22.9.2020 | Svátek má Darina


PSI: Vousatý svět a já aneb Hledá se ženich

25.2.2020

Po přečtení tohoto povídání si bude hodně lidí klepat na čelo a říkat: „Ta osoba není normální.“ Proto poprosím o trochu shovívavosti :-)

Svoji chovatelskou stanici jsem zaregistrovala v roce 2004 a ještě tentýž rok se narodil i první vrh. Vysněný vrh. Ze Španělska, kde jsem byla s budoucí matkou štěňat Rendy na Světové výstavě psů, jsem přivezla i krycího psa. Pes byl pouze na zapůjčení ke krytí, poté se vracel zpět k majitelce. Bylo to ale první poznání toho, jak je úžasné mít doma krycího psa.

Další vrh už tak sluníčkově neprobíhal. Trvalo tři dlouhé roky, než se podařilo Rendy nakrýt. Rok po prvním vrhu prodělala zánět dělohy, úspěšně se vyléčila, ale nedařilo se jí opět zabřeznout. Nakonec přece jen v roce 2007 porodila krásný druhý vrh štěňátek. Tím ale idylka skončila nadobro, jelikož Rendy měla průběh hárání tak nepřirozený, že se krytí naplánovat nedalo vůbec.

Mezitím jsme uchovnili její dceru Ebi, kterou jsme si ponechali z prvního vrhu. Jelikož jsem moc chtěla mít ještě poslední vrh po Rendy, rozhodla jsem se, že bude nejlepší najít pro obě holky pejska, kterého bych si mohla opět zapůjčit na nějakou dobu domů. A začalo hledání. Jak já blahořečila internetu, ani nevím, jak by to vše bez něj šlo. Přes veškeré pátrání a studování vhodných adeptů zafungoval nakonec můj mozek a já si vzpomněla na dobu, kdy jsem jezdila na výstavy do Polska.

Potkávala jsem tam paní, která vystavovala moc pěkného importovaného psa z Dánska, tenkrát velmi mladého, vystavovaného ve třídě juniorů. Hned mi padnul do oka, elegantní, dlouhá velká hlava, rovný ocásek, prostě přesně ten typ knírače, jaký mám ráda. Během toho roku Rendy dodělala šampionát a nebyl důvod do Polska dál jezdit. Tím pádem jsem pejska ztratila z očí, ale sledovala jsem ho na internetu, jeho úspěchy a vývoj. Pak ale najednou zmizel i z internetu.

Carlos v zimě 2010

Carlos v zimě 2010

Po nastudování jeho rodokmenu jsem se rozhodla, že zkusím napsat jeho majitelce se žádostí o krytí a zapůjčení. Pokud tedy pejska ještě má. Ne každý majitel je ochotný svého psa někomu „odevzdat“, ale paní měla také chovatelskou stanici a proto jsem doufala v pochopení mé situace. Odpověď přišla obratem, když to zkrátím, pes existuje a v zapůjčení není problém. Majitelka mi poslala veškeré kopie dokumentů potřebných k vyřízení chovatelských formalit a já začala domlouvat převoz psa k nám.

Asi za tři týdny mi došel od majitelky další email, že naše dohoda platí, ale že se rozhodla psa prodat, takže mi ho přednostně nabízí a napsala cenu. V tu dobu jsem měla jen feny, na kombinaci pes a fena jsem z minulých dob zvyklá byla, v tom problém nebyl. Problém byl v tom, že už psů bylo doma dost a byl vyhlášen stop stav. Navíc jsem nevěděla o psu vůbec nic, zda se aklimatizuje do smečky a bude schopný s námi žít. Ale nabídka zde vyslovena byla a začala jsem s ní pracovat. U sebe jsem se propracovala k souhlasu během půl dne, horší to bylo s Petrem, musela jsem přijít s takovými argumenty, které se nedají odmítnout. Po týdnu jednání jsme sedli do auta a jeli pro hafana do Polska.

Carlos

Carlos

Dnes už na tuto jízdu vzpomínáme s humorem, ale tenkrát jsme z ní neměli ani trochu dobrý pocit. Psal se rok 2007 a ještě stále probíhala mezi Českem a Polskem celní pasová kontrola. Na hranice s Polskem jsme přijeli něco po poledni s autem plným našich psů. Přes naši celnici jsme prošli v pohodě, ale polským celníkům se zdálo nepochopitelné, kam jedeme s tolika psy. Vysvětlila jsem, že jedeme na návštěvu ke známým, kteří mají také psy, a bude probíhat takové přátelské psí setkání. Nevím, zda nám věřili nebo ne, prohlídli kufr auta, passporty psů a jelo se dál. Tady jsem stále byla ještě v absolutním klidu.

Pejsek se nacházel v Opole, takže to nebyla od hranic taková dálka. Za chvíli jsme dorazili na místo a setkali se s majitelkou. Velmi příjemná, částečně česky mluvící mladá paní, která nás pozvala do domu, kde jsme hned začali vyřizovat psí doklady a podrobnosti nákupu. Psa že dovede za chvíli. Tento postup se později ukázal velmi dobrým, jelikož pes, který vešel následně do místnosti, hodně, ale hodně vzdáleně připomínal šampiona z let minulých.

Byla to koule silně zapáchajících špinavých chlupů, z jedné strany vyplazený jazyk, z druhé vesele vrtící ocásek. Musela jsem zapojit notnou dávku představivosti, abych z toho vykouzlila toho úžasného pejska, kterého jsem si pamatovala z výstavních kruhů. Ale copak já, já jej alespoň někdy viděla, ale Petr ho neviděl nikdy. A nyní mu bylo představeno něco, co mělo s námi odjet, natrvalo žít a ještě navíc být otcem našich budoucích štěňat.

Carlos při dovozu z Polska

Carlos při dovozu z Polska

Ani nechci vědět, co se mu tenkrát honilo hlavou, stoprocentně si o mě myslel, že jsem se už totálně zbláznila. Od jeho odjezdu bez psa mě zachránila jen jeho důvěra ve mně, že co se týče chovu, vím, co dělám. Nabízené občerstvení jsme taktně odmítli, psa zaplatili, vzali veškeré dokumenty a vydali se na cestu zpět.

Pejsek se jmenoval oficiálně Mohner’s Peppermill, do Polska byl importován z Dánska a domácí jméno měl Carlos. Když jsem ho přebírala, měl na kontě celkem dost titulů včetně dvou šampionátů a klubových vítězů. Pak se u majitelky v rodině něco zvrtlo a pejsek se dostal na druhou kolej, přesněji řečeno do kotce, kde přežíval do doby našeho vyzvednutí. V autě jsem měla pro Carlose nachystaný prázdný box, jelikož jsem nevěděla, jak se bude snášet se psy. A taky aby měl svůj klid. Když jsme ho přivedli k autu, myslela jsem, že nebude chtít s cizími lidmi odjet. Málem jsem nestačila otevřít dvířka od boxu, jak se tam cpal, jen aby už byl pryč.

Carlos aportuje

Carlos aportuje

Zpáteční cesta byla ve znamení stále otevřených okýnek od auta. Carlos neskutečně páchnul, takže i přes chladné počasí nebylo možné je zavřít. Přes hranice jsme naštěstí projeli bez problémů a kousek za nimi jsme zastavili, abychom psy nechali proběhnout. Tady jsem se poprvé s Carlosem seznámila trochu víc. I přes ten zápach jsem se do něj hned zamilovala. Pejsek, který se k vám ihned přitulí, s neustále vrtícím ocáskem, oči, které koukají přes změť chlupů s neskutečně dobráckým pohledem a říkají, jsem jen tvůj. V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala to nejlepší v mém životě.

Domů jsme dorazili pozdě večer a unaveni jak fyzicky, tak psychicky jsme šli spát. Hned ráno jsem naběhla na Carlosovu očistu a úpravu, která zabrala skoro celý den. Holky celé manévry se zájmem sledovaly, přece jen to byl jejich nový kamarád. Z koule chlupů se vyloupnul kníračí krasavec. Když Petr odpoledne přijel z práce, nestačil se divit a myslím, že se mu dost ulevilo, že nepřivezl nějaké monstrum, ale opravdu pěkného psa.

Carlos a Fergie

Carlos a Fergie

Pěkného a povahově úžasného, což jsme postupem času měli možnost poznávat. Je totiž hodně těžké koupit pětiletého psa a nevědět o něm vůbec nic. Je to prostě sázka do loterie. A já vyhrála psího úžasňáka. Jen Petr si nějaký čas ujasňoval s Carlosem pozice, že opravdu na Petra nemusí žárlit, neboť Carlos se na mě upnul takovým způsobem, že nechtěl, aby se ke mně Petr přiblížil. Ale vše se postupně vysvětlilo a Petr si Carlose získal na svoji stranu.

Nejenže jsme v Carlosovi získali perfektního psího parťáka, ale taky začal dokazovat, proč jsme tohle celé absolvovali. Když holky začaly hárat, ukázal se jako dokonalý milovník. Nebylo to takové „a jde se na věc“, Carlos si nejdřív s fenkou pohrál, proběhla předehra a pak teprve mohlo k něčemu dojít. Naše holky ho zbožňovaly. Ihned se ve smečce postavil na vůdčí vrchol a stačil jeden pohled a holky hned věděly co dělat. Tyto jeho pohledy jsem milovala a záviděla mu je. Ty umět, tak nemusím na psy ani mluvit :-)

Milenecké předehry se už tak nelíbily případným zájemcům o krytí s Carlosem. Sice jsem informovala předem, že není dobré přijet na krytí večer, že Carlos prostě nedělá hup šup, ale většina si myslela, že si dělám srandu a jezdila pozdě odpoledne. Takže to dopadalo tak, že se hledalo přespání do druhého dne a pak již byla spokojenost na obou stranách.

Poznávání jeho povahy mě ohromně bavilo. Bylo to takové otevírání, nevím k čemu to přesně přirovnat, asi k vánočnímu kalendáři. Otevíráte okýnka a nevíte, co tam ten den bude. Bylo to pokaždé překvapení. Ze začátku jsem měla strach pustit Carlose z vodítka. Co když uteče? Neposlechne? Na zahradě se ode mě ani nehnul, venku jsem ho zkusila pustit s připnutým vodítkem. Po zavolání hned přišel. České povely se naučil taky dost rychle, ale to jen díky holkám, prostě vše od nich odkoukal. Pak jsem ho pustila i bez vodítka a zjistila jsem, že víc jak na tři metry ode mě neodejde. A to mu zůstalo.

Další překvapení bylo s lesní zvěří. Holky, při spatření srnky nebo zajíce, vyrazily. Sice se po několika metrech vrátily, ale lovecký pud tam byl. Carlos srnku uviděl a nic. Já už strnulá hrůzou, že uteče a já ho budu někde hledat, ale on stál a jen na ni koukal. Nikdy neměl tendenci za zvířaty běžet nebo je honit, ať to byla lesní zvěř, nebo domácí. Potkali jsme jednou kočku, která zůstala při pohledu na Carlose ztuhlá hrůzou. Carlos k ní zvědavě šel, že si ji očuchá. Chudák dostal takovou facku tlapkou, že mu zůstal v čumáku její dráp. Jen zakňučel a šel pryč. Jeho vnuk, co se stal jeho nástupcem v naší smečce, by s kočkou zatřepal jednou provždy. Povahy zcela obrácené.

Carlos a štěně

Carlos a štěně

Snad jediná věc, co mě mrzela, tak měl odpor k vodě. Ne k té, která šla ze sprchy a byla teplá, ale k té venkovní. Holky milovaly koupání, jakmile viděly rybník, už v něm byly. Carlos se s odporem vzdaloval, jelikož věděl, že holky mokré vyběhnou a otřepou se. Co kdyby na něj spadla kapka. Jednou si ale škaredě naběhnul. Bylo to v Jižních Čechách, kde jsme byli na dovolené. Bylo horko a tak jsme vzali psy vykoupat. Carlos šel jako doprovod, který zaujal jako vždy místo ve stínu pod stromem.

U rybníka byla lávka, z které holky nadšeně do vody skákaly. Carlosovi nedala zvědavost spát a šel se podívat, proč pořád holky na tu lávku lítají a z ní mizí. Když na ni vlezl, tak jedna z holek, zrovna rozběhnutá, do něj strčila a on zahučel do vody. Zůstali jsme jak opaření, protože jsme vůbec nevěděli, jestli umí plavat. Petr už připravený, že pro něj skočí, ale Carlos s notně zhnuseným výrazem doplaval ke břehu a opět se vzdálil do bezpečí. To byl památný okamžik „Carlos jako plavec“.

Carlos se dožil krásných třinácti let. Prvních pět v cizině a zbytek s námi. Díky účelu, za jakým byl původně pořízen, zanechal po sobě mnoho živých vzpomínek :-) Jen nám běhá po domě jeho věrná kopie ve formě dcery Fergie, jeho vnuk, vnučka, pravnučka, a tak bych mohla pokračovat, neboť jeho potomky najdete po celém světě. Ale hlavně nám na osm let vstoupil do života a my měli možnost poznat toho nejbáječnějšího knírače.

Foto: Petra V.

www.fortunamoravia.eu

Petra V. Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!