, česká jídla. S bratrem jsme chodili na obědy do školní jídelny, oba rodiče pracovali, takže večeře bývaly jednoduché a rychlé.

Větší masové obědy maminka vařila spíše na chatě o víkendech a hlavně o prázdninách, kdy chodila se svými sestrami do vsi k řezníkovi. Jak často bylo hovězí nebo vepřové, se nepamatuji, ale myslím, že maso bylo vždy dušené s omáčkou, kterou maminka různě nastavovala, aby jí na brambory či knedlíky bylo co nejvíce. Jinak převažovala sytá, bezmasá jídla - knedlíky s vajíčkem, lívance, bramborové placky, prskance, škubánky, rýžový nákyp, zemlbába, vajíčka a další. Ovoce a zelenina byly podle sezóny (a co bylo v obchodě), jinak ovoce jako kompoty, zelenina z konzervy nebo mražený špenát. Přesto obezita u dětí byla téměř neexistující, rozhodně se o dětské nadváze nemluvilo jako o problému. Naopak jsme s bratrem byli dvakrát posláni do ozdravovny (myslím, že vždy na 2 měsíce, tedy i se školní výukou), která byla plná podobně hubených dětí, jako jsme byli my.

Krupicovou kaši jsem naposledy jedla snad před 40 lety, kdy jsem si ji uvařila čistě na zkoušku z nostalgie. V dětství jsem ji měla ráda, teď jsem ale zjistila, že už jsem z její chuti vyrostla.

Tlusté maso jsem neměla ráda nikdy, i z kousku v puse se mi dokázal zvednout žaludek a nemám ho ráda dodnes. Sádlo na chleba bylo v rodině oblíbené, pro mne ale byla i tenká vrstva na krajíci chleba moc mastná. Používám ho, ale jen pod dušené zelí (u vepřo-knedlo), které je pak opravdu lepší, a dávám ho do vánočních perníčků, jsou s ním křehčí.

S cizokrajnou kuchyní jsem se poprvé seznámila ve Francii, když jsem v Paříži byla jako aupair. Tam jsem prvně jedla jejich tenoučké crepes, dlouhou a křupavou bagetu, různé sýry, ale i hlávkový salát, jen mírně zakapaný krémovým dresinkem různých chutí. Do té doby jsem znala salátové listy jen máčené v octové zálivce (měla jsem ji ráda). Prvně jsem tam ochutnala i krevety a jiné mořské ryby než z domova známé čtverečky rybího filé. Když jsem se z Francie vracela domů, maminka mých svěřenců mi darovala fr. kuchařku, kterou stále mám.

Provdala jsem se za Američana, ale nejprve jsme bydleli v Anglii (v Sussexu). Tam jsem prvně poznala jídla s kořením kari, máme ho oba rádi a „kuře na kari“ vařím často. V Americe jsem zase přišla na chuť hamburgrům z řetězových restaurací a oblíbila si italská, mexická i čínská jídla. Díky jim jsem přivykla mírně ostré chuti jídel, nikdy ne jako manžel, kterému nevadí „oheň v puse“.

Mám štěstí, že manžel miluje česká jídla. Česky mluví málo, ale v českých restauracích jsem mu jídelní lístek brzy nemusela překládat. Takže teď běžně česky oznamuji, že k večeři udělám španělské ptáčky, řízky, knedlíky s vajíčekm, topinky, bramboráky, vepřo-knedlo, smažený květák, karamelový pohár. Nebo že upeču housky či vánočku.

Právě „podle manžela“ jsem se i já u několika českých jídel odchýlila od tradice. Kynuté ovocné knedlíky jsem byla z domova zvyklá zapíjet mlékem. Jenže manžel mléko nepije a dával si k nim bílé víno. Napoprvé jsem se tomu dost divila, ale pak jsem to zkusila též a dnes už bílé víno pijeme oba. Klidně bych si ke knedlíkům mléko dala i dnes, ale víno už mám raději.

Už dříve jsem psala, až si také podle manžela dávám starší vánočku do topinkovače. Jako u knedlíků, nejprve jsem se divila, protože i dva dny stará vánočka mi stále přišla čerstvá. Ale když mi pak zavoněla prohřátá vanilka a opražené mandle - byla jsem chycená. Čerstvá je stále nejlepší, ale pokud vydrží další dva, tři dny, dávám ji pro nás do topinkovače.

Oba máme rádi čočku, jen ji už dělám pouze se solí, pepřem, a když mám, i s čerstvou petrželkou. „Čočka na kyselo“, jak jsem ji znala, mi je dnes už moc ostrá, téhle chuti jsem odvykla.

Zdejší Mlsotník je skvělý, díky jemu jsem seznam jídel k večeři rozšířila o řadu zajímavých a chutných jídel, některá dělám opravdu často.

Jak jste na tom vy? Většina z vás asi měla možnost vyjet do ciziny a ochutnat tamní jídla přímo v zemi původu. Navíc dnes vychází spousta kuchařek s recepty pomalu z celého světa. Jak moc tahle jídla ovlivnila vaše domácí vaření? Převažují tradiční česká jídla, nebo také už některá cizí vaříte častěji, než česká.? A také jste během let odvykli některým jídlům vašeho dětství?

Ovocné knedlíky s tvarohem. | foto: Nelina