9 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Tak tyhle horka, to bylo moc i na naši Kessinku, českého střapatého psíka. Ona teplo miluje, taky už má úplně dočerna opálené bříško, ale co je moc… V odpoledním horku se sotva dovleče na povinnou hygienu. Ona s námi prostě není sportovní typ (promiň, Kristíno).

Kess odpočívá na sluníčku

Zato je typ společenský. Když přijede jakákoliv návštěva, je Kess spokojená, protože od cizího je drbání jistě nejlepší. No jo, je to tak, protože návštěvník netuší, že podrbání psíka je makačka na celé odpoledne. A jak si Kess umí užít, když jdeme do hospody nebo na návštěvu! Když zjistí, že se balí pomazánky, koláč se nandavá na cestovní tác, lahev se přibalí do košíku, začne poskakovat po zadních, pobíhá mezi kuchyní a vrátky a už už už jdeme!! My ji často blbneme, protože ze vrátek lze vyrazit vlevo i vpravo, a tak předstíráme jeden směr, a pak to otočíme na druhou stranu. Ale tohle už prokoukla, tak budeme muset vymyslet něco jiného, ať má pestřejší život. Návštěvy znamenají jak staré psí kámoše, tak mlsíky, a to ji prostě baví.

Jak na nás sedlo to vedro, přivstala jsem si, na půl pátou ráno šla zalít rajčata a zahradu. V půl šesté jsem už měla ruce od konví vytahané ke kolenům, tak jsem si řekla, že procházka jakž-takž chladným ránem udělá dobře mně i Kessině a dospíme se potom. Jenže ta bestie pořád ještě chrněla nahoře v ložnici. Syčela jsem dole Kesssssinko Kesssssinko, a NIC. Hvízdla jsem – zase NIC. Tak jsem kopla do dveří, praštila o zem venkovní psí miskou na vodu a cupity dupity, Kessinka seskočila z postele (to bylo slyšet) a šupajdila po schodech s udiveným výrazem: My jdeme někam teď v noci?

Ovšem voňavé ráno, plné vůní po všech těch nočních návštěvnících, to se jí zalíbilo. Dokonce našla v trávě i půlku nějakého malého hada, kterého zřejmě ježek už nedožvýkal, a snažila se to pořádně prozkoumat, možná i sežrat, to ale měla smůlu. On to nejspíš byl slepýš, ale ani to nepovažuji za vhodnou psí snídani.

Vyrazily jsme z vesnice, za srubem u silnice je potok, u něj křoví a pak les, smrky a lísky. A najednou se v tom ranním tichu ozval zvuk praskajících větví a z křoví se vynořil jelen, parohatej jelen!

To je kousek zvířete, co

Kess nejdřív v rozpacích civěla, jednu packu zdviženou, ale pak jí čuch napověděl a vrhla se na jelena. Tedy za jelenem. Ten byl tak blízko, že i já jsem cítila, jak smrdí… Jenže on, srab, překročil potok a vyběhl do lesa.

Poprvé v životě jsem viděla, jak pohybuje hlavou a protahuje to paroží mezi větvemi! Je to jako když ryba plave, lehce pohyboval hlavou a paroží proklouzávalo smrkovými i lískovými větvemi.

Jelen, normální ráno

A Kess byla celá divá. Lítala po trávě, štrachala v křoví. No ještě že tam byl ten vyschlej potůček, to ji zastavilo. Do vody ona nepůjde ani za jelenem. Měl štěstí, jelen jeden, že tam ten vyschlej potok byl. Jinak by ho byla jistě skolila a zadávila.

Potkat ho zblízka nechci

Po zbytek vycházky se už nic zajímavého nestalo, přestože Kess se co chvíli zastavila, zdvihla packu a čmuchala. Já tedy nic neviděla, neslyšela a nic nás nechtělo ani vyděsit, ani sežrat.

Jelen na letních jablkách a vzteklá pudlice Molly

Foto: KarN. Klikněte do obrázku v textu a podívejte se do parohaté fotogalerie!