Náznak toho, jak to snad bude pokračovat, zazněl už koncem mého předešlého výtvoru (článek zde).

Je to tak, Micka je definitivně venku.

Perioda osmělování a vzájemného otrkávání ale i tak trvala ještě dost dlouho, teď, když to píšu, je polovina března 2023, a vlastně trvá pořád.

Micka se čím dál tím kratší dobu vyskytovala ve svém tradičním útulku, tedy za jednou z pohovek v obýváku. Za tou, kde je nejmíň místa a vlastně tam ani nemohla pořádně sedět. Častěji a častěji hledala spásu spíš za tou druhou, kde přece jen nějaké to místo je.

Na parapetu pořád sedávala ukrytá za televizí vlevo od něj, ale časem byla víc a víc vysunutá, až nakonec většinou sedávala ve volném prostoru, ale aspoň schovaná za záclonou. (Tedy až na předsíň, kam jsme jí umístili misky s vodou a granulemi a její osobní sociální zařízení.) Zatvrzele ovšem za naší přítomnosti odmítala opustit plochu obýváku, a pokud jsme se přiblížili, dekovala se do bezpečné vzdálenosti, respektive do bezpečí za pohovku.

Nicméně, situace se přece jen postupně měnila k lepšímu. Napřed na sebe už nechala sáhnout a snesla lehké pohlazení, pokud jsme ji předem uplatili lžičkou některé z jejích oblíbených kapsiček. Pak se začala odměny dožadovat automaticky, protože „byli jste zase někde pryč a co já tady sama? Budete klopit! Tak sem s tím.“

Postupně se začala objevovat ve vedlejším pokoji a nakukovat dveřmi do kuchyně, jestli se to už nese. Pak se odvážila do kuchyně, kde zalezla pod kuchyňský stůl, nakonec začala vylézat i na okno v kuchyni a důležitě vyhlížet ven.

Nebudu to dál natahovat, Micka se už nějakou dobu projevuje jako skutečná kočka. Šplhá po záclonách, komunikuje různými zvuky, dožaduje se pozornosti, otírá se o nohy, válí sudy, vrní a tak dál. Bohužel svou náklonnost projevuje jenom mně a Ilonu, zdejší domácí paní, to poněkud hněte. Hlavní kočkomila je tady přece jen ona… Micka pravidelně dochází na svoje štokrle s polštářkem, (ano, ani těm se už nevyhýbá), vedle mého křesla, upozorňuje na svou přítomnost hlasitým vrněním a otíráním o ruku. Má skutečně hebkou srst a doopravdy nejradši má jemné poškrabávání na zádech u kořene ocasu. To mi nakonec vždycky omotá ocas kolem ruky a začne se kroutit jak bajadéra.

Micka si hraje

Má to ovšem i svoje negativa. Jsem i její oblíbenou hračkou – takže hlazení a drbání za ušima často vyústí do lovení mé ruky. Ne že by mě doopravdy škrábala nebo kousala, ale přece jen mi schází kočičí srst, takže na mých rukou je to vidět. Někdy to doplní, když už odcházím, ulovením kotníku. Takže se pořád musím dívat, kde Micka zrovna je. Nerad bych na ni šlápl… Jednou jsem tak šlápl na ocas Amandě a ta mi to pak dlouho dávala znát.

Proč preferuje zrovna mě? No, možná je to tím, že si v tom útulku vlastně vybrala ona mě. Šel jsem se přece do auta dohodnout s manželkou (jako investorem celé akce), jak budeme pokračovat, když původně vybraná kočka Nancy zalezla pod kotce a odmítala se ukázat. Micka se ve svém kotci posadila, zapíchla do mě ten nejklasičtější kočičí upřený pohled a předvedla se mi v celé kráse a eleganci „obyčejné mourovaté kočky“. Ptát jsem se už nešel a Micka putovala do přepravky a následně k nám domů.

Je skutečně hezká.

Micka upírá klasický kočičí pohled

Nohy má stříbřitě šedé s příslušnými pruhy, barva postupně přechází do klasických kočičích neurčitě šedých tonů s mírně nazrzlou srstí na čenichu, hlavě a za ušima. Neschází jí ani to M na čele, ani grošované břicho. Má černě akcentované úplně všechno – od tlamy přes mezery mezi prsty a obojku na krku až po příslušné detaily pod ocasem. Obzvlášť apartně vyhlížejí úzká černá ostře ohraničená véčka za očima a ten obojek na krku je taky super. Proč to píšu? Ona se moc fotit nedá, leda ve spaní. Pokud k ní jdu s foťákem já, okamžitě následuje akce přiblížení + tření o nohy, pokud to zkusí Ilona, kočka přejde do standardní vyčkávací polohy a vlastně není co fotit.

Nefotit!

Micka má ještě jednu libůstku – tak jako Amanda miluje kytky. Ta v nich ovšem při vycházkách do zahrady lehávala (už i na jejím kopečku teď kvetou první ladoňky), ale Micka je žere. A jak jí chutnají! Obzvlášť miluje růže. Přišli jsme na to poměrně brzo – nařezal jsem pro Ilonu růže a ta si je dala, jako obvykle, do vázy na stůl do obýváku. Do rána byly jejich květy kompletně oholené a kočka si odbyla krátký naředěný případ s častým běháním, těch růží bylo, tuším, pět. Takže kytky už jen někde na skříň a i ty okvětní lístky z našich růží jsme jí pečlivě dávkovali. Může se po nich utlouct...

Micka najedená

Jak to bude dál? Snad se to ještě zlepší a Micka akceptuje i Ilonu, ale to už na další psaný text nebude. Micka zvolna rozšiřuje svůj akční rádius, přesto se nám zdá, že je pořád přesvědčená, že někam dál se prostě nesmí. Už má víc míst, vhodných k bezpečnému a příjemnému pospání, ale třeba prostory v patře nebo na schodech, kde by měla prakticky stoprocentní klid, jsou pro ni pořád tabu. Ne že by tam nechodila. Chodí tam, nakukuje a snad i chodí na balkón do dvora, ale jakmile se v dohledu objeví někdo z nás, okamžitě mizí směrem do přízemí, do obvyklých a něčím vyhrazených prostor. Tendence chodit někam ven nemá vůbec žádné.

Tak nevím.

Vy ano?

Foto: Jaromír Müller. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a dostanete se do fotogalerie.