Už dávno jsme nikde nebyli tak dlouho. Tentokrát jsme v Liberci strávili tři dny a v Bedřichově týden.

Odjížděli jsme v neděli a bylo to docela drama, nějak jsme se doma zadrhli a nakonec jsme vyráželi na velmi poslední chvíli v takovém stresu, že jsme doma nechali i odpadky připravené na vyhození (abychom pak koumali, jak rychle asi roste plíseň). Ale dojeli jsme v pořádku, prošli se po Liberci, zašli do Technického muzea (kde Franta vyloudil žetonky do nákupních vozíků, pročež se ty staré našly).

Chcete korálek?

V Liberci probíhal festival Crystal Valley Week 2023, česky Křišťálové údolí - festival všeho, co souvisí se sklem. Sklo bývalo s Jizerkami nerozlučně spjato; na festivalu se prezentovaly sklářské, bižuterní a šperkařské firmy z celého kraje. Nevyhledávali jsme tyhle akce nějak cíleně, ale potkali jsme se s nimi každou chvíli: v botanické zahradě, na náměstí před hotelem i v prodejně vánočních ozdob.

Mořská akvária v botanické zahradě

Samozřejmě také na návštěvu u Yody došlo, i když k pořádnému družení (k jeho velké lítosti) nikoliv. A jestliže do té doby občas trochu pršelo, tak teď začalo vážně cedit…

V tomhle počasí jsme přejížděli do Bedřichova, kde naštěstí pršelo poměrně lidsky – jenže po odpoledním courání jsme stejně večer přišli mokří. Ubytovaní jsme byli skvěle, jen malou chybku to mělo – pan domácí byl horal, takže netopil. Jediný ústupek změkčilým turistům byl oheň v jídelně v krbovkách. Tam jsem trávila večery.

Bedřichov

Středa začala vyloženě depresivně. Pršelo, na pokojích (a samozřejmě i venku) zima, mraky až na zem. Dopoledne jsme strávili v teplé jídelně (rodiče s dětmi vyrazili do bazénů v okolí, já vážně uvažovala, že sjedeme dolů do Liberce a půjdeme do muzea, jenže pořád jsem doufala, že ten déšť přejde).

Odpoledne přešel! Tedy zataženo zůstalo pořád stejně, občas pár kapek taky spadlo, ale v tom už se dalo chodit. Vyrazili jsme se na Královku najíst a pak podívat na Prezidentskou chatu, kde jsme podlehli mámení borůvkového koláče. To jsme ještě nevěděli, že by nám oběma dohromady bohatě stačil jeden kousek – resp. kusanec.

Žulové sloupky Clam-Gallasovské obory,

Zašli jsme to rozchodit dolů k přehradě a zpátky nahoru na Novou louku a na Šámalovu chatu, řečenou Šámalka, kde si Franta dal zdravotního ferneta (já nikoliv – a jak jsem litovala). Cesta od Prezidentské byla krásná – vede převážně lesem a je lemovaná původními žulovými sloupky Clam-Gallasovské obory, postavené v letech 1848 - 1852. Ta oplocovala území o velikosti 5 500 hektaru a obepínal ji 42 kilometrů dlouhý dřevěný plot s více jak osmi tisíci kamenných sloupků. Z velké části se v lesích zachovaly dodnes.

Ve čtvrtek ráno bylo pěkných deset stupňů a pršelo, nicméně meteorologové tvrdili, že to přejde. S tou nadějí jsme odjeli do Jablonce nad Nisou a vydali se k rozhledně Petřín. Po všech těch deštích byl obzor krásně vyčištěný a byly vidět věže radnice i kostela a přehrada.

Jablonec n.N., rozhledna Petřín

A tak jsme sestoupili prudkým krpálem do centra a kolem obou radnic, staré i nové pokračovali dál. Jablonecká nová radnice je pěkná ukázka meziválečné funkcionalistické architektury. Zajímavé je, jak jsou si ty dvě radnice podobné (starou radnici bohužel nemám vyfocenou, ale takhle je vidět u tety Wiki).

Jablonec n.N., (nová) radnice

Funkcionalistický je i veliký kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ze začátku 30. let kousek před přehradou. Tak ten se mi nelíbil, přišel mi příliš tmavý, hranatý… no jo, prostě mám oko zvyklé na baroko.

Přehrada (vodní nádrž Mšeno) je kouzelná. Postavili je v letech 1906 – 1908 (umíte si to dnes představit?!) a v její větší části se dá koupat. Což tedy nikdo nezkoušel; sice většinou nepršelo, občas dokonce vykouklo slunce, ale teplo vypadá jinak. Nicméně i tak jsme si hezky užili, protože na hrázi stála paní a házela do vody rohlíky, o které se praly kachny s rybami (asi to byli kapři, ale gigantičtí).

Samozřejmě jsme neminuli pivovar Volt, který stojí na břehu a jeho piva mají přiměřené názvy Zářivka, Kabel, Zesilovač, Zkrat… Vaří i šestistupňové, které chutná jako pivo!

Cestou zpátky jsme ještě trochu zmokli, ale celkově se zdálo, že se počasí zlepšuje.

V pátek ráno svítilo slunce! Teda bylo taky devět stupňů, ale krásně! Vyrazili jsme kolem přehrady na Černé Nise na Hřebínek. Šlo se moc příjemně. Vlhko, chladno… modrá obloha se sice brzy zatáhla těžkými šedivými mraky, ale nepršelo. Krásné smrkové lesy, cesty převážně pískové (pravda, občas taky typické jizerské panely).

Přehrada Bedřichov

Přiznám se, že na Hřebínek nás lákal hlavně bufet. Je to takové trochu ikonické místo, ke kterému patří různé chytré hlášky, např. aktuální: „V září děti do škol, pracující do továren a důchodci na elektrokolech do Jizerek“.

Navíc tu mají všelijaké „jizerské“ mňamky – zelňačku, chleba se škvarky, borůvkový koláč apod. Byla bych se tím projedla shora dolů.

Bývala bych taky měla chuť jít dál, ale to už se Frantovi nechtělo, tak jsme po druhé straně přehrady sešli zase dolů.

V Jizerkách rostou krásné buky.

V penzionu mi pan domácí zatopil v kamnech a natočil pivo. Totiž – on tam měl samovýčep, ale někteří jedinci (já) s ním strašně bojovali.

A pak jsem šla zase spát do postele na vysoké úrovni. Pokoje byly krásně celé dřevěné, včetně obrovských postelí, které byly taky odpovídajícně vysoké. Kdo mě zná, ví, že nejsem malá. Ale tady jsem si skoro musela povyskočit.

A pak už přišlo lepší počasí, ale o tom zase příště.

Foto: Zana. Další fotky i s komentáři, které se mi sem nevešly, najdete tady na Rajčeti.