29.3.2024 | Svátek má Taťána


KOČKY: Neo jde na kastraci

2.3.2007

Musím se přiznat, tehdy jsem to celkem neřešila, protože až mnohem později jsem se tak porůznu dozvěděla, jak "dramatické" můžou být kastrace. Srdceryvná psaní o mátožných miláčcích probírajících se ze spánku mě kolikrát tak rozlítostnila, že bylo ale možná dobře, že jsem byla původně tak totálně neznalá věci. A to jsem ještě netušila, jak to proběhne, o což se chci s vámi dnes podělit.  

Upozorňuji ovšem, že dál by měly číst pouze dostatečně otrlé povahy (abych ale nikoho neděsila, hned zkraje podotýkám, že toto NENÍ žádný příběh se špatným koncem, jen... ale to uvidíte, proběhlo to zkrátka poněkud nestandardně, což jsem ale tehdy nevěděla - a pokud se mýlím a tohle JE normální, tak mě prosím opravte). Jinak, z ordinace nemám bohužel (nebo bohudík?) žádné fotky, takže přikládám jen nějaké ilustrativní. Beda Neo 1

Hned při prvním přeočkování u již zmíněného pana doktora jsem se otázala, jak že se to dělá s kastrací, neboť mi bylo jasné, že Neonku nechat kastrovat chceme, protože to bude čistě bytová kočička a zbytečně by se vyčerpávala a možná i trápila nějakými touhami. Bylo mi řečeno, že ano, bez problému a že pan doktor to dělá po dosažení pohlavní dospělosti, což bude u kočičky asi kolem 9 měsíců, tak ať se potom ozveme.

Jediné, co jsem se v mezidobí dozvěděla od kamarádky, která byla na stejném zákroku už kdysi dříve s kocourem, bylo to, že zvířátko spí s otevřenýma očima, takže po vyzvednutí mu musela co chvíli mrkat očními víčky. Jinak jsem byla vcelku znalostmi nedotčená a jelikož jsem sama narkózu párkrát podstoupila a bylo to sice nepříjemné, ale nikoli život ohrožující, nijak zvlášť jsem se tím v duchu nezabývala.

Příslušnou dobu jsme odhadli spíše podle kalendáře než něčeho jiného, sama jsem u Nyjonky nikdy známky mrouskání neviděla (oooooo, jak je v tomto Zuzanka jiná!), i když ostatní členové rodiny mi tvrdili už tenkrát, že se jim pořádně předváděla, otírala se, mňoukala a strkala k nim zadeček. To samé (snad trochu míň) prý dělala ještě i párkrát po kastraci, ale přede mnou a vůči mně NIKDY NIC. Nevím, snad se "miminko" se mnou stydí :-D . 

Objednali jsme se tedy, dostali termín a pokyny typu "od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit" - tedy pardon, takhle to je u lidí, ale vždyť tady všichni vědí, jak se to dělá. Kupodivu Nyny se ani moc po jídle ten den PŘED nesháněla, jen k večeru už obcházela misky, a ráno sice nedostala už ani pít, ale šli jsme asi na 10 h, takže to ani moc "nebolelo". Vzali jsme Neonečku (tentokrát už s přenonskou) a navíc deku (bylo to někdy na přelomu ledna a února) a vyrazili. Začala jsem být lehce nervózní, přece jen je to operace člena rodiny... 

Jak už jsem myslím napsala, ordinaci má pan doktor u sebe v rodinném domečku a dopoledne měl vyhrazeno pro tyto operace a jiné předem zamluvené záležitosti (samozřejmě mimo urgentní pohotovostní případy), takže v čekárně nikdo nebyl a my šli přímo dovnitř. A velmi záhy jsem pochopila, že tady se to neodehraje způsobem "odevzdám kočičku a v tolik a tolik si pro ni přijdu". Jenže říkám, já byla tak neznalá, že mi to nepřišlo ;-) .

Takže už je asi zřejmé, o co šlo. Celou dobu jsem byla u toho. A nakonec nejen to...

Asi to nepopíšu úplně do detailu, už je to nějaký ten pátek, ale zhruba si to snad pamatuju a pokud vynechám nějaký detail typu premedikace nebo tak něco, zde čtoucí lékaři (ať už lidští či zvířecí) mi to snad prominou.

Nejdříve měla Nyjonka dostat injekci. Pan doktor mi dal instrukce, jak ji mám držet, neboť už prý tam párkrát honili zvířátka po ordinaci a lovili je pod skříněmi. I ta menší dokážou v takové chvíli reagovat na činěná příkoří dosti vehementně. Takže držet pevně za krkem a druhou rukou na hřbetě u zadních nožiček. 

Dostala jednu a krásně držela. Pak ještě jednu a to už ale zavyla a vzepjala se s neuvěřitelnou silou vzhůru. Já na to přece jen nebyla připravená a dostatečně ji netiskla dolů (asi jsem to úplně nepochopila, teď už vím, jak to mělo vypadat), nicméně držela jsem poměrně silně, takže výsledkem byla kočka visící a kroutící se ve vzduchu v mých rukách.

Pan doktor se pousmál: "No jo, tahle štípe." Teda - nevím, jak to může vědět. Že by si to sám někdy zkusmo píchl? ;-) Takže už takto ve vzduchu do Nyny vpravil zbytek "uspávačky" a začal si cosi připravovat u vedlejšího stolku. Já držela a hladila Neonku. Beda Neo 2

Že bude kočička spinkat s otevřenýma očima, jsem od zmíněné kamarádky věděla, ale nějak jsem neuměla odhadnout, jak dlouho to potrvá, než injekce zabere. Vznesla jsem tedy dotaz v tomto duchu k panu doktorovi, on otočil hlavu, mrknul na Neo a pobaveně odtušil: "Ale ta už přece spí!" Aha - překvapeně jsem se na ni podívala, vypadala pořád stejně, a potom ji pustila. Podcenila jsem, že je zcela bezvládná, a tak jí hlavička těžce žuchla na kovový stůl, achjo :- ( . Ale bylo to jen pár centimetrů. (Stejně se musím přiznat, že když si na to vzpomenu, pořád to vidím a slyším ten zvuk. Třebaže vím, že se jí VŮBEC NIC nestalo, ani to nebolelo, bylo to pro mě takový... zvláštní a ne moc příjemný.)  

Samozřejmě jsem zapomněla i na to málo, co jsem věděla, a bezděčně ze mě vyhrklo: "Ale vždyť má otevřený oči!" No, to jsem si zase dala... Pan doktor napůl vzdychl, napůl se uchechtl (zdálo se mi to, nebo problesklo v jeho očích útrpné světýlko?) a zareagoval se slovy: "Teda, to by bylo dost špatný, kdyby je zavřela."

Přišlo mi, že ve stresu z neobvyklé situace a zřejmě i v obavě o chlupatou potvůrku reaguju jako blbec a další dotazy jsem si víceméně zakázala. Dodnes ale tak úplně nevím, jak jsem se měla chovat. Možná byl pan doktor na tuto sitaci natolik zvyklý a běžně se "rodinní příslušníci" u něj těchto aktů zúčastňovali, takže se mu to zdálo samozřejmé, ale já jsem byla hodně vyjukaná. 

Poprvé v životě jsem byla na operačním sále, přede mnou ležela mému srdci hodně blízká bytůstka a to jsem ještě nevěděla, co mě dál čeká (tedy "vlastnoruční" účast). Zkrátka byla to pro mě velmi nová a neznámá situace. Je-li to bežné i jinde, to nevím - ozve se někdo další s takovou nebo podobnou zkušeností?

Potom dostala Nyny mastičku do očí proti vysychání rohovky (takže jsme pak ani nemuseli mrkat) a mohlo se pokračovat.

Nejdřív bylo nutno vyholit operační pole. Dnes už vím že se kastrace kočiček může provádět dvojím způsobem, přes bok nebo přes bříško. Nevím, co je lepší, my to měli přes bok. Takže nejdřív elektrickým holicím strojkem takový dost veliký obdélník, že jsem až nasucho polkla, snad jsem v první chvíli čekala, že tak velká bude ta rána. Potom ještě s pomocí žiletky (teda taky takový ten "strojek", ne přímo z ruky) už menší kousek, zato čisťounce a dokonale až zcela na kůži.

Následovalo zarouškování, takže z Nyjonky zbylo k vidění jen ono inkriminované místečko a potom po stranách částečně tlapky, ocásek a hlavička s doširoka otevřenýma očima. Pacient byl připraven.

A v tu chvíli se na nás pan doktor obrátil - zapomněla jsem napsat, že kvůli naší operaci přijela dcera z Prahy, aby nás doprovodila a případně pomohla. No a taky aby byla s Nyny. Na doktorova slova nezapomenu: "Taaaak, a teď mi budete asistovat." Dcera, která už v té době měla vystudováno na zdravotnického záchranáře (byť to dnes nedělá), vyděšeně uskočila pár kroků dozadu ke dveřím, zamávala odmítavě rukama a vykřikla: "Já teda ne!!! Na to nemám!" 

Bylo to holt na mně. Přistoupila jsem ke stolu, pan doktor vydesinfikoval operační pole, vzal skalpel a nařízl poměrně krátký řez. Nejdřív horní vrstvu kůže, potom nějaké další, podkožní tuk (ehm, měl - už tehdy - nějaké připomínky k jeho množství) a tak dále, raději tady nebudu anatomii nějak detailně rozebírat, abych se nezbodla. 

Dostala jsem do rukou háčky (panejo!) a musela jsem držet okraje rozevřené, aby bylo možné dostat se dobře dovnitř do břišní dutiny. Zkrátím to. Pan doktor vytáhl ven a předvedl nám nejříve jeden vaječník, podvázal ho, odstranil, a potom totéž s druhým. Ještě dnes nechápu, ač jsem to měla pár centimetrů před obličejem, jak mohl tam z té levé strany vytáhnout i ten pravý, ale ruce měl šikovné. Ono to byly spíše "vaječníčky", tak byly ty orgány maličké. Já různě držela a podle instrukcí "pomáhala". Beda Neo 3

No a potom už se šilo, nejdřív uvnitř a na závěr svrchní stehy, bylo jich snad pět nebo šest. Ještě "zazelenit" a mohli jsme domlouvat, jak postupovat dál, co máme či nemáme s Neonkou dělat a kdy přijdeme na vyndání stehů, které si neměla sama vytrhávat, no to jsem byla zvědavá, jak bych jí v tom asi zabránila. A mohli jsme domů, prý se už za chvíli probudí, anestezie byla tak podle její váhy (to jsem zapomněla napsat) vypočítána.

Už odrouškovaná a sešitá kočička tam ležela na stole jako malý, chlupatý, bezvládný hadřík. Zvedla jsem ji a zjistila, že Nyjonečka se počurala, ale bylo mi řečeno, že to je normální a je vidět, že už se vlastně pomalu probírá. Zvedla jsem ji do náruče - tělíčko měla celé poddajné, moc příjemné to nebylo. Zabalili jsme ji do deky a jen tak, přepravka byla opravdu v tu chvíli zbytečná, jsme ji nesli domů.

Tam jsme ji hezky v teple položili na postel, ale už se opravdu probírala a ležet v žádném případě nechtěla. Sápala se na nožičky, moc se jí to nedařilo, padala na bok, ale ani za nic nechtěla zůstat na posteli, jako by se pohybem musela ujistit, že je živá a v pořádku. Chtěla na zem, tak jsem jí pomohla. Okamžitě se dala do pohybu dlouhou chodbičkou směrem ke kuchyni, ale strašně se motala a ještě několikrát se skulila na bok. 

Bylo mi jí líto, ale svým způsobem to bylo i komické - jak se tak motala, vypadala jako namol opilé kotě. Padala ale šikovně, vždy na ten zdravý bok. Stejně mi ale nikdo nevymluví, že ji to muselo dost bolet :- ( .

Já se na to teda předem pana doktora ptala a on řekl, že ne, že ji to bolet nebude. No ale buďto myslel přímo pro tu chvíli samotného řezání, tj. v narkóze, a to je snad jasný, že když spí, tak nic necítí; anebo mě chtěl jen uklidnit a prohlašuje to standardně, aby majitelé miláčků nešíleli. Přece mi neřekne - to víte, že bude mít velké bolesti. Chápu to. Rozřezané bříško s ránou i vevnitř ale bolet musí!

Když jsem měla (jen laparoskopicky) díry do břicha já, nemohla jsem se snad týden zasmát nebo dokonce zakašlat...

Nesla to ale statečně, jen párkrát mňoukla, stejně mi jí bylo moooooc líto. Pak ještě druhý den dopoledne, když si vyskočila na okno (byla ještě pořád taková trochu neklidná, jako když hledá místo, kde by ji to nebolelo), tak strašně plakala, že mi to mohlo srdce utrhnout. Potom už to ale v průběhu toho dne přece jen nějak ustoupilo, anebo zvířátka snášejí bolest líp než kolikrát my lidi.

Horší bylo odeznívání narkózy. Jak už jsem napsala, Nyny se tomu nechtěla poddat a jak nevěděla, co se to s ní děje, pokoušela se tomu zřejmě někam utéct. Takže se různě potácela, ještě jednou se počurala a vypadala pak příšerně pokořeně. Potom se už trochu zklidnila, začala spíš někam zalézat, ale kupodivu na místa, kde předtím nebývala. Ani tam nespala, jen tak ležela. Taky nechtěla vůbec jíst ani pít, zkoušela jsem jí nabídnout, ale vše odmítala, podařilo se mi jí jen trochu zvlhčovat tlamičku.

Asi to vlastně mělo úplně normální průběh, ale já už začala být k večeru nervózní, chtělo se mi brečet a měla jsem pocit, že nám snad umře. Všichni mě utěšovali a, stydím se, ale Neo byla asi statečnější než já, jen chtěla přečkat, až to pomine. Nějak jsem potom usnula a kolem druhé hodiny v noci mě budili: "Nyny přede!!!" :- )

Bylo to tak! Slaboučké koťátko leželo na koberci přimáčknuté ke zdi a krček se mu hrčivě chvěl. 

Snědla hned kousek pribiňáčku, taky se napila a potom už usnula, i když stále v rohu za policí s televizí na zemi - prostě "pod keřem". Druhý den se už pak chovala až na občasné bolestivé reakce a mňouknutí úplně normálně, byla i dost živá, hezky papala a bylo jasné, že vše je v tom nejlepším pořádku. Stehy si jen čistila a ty se jí krásně hojily. Sáhnout si na ně ale nedala, tak jsem se skoro děsila, jak jí je asi budou vyndávat. Beda Neo 4

No, zase jsem byla vedle. Pan doktor je prostě nastříhl a vyndal, milá Neonečka ani nepípla. Říkám, je to statečná kočička.

Dál se už pak nedělo nic, vyholený bok jí sice pomalu, ale přece jen zarostl a nedalo se vůbec poznat, kde že to byla ta rána. Povahově nemám moc pocit, že by se změnila - myslím tím to, jak se říká, že kočička se zklidní a stane se mazlivější.

Naše Nyny k pomazlení, natož pak k pochování moc není, což mě občas trochu mrzí, ale vlastně na nás (po pravdě řečeno, hlavně na mě) velmi visí. Nehne se od nás, vždy chce být poblíž a "mít nás na očích", ale do náruče velmi nerada a pohladit jen při výjimečných příležitostech a malou chviličku. Má nás moc ráda, akorát že svým svérázným způsobem, a tak to možná má u kočičí osobnosti být.

Pokud jde o zklidnění, dcera tenkrát projevila posmutnělou obavu, že z Nyjonky bude, jak ona to řekla, otupělý kastrát. Nestalo se. Ale vždy si na tu větu vzpomenu, když se náš "otupělý kastrát" řítí za obrovského dupání bytem z jednoho konce na druhý, bez příčiny, aniž by se za něčím (třeba mouchou) hnala - prostě jen tak, z čiré rozvernosti a radosti z pohybu.

Akorát se nám poněkud "spravila". Ani vlastně nevím, je-li to tou kastrací, ale obecně se říká, že po tom kočičky trochu přibírají a přestože Neonečka toho na množství moc nesní (možná k jejím jídelním zvyklostem taky jednou něco napíšu), už jsme dokonce pořídili "light" granule... Třeba to lze přičíst právě prodělané operaci. Nebo že by to bylo, jak tvrdí někteří zlí jazykové (rozuměj ostatní členové rodiny), jejímu mlsání??? ;- )

Tuto krvavou záležitost máme tedy za sebou a vše dobře dopadlo, jinak jsme doktora kromě očkování až dosud nikdy nepotřebovali. Takže co dodat? HAPPY END :- )

Snad ještě malý dodatek, protože už jsem se setkala i s udivenými reakcemi: tedy, rozhodně se nedivím, že to někoho "zaujme", proto jsem taky sama psala, že by mě FAKT zajímalo, zda má někdo stejnou či podobnou zkušenost - v životě jsem o tom totiž neslyšela. Beda Neo 5

No, je pravda, že pan doktor to prostě zkonstatoval, že budeme pomáhat, a vlastně nevím, co by dělal, kdybych odmítla... Čistě pocitově jsem to nevnímala jako požadavek, spíš nabídku, výzvu. Já měla docela ale asi moc málo času na přemýšlení a nějak jsem to brala tak, jak to přicházelo. Taky jsem možná měla slepou důvěru, že se nic NEMUŽE stát, což vlastně asi není pravda. Navíc mi nevadí krev, neomdlívám při tom a to byla výhoda.

Trochu je to i o tom, že když to holt muselo být... Chtěla jsem být nápomocna Nyjonce.

Dokonce mi tak trochu možná i vyhovovalo, že v těch chvílích budu U TOHO, že budu se svou kočičkou a ne že ji odevzdám nějakým cizím lidem a sama se budu doma nervovat (že by to bylo něco jako tatínci u porodu?). Aspoň tak se mi to jeví dnes, když o tom zpětně přemýšlím. Na místě to byla spíš automatika, ovšem rozhodně dobrovolná. Ale myslím (musím přiznat), že tam byl i kus zvědavosti (zvídavosti), no a možná taky trochu hrdosti, že jsem byla uznána za hodnou zúčastnit se operace naší berušky, no prostě těch emocí tam bylo asi víc...

Když o tom dnes znovu přemýšlím, hlavně v souvislosti s blížící se kastrací Zuzanky, myslím, že KDYBYCH MĚLA ZNOVU TU MOŽNOST (byť o tom pochybuji, asi to byl vážně unikát, jen dodnes nevím, zda to tak prostě dělá tento pan doktor, nebo šlo o nějakou výjimečnou událost) - rozhodně bych stejnou šanci neodmítla, spíše naopak - docela ráda bych micinku při tom "držela za ruku".

Foto:
01 - Neonka spinká a netuší, co ji čeká
02 - vyděšené (?) malé koťátko
03 - Nyny v inkriminované přenosce
04 - Neonečka s oblibou dělá "mrtvou kočku"
05 - Nyny pečlivě prozkoumala svoje (i naše) zásoby jídla
06 - není nad sladký spánek

 

Beda Neo 6

 

Beda