Také Nyjonka trochu povyrostla a jelikož jsem "matka" svědomitá :- ) , z příslušné odborné literatury jsem věděla, že koťátko nutno očkovati. Nikoho jsme neznali, ani nebyl kdo by nám poradil, tak jsem holt listovala ve Zlatých stránkách. Pohybovali jsme tehdy se mezi Prahou a ne-Prahou a nakonec jsme se usnesli, že v dané vesnici to bude jednodušší, rychlejší, snad i levnější, i když o to tu nešlo. Navíc místní veterinář měl (vlastně předpokládám, že stále má) výbornou pověst, jezdili k němu lidé z širokého okolí.

Nevlastnili jsme v té době ještě žádnou přepravku, veterinář byl sice skoro za rohem, ale i tak vyvstala otázka, jak k němu Neo dopravit. Zkoušeli jsme ji tenkrát trochu přivyknout na kšíry a vodítko, ale moc se jí to nelíbilo. Když je měla nasazené poprvé, opakovaně se svalila na bok a dělala, že ten postrojek váží aspoň tunu ;- ) a ubohá kočička ho neunese.

Z bytu se dalo vylézt na střechu garáže a zvědavost byla silnější než cokoli jiného, takže tam na střeše se Nyny občas docela ráda procházela i s vodítkem, ale ven jsme ji (navečer, když už nebylo moc lidí ani aut) vzali jen jednou - sice bystře čichala okolo, ale když se měla hnout, lehla si a raději by se snad nechala táhnout po zemi. Takže toto nešlo.

Vzali jsme ji proto do oné papírové krabice, ve které přicestovala, kšíry jen pro jistotu s sebou, a tak jsme se vydali na cestu. V přízemí byla hospoda a vždy jsem byla žádána, abych kočičku moc neukazovala, dodnes pořádně nevím proč, žádnému hygienikovi by snad přece nemohla vadit, když byla jen v bytě (mimochodem, když jsme ji nesli kolem třeba do auta, všichni se akorát rozplývali, jak je hezoučká, rozhodně nikdo nic nenamítal). No ale stejně jsem chtěla proklouznout nepozorovaně.

Moc se to nezdařilo. Nyny mňoukala a skrz zavřené víko krabice se sápala ven, kdekoli jsem to zaklapla, tam se objevila tlapka, čumáček, očičko... Tak jsem to vzdala, krabici nechala otevřenou a hrdě jsme kráčeli na místo určení. I tenkrát nás pochválili :- ) - a varovali, že si zřejmě počkáme.

V čekárně, na dvorku, před zahrádkou na ulici, všude čekalo plno "pacientů" - pejsci, králíčci, kočičky, kuřátka a co já vím co ještě. Usoudili jsme, že to bude na dlouho, a utábořili se na chodníku venku. Ale to už bylo pro Neonečku dlouhé a chtěla ven. Vyndala jsem ji z krabičky a HUPS, kotě skočilo na strom a svižně se drápalo vzhůru (mám dojem, že dnes už by to snad ani nesvedla, ale tenkrát měla ještě nenarušené venkovní zvyky). Když už mizelo ve větvích - byl to ovšem poměrně nízký stromek - sundala jsem ho a... HUPS.

Tak jsme to opakovali několikrát, až jsem se raději přesunula o kus vedle, kde stromy nebyly. Vláčnými pohyby vylezla Neo z krabičky a HUPS, začala podivuhodně rychle šplhat po zděném sloupku od plotu. Nechápala jsem, čeho se drží, nicméně lezla po cihlách kolmo vzhůru. Takže zase sundat, případně nechat s oporou procházet nahoře po plotě, pak zas chvíli lézt pod keře, že jen vodítko koukalo, a tam čmuchat, občas nás polekal nějaký přiblíživší se pejsek, no fronta nefronta, vůbec jsme se nenudili a čekání celkem rychle uběhlo.

V ordinaci pan doktor Nyny prohlédl, jak už jsem napsala, podivil se kolik jí je, že prý je hrozně maličká (teď už je spíše STATNÁ), a píchl jí "včeličku". Skoro si toho ani nevšimla, jen otočila hlavičku, co že se to tam vzadu děje. Dostala pastu na odčervení, mezi lopatky roztok proti blechám a podobné havěti, no a nakonec jí byl ještě slavnostně vystaven průkaz, aby vzrostla její důležitost ;- ) .

Prohlídka očička (o tom jsem už myslím taky psala) nevyzněla optimisticky, sice jsme dostali nějaká antibiotika, ale bylo už pozdě na to, aby se dal zánět odléčit. Ještě jsme zkonzultovali, jak a kdy to udělat s kastrací, trochu pokecali (pan doktor byl opravdu fajn) a mohli jsme domů. Nyjonka byla zasvěcena.

Pokud jde o další návštěvy "tam", nemá je v oblibě, stejně jako nemá v oblibě cesty nikam, cestuje totiž hrozně nerada, ale specifický problém s tím nemá. Samozřejmě že na místě je z ní úplně "placatá kočka", určitě moc dobře ví, že je zase "tam". Snáší to ale relativně v pohodě a jak je vystrašená, tak bývá i hodná (dokonce se nechá chovat - občas si říkám, že s ní půjdu posedět do čekárny, abych si užila Neonku na klíně :-D ).

Jenom jednou jsme zažili veliké vzrůšo, ale to jsem asi způsobila já. V čekárně (už v Praze) bylo prázdno a pomyslela jsem si (vím, blbej nápad), že jí to zpestřím, když mi tak strkala hlavičku pod ruku, a pustila jsem ji na průzkum po podlaze. Což o to, šmejdila sem i tam, ale možná ji tak rozrušily ty pachy tam, nevím, ale už když jsme vstupovali do ordinace, zdálo se prý paní doktorce, že Neo je nějaká "rozčilená".

Protestovala pak proti všemu a když ji měli píchnout, rozhodla se, že NE a změnila se v lítou šelmu. Syčela, prskala, drželi jsme ji čtyři a měli jsme co dělat, dokonce i paní doktorka měla evidentně strach na ni sáhnout.

Poprvé v životě mě Nyny pokousala, ale opravdu pokousala, i když dodnes nechápu, jak tam dovedla tu hlavu otočit, když jsem ji držela těsně za krkem. No ale nakonec jsme byli přece jen silnější, taky jsme byli v převaze. Podařilo se dát jí injekci a v momentě, kdy jsme ji pustili, byla to zas hodná kočička, nechala si dát pusinku na usmířenou, sama si vlezla zpět do přepravky a mohlo se jít domů.

Náš unikátní zážitek z kastrace popíšu zase někdy příště. Ale upozorňuji, že to bylo OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ....