KOČKY: Za Nynyškou
V peřinách foto: Beda, Neviditelný pes
Sedím, zírám do prázdna a vím, že tupá hlava nic nevymyslí. Odešla mi. Odešla navždy a nejde to změnit – to jen bolavé srdce a duše to odmítá přijmout. Odešla a mě je bez ní jen půl, jen čtvrt, jen maličký, nepatrný kousek a přemýšlím, kolikrát v životě může člověk zemřít, a přesto zůstane ještě pořád zde, v tomto slzavém údolí.
Nynyška byla moje první kočka a byla to kočka životní, osudová, někdy se to tak povede. Sejdou se dvě bytosti, které si rozumí beze slov, a vznikne mezi nimi hluboké, jedinečné pouto. Prožily jsme spolu třináct a půl krásných let a já teď brečím za každičký ten vzácný den. Kdyby to šlo, nabídnu půl svého života za jediný rok navíc, ale život, ten zlomyslník, takové šance nenabízí.
Od dětství jsem kočky milovala, ale nikdy jsem žádnou neměla. A Nýna přišla v době, kdy mi bylo hodně zle, a doslovně mi zachránila život – o to víc jsme se k sobě přimkly. O tom, jak přijela ke mně domů, jsem psala na Zvířetník (odkaz zde).
Prožila se mnou ledacos, jeden vztah od samého začátku až k rozchodu, troje stěhování a mnoho dalšího. Byla to kočka vzrůstem spíše menší, ale podsaditá, byla, jak to jednou trefně řekla Rpuť – „správný český macek“. Byla ale veliká svým srdcem, byla veliká svou odvahou a svojí nezlomnou povahou. I veterinář jednou řekl „ona byla taková zaťatá“.
Pět let bojovala s cukrovkou, denně jsme píchaly inzulin a jejímu režimu dne se přizpůsobilo u nás vše, jak ráda bych zase měla tento rozvrh!!! Posledního půl roku ji už trápily ledviny a brala léky, já jsem jí k tomu přikoupila nějaké podpůrné prostředky, takže kromě injekcí polykala taky pilulky a nikdy mě nerafla, i když jinak to byla kočka bojovná. Kačenka mi jednou řekla – „od tebe ona si nechá líbit všechno, moc hezky se o ni staráš“.
Po té nešťastně vykloubené noze (odkaz na článek zde) už to nikdy nebylo úplně ono, Nynyška zhubla (ona, ta žravá kočka, ten českej macek!!!!!) a neměla tu správnou jiskru. A potom po jedné kontrole přišla hodnota – creatinin 500 – to znamená už akutně selhávající ledviny a já věděla, že konec se přiblížil. Ještě víc zhubla a začala mít takovej divnej kožíšek, což je velmi výrazné znamení. Ale pořád měla radost ze života, dokonce si občas hrála, mazlila se a hlavně s chutí baštila. Věděla jsem, že jakmile přestane jíst, bude to konečná.
A potom v neděli večer přišla k misce, čichla – a šla pryč. Ještě jsem jí v pondělí došla pro hovězí masíčko, ale nechtěla ani to. A noc z pondělka na úterý vůbec nespala, ležela na stolku a hleděla na mě, hlavičku vzhůru, jako by se bála, že když usne, tak už se neprobudí. Ještě pořád bojovala. Tu noc jsme celou spolu probděly a mlčky jsme si řekly úplně vše. A pak v úterý před polednem už jsem volala veterináře – Nynyšce jsem slíbila, že už ji nebudu nikam tahat, že do poslední chvíle zůstane doma, tady u mě, v mé náruči. A tak se i stalo. Ležela na mně a tiše dodýchala, srdíčko jí přestalo tlouct a byl konec.
A zase přemýšlím, a zase nevím. Jak vypsat všechno, co nás pojilo, jak vypsat všechno, co jsme prožily, jak ukázat třináct let života, jak přenést na papír vše, co mi tato krásná duše dala? Zůstaly mi fotky, spousty fotek, a zůstaly mi vzpomínky, spousty vzpomínek – naštěstí. Protože bez nich bych to vůbec nedala, tak intenzivní je ta bolest.
Jako malá náruživě aportovala plastové kroužky a alobalové kuličky, pusinkovala mě za bonbonky, vždy běžela k jídlu, které milovala ze všeho nejvíc, dlouho nebyla mazlivá, ale vždy byla blízko u mě, chodila za mnou jako pejsek, když ležela na lince, tak začala vrnět, jakmile jsem se objevila, vrněla tichounce, bylo nutno přiložit prst na krček, který se drnčivě chvěl, něžně se mě dotýkala na tváři, když mi dělala chlupatý budíček… a dělala ještě asi milion dalších věcí…
Je to dva a půl roku (už nebo teprve?) a ta bolest se neumenšuje. Nynyšku mám doma v urničce a občas si s ní povídám. Někde jsem četla, že zvířátka nám neodcházejí, jsou pořád s námi, jenom si už nemůžeme pohladit jejich kožíšek. Jenže já bych si přála položit na ni dlaně, dýchnout jí do kožíšku, přivonět k její hlavičce. Vůbec nedokážu vypsat, jak moc bych si přála, aby skutečně existoval ten svět za Duhou.
Nýno, beruško moje chlupatá, nikdy tě nepřestanu milovat a chybíš mi každičký den…
Další články na Zvířetníku najdete tady a taky tady.
Foto: Beda a její archiv. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!