První část vyprávění najdete tady.

V sobotu Frantovi začínal vrchol programu: na Královce byl sraz vozů Porsche. Dorazili jsme nějak kolem deváté a už tam byla spousta aut. A přijížděla další. A další… Organizátoři je rovnali, ale pak už to vzdali a další vozy směrovali vedle na louku. Prý jich mělo být asi tři sta.

Sraz vozů Porsche

Nějak kolem poledne jsem si odchytla šťastně se potulujícího Frantu a nadhodila, že bychom mohli popojít. Po nějakém zdržování jsme se konečně vydali nejdřív do Hrabětic, kde Franta doufal, že se najíme v hotelu Maruška, a pak – když tam měli svatbu - na Slovanku. Těšila jsem se na rozhlednu – je to naše nejstarší železná rozhledna, z roku 1887. A taky jsem si říkala, že vedle v chatě by mohli mít něco k jídlu.

Tak výhled byl pěkný, což o to, ale chata zavřená. Dobře, měla jsem náhradu připravenou. Úplně původně jsem totiž chtěla jít do Josefova Dolu do hotelu, jenže tam svatbu už předem hlásili, takže na mapě jsem našla penzion s restaurací trochu blíž k rozhledně, samé pěkné recenze měl, tak jsme se tam vydali.

A další svatba! Prostě sobota… Nicméně to už byl hlad docela silný, tak jsem se šla asertivně zeptat. A vrchní velmi ochotně povídal, že kolem druhé hosti odjedou na obřad a to by nám mohli něco dát. Bylo půl druhé, tak jsme se ještě vydali zkontrolovat další dvě restaurace, které byly podle mapy opodál. Tak vážně jen na mapě…

Pěkně pokorně jsme se vrátili a snědli zbytky ze svatební hostiny. Dlužno říct, že výborné. Zrovna jsme dopíjeli, když se svatebčané začali vracet. Tak jsme rychle zaplatili a šli. Kolem Josefodolské přehrady jsme dorazili na Prezidentskou na kafe, ještě se zastavili na Královce (proti ránu tam bylo málo aut, takže jsme se zdrželi jen asi hodinu.

Josefodolská přehrada

V neděli opět docela velkolepá snídaně – měli jsme je v ceně a byly parádní. Studený základ byl pořád stejný, ale k tomu bylo vždycky nějaké ovoce a zelenina a hlavně: TEPLÁ zelenina. Zřejmě jak jsou ty různé mražené směsi, tak to paní domácí ráno podusila s nějakým kořením a chutnalo to výborně. Nikdy by mě sice nenapadlo něco takového po ránu jíst, ale když to tam bylo, tak jsem zkusila… No a ve velké varně čekalo vždycky nějaké teplé překvapení – lívanečky, knedlíky s vejci, smaženky…).

Pořádně se najíst bylo na místě, měli jsme docela nabitý program a začínali brzo. Mířili jsme ke Krkonošům, ale ty jsme chtěli jen olíznout v Kořenově. Autobus nás odvezl do Polubného, odkud jsme loukami došli do toho Kořenova – na nádraží. Tudy totiž jezdí zubačka do Harrachova a dál do Polska (po roce 1989 se povedlo ji zresuscitovat. Ono sice nás za totáče pojilo s Poláky nerozborné přátelství, ale vocamcáď pocamcáď, že. Ne aby si sprostý lid jezdil za hranice).

Nicméně někde na trati byla výluka a nádraží v podstatě zavřené. Tak nic, jde se dál. Hezky jsme se proplétali mezi pěknými chalupami, tedy ponejvíce penziony, k lesu, lesem jsme došli do Kořenova – obce. Ono se kdysi dráha vedla dál od obcí, hlavně že byl strach z jisker od parních lokomotiv. A taky nechuť k podivným novotám. V tomto případě je nádraží po příjemné cestě 3 km daleko, samozřejmě je možno vzít to „hore svahom“.

V Kořenově jsme našli příslušný směr a začali stoupat na další rozhlednu, na Štěpánku. I ta patří k našim nejstarším rozhlednám (otevřena v roce 1892), v dolní části je kamenná, v horní cihlová. Spodek byl postaven o několik let dříve, horní část až dodatečně. I tady byla moc pěkná viditelnost - Krkonoše, Ještěd, Kozákov, ale na obloze spíš zataženo a chladno.

Vzhledem k tomu, že jsem měla vymyšleno, že se najíme v Příchovicích, nezbylo, než dopít čaj a vyrazit. Je to naštěstí jen kousek a v restauraci výborně vařili.

Maják Járy Cimrmana

Totiž v Příchovicích někdy před deseti lety vzniklo ve spolupráci s herci z divadla Járy Cimrmana místo, které se ke géniovu odkazu velice hlásí. Je tu Cimrmanovo muzeum, rolnická expozice, rozhledna (Maják JC), kiosek Severní pól... samozřejmě hospoda a spousta fotek cimrmanovských herců. Já byla zvědavá hlavně na tu rozhlednu (je od architekta Rajniše). Je moc pěkná – aspoň zvenku, nahoře jsem nebyla, protože už se připozdívalo a autobus zpátky do Bedřichova by nejspíš nepočkal.

Celkově to místo je příjemné. Mají tam ovečky a krávy, dětské hřiště, různá posezení. A hezký výhled do kraje.

Ale my jsme se sebrali a vyrazili do Tanvaldu. To jsou asi 4 km, ale trochu jsem podcenila klesání cca 350 výškových metrů, tj. prvních půl kilometru po rovině a pak už jen dolů. Dost jsme se do toho autobusu těšili.

V pondělí ráno se konečně udělalo opravdu hezky. Zase bylo asi osm stupňů, ale svítilo slunce a vydrželo svítit celý den, takže odpoledne jsme šli jen v tričku (tak do dvaceti stupňů mohlo být). A povedl se nám parádní výlet.

Blatný rybník

Podle rady od Xerxové jsme prošli k Blatnému rybníku a podle Blatného potoka dolů Studeným údolím podle přehrady. A od Pitelkova pomníčku podle vodopádů na Kamenici na Vodárenskou cestu (je tam ten krásný lom) a na Velblouda a Zámeckou cestou na Šámalku. A zase přišel na řadu pozdní oběd, takže nezbylo než výlet ještě trochu prodloužit. Když taky bylo tak krásně.

A tak jsme po žluté došli za přehradu na Černé Nise a po zelené mířili dolů - přehrada v zapadajícím slunci je teda dost jiná, než když nad ní mraky visí jen pár metrů vysoko (jako minulý týden). Po Povalové cestě (proč se tak jmenuje, vážně nevím, žádné povalové chodníky tam nejsou) a lesem jsme došli až domů.

Bedřichov - odjíždíme za slunného počasí.

V úterý ráno bylo taky tak krásně a my jeli do Prahy!

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.