29.3.2024 | Svátek má Taťána


KOČKY: Léčili jsme se v pražské veterinární nemocnici

5.5.2015

Jsem člověk kočičí a dvě mňoukající krásky mám také doma. Bohužel ani kočkám se nevyhýbají nemoci a úrazy, a každý člověk tak občas potřebuje veterináře. Ale kde vzít dobrého? Toť leckdy zapeklitá otázka a mezi majiteli zvířátek se to často řeší a vyměňují se různé zkušenosti. Já se chci dnes podělit o jednu naši.

Jednoho dne nás prostě postihly zdravotní problémy, Nyny se nemohla vyčůrat, dokonce šla na záchůdek, ale nešlo jí to. A já s určitostí věděla, že nečůrala minimálně 24 hodin, takže jsem začala obvolávat veteriny. Jo, zapomněla jsem dodat – tyto věci se samozřejmě dějí vždy v noci nebo o víkendu. Ta naše byla dost pozdě večer.

Nyny na polici PŘED. Leden 2015

Na dvou místech mi shodně řekli, že se musím obrátit na nějaké nonstop pracoviště, protože je možné, že kočička bude potřebovat infuze přes noc. A nabídli nám v naší končině dvě. Nevím, asi není důležité, proč jsme nakonec jeli tam, kam jsme jeli, i když – jak se později ukázalo – to bylo rozhodnutí dost osudové. Jeli jsme zkrátka na tzv. Zahraďák.

Po příjezdu jsme chvíli čekali a poté nás pozvali do ordinace. Seděla tam mladinká paní doktorka, kterou znám z pobočky této nemocnice u nás, takže mě to docela potěšilo, ale přišel pomoci (nebo nevím vlastně proč) o něco starší lékař, říkejme mu třeba dr. Květina. Nyny vyšetřil a zkonstatoval, že potřebuje vyšetřit bříško ultrazvukem. A TAM SE TO STALO. Nyny celoživotně nemá ráda, když na ni někdo sahá, před cizími se schovává, no a na veterině bojuje a brání se při veškerých zásazích a manipulaci se sebou pociťuje jako ohrožení. Byla položena na zádíčka a s velkými hlasovými protesty a zmítáním se vyšetřena. Poté jsme šli zpět do ordinace.

Nabízí se hned několik otázek. Proč musela být kočka v pozici na zádech? Dosud vždy jsem zažila sonografické vyšetření vleže na boku. Ale dejme tomu, že pan doktor pro to měl nějaký důvod. Proč ovšem v tom případě nebyla kočka v (alespoň mírné) sedaci? Zkusili jste už někdy udržet kočku na zádech? Navíc kočku bojující tak, jak vždycky bojovala Nyny?? Která od té doby, co přišla o očičko, navíc na zádech už NIKDY neleží…

Protože močový měchýř byl extrémně veliký, následovalo cévkování, při kterém Nyny opět hlasitě protestovala, ale byla částečně zakryta ručníkem, aby se zklidnila, ale přesto mňoukala, křičela, ba až plakala (a tehdy jsem se skoro rozbrečela už i já). Nicméně vycévkována úspěšně byla a pak už jsme šli domů. Ve zprávě máme napsáno – krev se již nabrat nepodařilo, kočka v extrémním stresu, seká a kouše, nedá se již nijak ošetřit – ponecháno na zítra.

Nyny s vyholeným bříškem

Po příjezdu domů však už Nyny z přepravky nevylezla. Přesněji řečeno vylezla, ale nevyšla – výrazně kulhala na levou zadní nožičku, že jsem se až zhrozila. Vůbec se na ni nepostavila a pomaloučku, bolestivě pokulhávala. Hned na druhý den jsem na doktora vychrlila, že kočka musí mít asi zlomenou nebo vykloubenou nohu! Podíval se na mě tak nějak jako s despektem, ale Nyny vyšetřil a po chvíli váhavě potvrdil, že má opravdu vykloubenou levou kyčel.

NA TOM SONU JÍ PROSTĚ VYKLOUBILI NOHU!

Dozvěděla jsem se, že bude nutná operace v celkové anestezii, takže domů jsem došla jako zpráskaný pes, v extrémním stresu jsem byla v tu chvíli já. Nyny už je 13 let a je diabetička. Vystavit ji narkóze je v tomto věku značně riskantní a jak známo i od lidí, diabetikům se vše hůře hojí. Zkrátím to. Prošla jsem si velikými strachy, váháním, pochybami, ale víceméně jsem neměla na výběr. V den operace jsem se ale probudila najednou zcela klidná a prostě jsem „věděla“, že ona to zvládne. A zvládla, dostala jsem ji večer už probuzenou a odvezla si ji domů. To bylo v pondělí.

Následovala dvakrát kontrola, brala nějaké léky včetně antibiotik a v pátek jsme měli přijít na (opakovanou) kontrolu krve. A mezitím se doktor Květina začal věnovat její cukrovce – má to opodstatnění, je specializací internista a endokrinolog. Vzhledem k extrémně vysokým dávkám podávaného inzulinu 10 jednotek dvakrát denně konstatoval inzulinovou rezistenci a naordinoval jí perorální antidiabetika (tedy tablety). Moc jsem to neřešila, postupovala jsem podle jeho instrukcí, ale spíš mě asi zajímala ta noha. Třetí den byl už zmíněný pátek a jeli jsme na plánovanou kontrolu krve.

Protože se nám cestou přihodila menší „nehoda“, po otevření přepravky jsem kočku i přepravku čistila a doktor mezitím nabral krev. Když jsem si toho všimla, nevěřícně jsem se zeptala, zda si to jen tak nechala odebrat. Ale pak jsem viděla, že Nyny leží úplně bezvládně, na nic nereaguje a je jako hadříček. Změřil jí taky teplotu, nechal to bez komentáře a odešel s tou krví. To už jsem byla hodně nervózní, hladila jsem ji a když jsem ji vzala za tlapičku, zjistila jsem, že ji má výrazně chadnou. Nervozita stoupala, začala jsem dostávat strach.

Když se doktor vrátil, sdělil mi že glykemie je 2,3 což je extrémně nízko. Zažila jsem prostě strašáka zvaného HYPOGLYKEMIE (miniaturní vysvětlení – při cukrovce má diabetik vysokou hladinu „cukru“ v krvi, která trvale poškozuje v těle kdeco, ale akutně se na ni neumírá; zatímco když dojde, např. nesprávně podanými léky, naopak k příliš velkému poklesu této hladiny, je to situace bezprostředně ohrožující na životě). Mimochodem, na můj dotaz – tělesná teplota byla skutečně velmi nízká, přesnou hodnotu nevím.

Okamžitě dostala dvě velké dávky glukózy pod kůži, dostali jsme instrukci podávaný inzulin skokem radikálně snížit na TŘI (!!!) jednotky dvakrát denně a vlastně jsme byli propuštěni s tím, že „ona ožije“. Jela jsem domů úplně vyděšená a v tu chvíli vůbec neuvažující, v přepravce s bezvládnou kočkou, leč moje důvěra v doktory byla ještě stále tak velká, že jsem vzala za svou informaci, že Nyny „ožije“.

No, částečně snad i „ožila“, aspoň natolik, aby se doma vypotácela z přepravky – kulhající na levou PŘEDNÍ tlapku!!! Prostě se pod ní hned při prvním kroku podlomila tak, že kočka podklesla až bradou k zemi. Takže se kousek z přepravky spíše vyplazila, než vyšla. A vlastně až od té chvíle se všechno opravdu totálně podělalo.

Hned v sobotu jsem s ní šla na jinou veterinu kousek od nás a trvala na rentgenech, chtěla jsem vědět, zda nemá zlomenou nebo vykloubenou přední packu, to se naštěstí nepotvrdilo, z tohoto hlediska byla „ručička“ bez nálezu. Nicméně do dnešního dne na ni výrazně (VELMI výrazně) napadá, podklesává jí a při každém kroku se vytáčí loktem ven od těla. Dle několika nezávislých konzultací je to prý důsledek toho, jak odlehčuje levou zadní. Proč se to projevilo po příjezdu domů onoho dne nevím, snad proto, že v tu chvíli byla tak extrémně slabá (lékařská zpráva praví – slabá, nechce se hýbat, apatická).

Konečně jí

Následně přestala úplně přijímat potravu a během asi tří dnů zhubla skoro 25% své tělesné hmotnosti. Byla z ní vyzáblá kostřička a já bojovala o její život. Vlastně ne, to není pravda – to ONA se projevila jako natolik silná bojovnice, že odchod z tohoto světa odmítla přijmout. Nebudu to celé popisovat, není to tak úplně předmětem tohoto článku, i když by mu to nepochybně přidalo na dramatičnosti.

Jak tedy žila Nynyška PŘED? Když měla dostatečně silný motiv (třeba jídlo), dokázala vylézt, ačkoli skoro slepá, po škrabadle až pod strop. O tom nejspíše nemá smysl už vůbec uvažovat. Dělávala mi pravidelně společnost při vaření (a já to milovala), ale tam (jen zatím?) nevyleze. Dělávala mi pravidelně společnost při snídani (a já to milovala), ale tam (jen zatím?) nevyleze. A ještě asi milion dalších věcí. Takže bohužel musím říci, že na veterině mi kočku zmrzačili – a teprve čas ukáže, jestli doživotně – a výrazně zhoršili kvalitu jejího života. Následně ji pak málem… no, mohla umřít, a to doslova.

Kdybychom toho dne nejeli na předem naplánovanou kontrolu krve, doma bych její motání se s velkou pravděpodobností přičetla odoperované nožičce – a večer bych jí „vesele“ píchla dalších deset jednotek…

Tato nemocnice má dvě velká plus – je to nonstop provoz a taky dobré vybavení. Bohužel moje zkušenost s ní je velice špatná.

Vykloubená noha při fixaci během vyšetření dle mého názoru svědčí o hrubé neopatrnosti a nešetrnosti ke zvířeti (slovy jedné mé kamarádky – tu osobu by už ke zvířatům neměli nikdy pustit). Záležitost s inzulinem pak je podle mě opravdu veliký kiks lékaře a mohla mít fatální následky. A neříkejte mi prosím, že kdybych se zamyslela hlavou, mohlo mě napadnout, že po nasazení dalšího léku „proti“ cukrovce bude třeba upravit dávku podávaného inzulinu.

Držím si tě, 14. 4. 2015

Celkově jsem se tedy asi nakonec dopracovala k větě, kterou moje dcera pronesla hned po tom prvním dni – „Tam už nikdy víc!“ Ale zároveň mi kdesi vzadu v hlavě bzučí tenký hlásek – a co když budu zase někdy potřebovat nějakou akutní pomoc o půlnoci???

Vidím, že se mi ten článek dost natáhl. Ale snažila jsem se poctivě vše vypsat (nebo aspoň ty dvě zásadní věci), aby si každý mohl sám udělat vlastní názor.

Takže co z toho plyne?

Foto: autorka. Zde je video Nynyška chodí vykloubená, Nynyška chodí po operaci a Nynyška měsíc po operaci.

Beda Neviditelný pes