1.12.2022 | Svátek má Iva


PSI: Klady a zápory života s dospělým útulkáčem

24.1.2022

Předchozí díl o Charliem najdete zde.

Dospělý pes z útulku má proti štěňátku některé výhody a některé nevýhody. Rozhodně je ale potřeba dobře zvážit svoje možnosti a ne se do adopce staršího bezhlavě vrhnout. Je důležité vybrat si psa tak, aby jeho základní povahové vlastnosti vyhovovaly našim potřebám. A my hlavně chtěli, aby nežral lidi ani psy a neměl velké pohybové nároky.

Charlie měl být hodný na lidi i na psy, zvyklý na vodítko, milý a usměvavý pejsek. To všechno on samozřejmě je, ale také je ještě mnohem víc.
Rozhodně ale není vděčný, socializovaný, čistotný, poslušný… doplňte si cokoli, co se o psech z kotců říká…

Na Charliem a jeho dvou měsících v novém si vyvrátíme některé bludy, kterým věří nejenom děti.

„Pes z útulku je za nový domov vděčný.“
Je to ta největší blbost, které můžete při ochotě vzít si pejska věřit. Pes z útulku má vlastnosti především podle své povahy, ale na vděčnost mohou lákat jen sluníčkáři, jejichž cílem není nový domov pro psa, ale měsíční hotel u důvěřivých lidí. Poté tito lidé prozřou a pes putuje zpátky do útulku nebo na inzertní server.

Za co by ten pes měl být vděčný? Za to, že mu zase vezmete jeho lidi z prostředí útulku? Za to, že si zase musí zvykat jinde? Nebo za to, že ho krmíte? To v útulku nedělali? Za pohlazení? Když o něj zas tak nestojí?

Takže vděčnosti se rozhodně nedočkáte, přesto je možné po týdnech či měsících navázat plnohodnotný vztah. Ale je to vděčnost? Neřekla bych.

„Ke staršímu psu nemusíte celou noc vstávat, že chce ven.“

Další blbost. Jak má pes, kterej si celej život ulevoval, kde chtěl, vědět, že na zeď v ložnici se to nedělá? Že uprostřed koberce se to nedělá? Nijak.

Takový pes sice chce ven maximálně 1x za noc, ale objevit ten okamžik je práce pro detektiva. 100x za noc vstáváte, kdykoli se pes pohne nebo zafuní, jestli tohle není ten okamžik. Většinou není. Pak se ho buď dočkáte 20 minut před budíkem, nebo ho vyčerpáním zaspíte a další noc jedete nanovo, protože dřív nebo později si pes buď navykne na venčící hodinku, nebo se naučí si o to říkat. Charlie si rozhodně o venčení říct neumí, ale naše rutina je snad po 2 měsících už celkem zaběhnutá. Před spaním, po půlnoci a hned ráno, s budíkem do práce.
Chvíli trvá si ten rytmus najít, a rozhodně se s dospělým psem díky většímu měchýři nějaký týden proti štěňátku ušetří, ale několik bezesných nocí či týdnů přece jen přijde.

„Dospělý pes poslouchá.“

Ale co? Žlutýho psa? Dechovku? Něco asi jo, ale povely? Kde by k nim přišel? Že by je naučil původní majitel, který psa:

A) ignoroval a měl ho zavřeného celý život někde na dvoře?
B) bil uvázaného psa na řetězu?
C) měl dvacet psů ve sklepě a jeho zájem byl prodat roztomilá štěňátka na benzince na předplacenou simkartu, která po zaplacení kupní ceny skončí v popelnici?

Samozřejmě, že v útulcích končí i vymazlení pejsci po zemřelých seniorech, kteří se nehodí jako dědictví k bytu. Není nic snazšího, než si vymyslet, že pes pokousal manžela, předškolák se ho bojí, a místo v kotci je zaručeno. Kdo si ale k dětem toho psa vezme? Falešně nařčeného jen proto, že jsou z něj chlupy a musí se s ním 3x denně ven?

Takže vynechme kousající „bestii”, a často zbydou první tři možnosti.

Takže co poslouchá pes, stále nevíme, ale v tuto chvíli začíná snaha o to, aby k tomu poslouchal i nás. Ale pozor, nejedná se o tvárné štěňátko, pro které jsme bohy. Jedná se o dospělého nesocializovaného psa, který se sebou nenenechá manipulovat, na hlas nereaguje a pamlsky ho nezajímají, pokud se cítí nekomfortně.

Tohle je jakýkoli libovolný dospělý pes z útulku. Tohle je Charlie.

Charlie má ale i svoje klady. Třeba že mě přijal ochotněji než páníčka, na kterého kdykoli po příchodu domů povrkává a štěká, než mu dojde, že je to on. Na chlapy celkově reaguje trochu bázlivěji, ale po chvilce se zklidní a časem se nechá i pohladit.

Charlie odmítá vystoupit z auta. Ještě si nezvykl.

Když jsem doma, chce být pořád se mnou v ložnici u PC a dá práci ho vylákat ven. Když doma nejsu, do ložnice nechodí a čeká na mě u dveří na ulici. Když je zavřený s páníkem v obýváku na noc a já spím v ložnici, funí pode dveřma a dobývá se za mnou, s mužem v nohách nespí. Ke mně se ale celou noc tulí:) Doléčuju pohlej krk, takže oba psí spí vedle, aby mě v noci neutlačovali a já se rychleji hojila – abych se co nejdřív mohla zase kroutit jako paragraf mezi Charliem a Ferinkou.

Ano, ta neuvěřitelná koule chlupů, která ráda leží na sněhu a nechává se přikrýt sněhovou peřinkou, až jí přimrzá sníh na zádech do chlupů, se ke mně v noci tiskne s naprostou samozřejmostí. Je to vděčnost? Nebo je to rodící se vztah k páníčkům? Možná je to jen přirozená vlastnost plemene, které po desetiletí na drsném severu zahřívalo majitele v arktických zimách, aby se dožili rána.

I podávání obou jídelních chodů se lepší a Charlie zvládá sedět, dokud se miska nedotkne podlahy. Žraní na povel ještě musíme doladit, ale Charlie se k Feri dobrotám nedobývá, tak to není nic akutního. Pokud je v domácnosti i původní pes, kolem žrádla mohou vznikat rvačky. Bez dozoru se nesmí v bytě povalovat nic k jídlu a rvačka může vzniknout i kvůli něčemu, co k jídlu fakt není, ale pes si myslí, že by být mohlo. Neexistuje položit na zem dvě misky a jít si třeba čistit zuby…

Na vodítko se připnout nechá, na procházky chodí rád, ale utírání tlapiček neexistuje. Neexistuje ho ani pustit z vodítka – pokus v uzavřené zahradě skončil tím, že pes hledal cestu, jak utéct, a i když doma hezky slyší na jméno, venku jako bychom volali na cizího psa. Až když zjistí, že uniknout nelze, projeví schopnost funkce ušního aparátu dle přání:)

A to Charlie už na jméno hezky slyšel, když jsme si ho brali. Náš první pes z kotce, asi pětiletý jednooký Glen, sebraný na ulici, kde se vyhublý a v životě bitý toulal, měl jméno spíš do katalogu než pro užitek. Jak zjistíte, na co pes bez označení slyší? Nijak, pokud ho majitel nepojmenoval Rex, Max nebo Brit. Výhoda? Můžete si ho libovolně přejmenovat. Kdo by chtěl Glena – Hlena? Tak jsme měli Tima. Pár týdnů ale trvalo, než se na jméno naučil – takže máte doma psa, kterej na vás nijak nereaguje a je zalezlej někde, kde nepřekáží. Když ho chcete pomazlit a dojdete si za ním, přikrčí se strachy v koutě… že by další projev té omílané vděčnosti?

Tim měl solidní přivolání, což je otázka práce a měsíců na vodítku. Ne výsledek vděčnosti.

Pes, co není na nic zvyklý, má ale i výhody.

Není zvyklý lézt na stůl a ani ho nenapadne skákat po lince, když je tam něco dobrýho:) Není zvyklý na dlouhé procházky a denní péči, takže ji tolik nevyžaduje a celý den někde leží a věnuje se tomu, co trénoval roky v kotcích. Čekat. Čekat na žrádlo. Čekat na procházku.

Čekat na domov…

Dejte domov starším pejskům z útulku. Dejte jim čas, péči a lásku. Takový pes potřebuje 2x víc času i trpělivosti než štěňátko a ta vděčnost nakonec přijde.

Vy budete vděční, že jste dali domov zvířeti, které by jinak moc šancí nedostalo. Vy budete poslouchat, co váš pejsek potřebuje a na co reaguje, a vy budete vycvičení, v kolik se musí jít čůrat a v kolik se podává snídaně a kde je lepší si večer nesedat, protože to má rád váš nový parťák. Je to forma přátelství, kdy oba něco berou a oba něco dávají. A pokud budete dávat vy, ten pes časem začne dávat taky. Jen to není hned.

Adoptuje. S rozmyslem.

Kimi - útulková kočka, která nechtěla ze skříně

Vždycky, když si vzpomenu na naši první adoptovanou kočku, která přišla do 20 m2 a tři měsíce se bála slézt ze skříně a já na ni měla příšernou alergickou reakci, je mi smutno. Na kočku, která se k tomu hrozně bála našeho psa, protože to nebyl ležící staroch. Vím, že to nejlepší rozhodnutí tenkrát bylo ji vrátit do útulku, kde brzy našla lepší a trvalý domov. Hryže mě ale svědomí vždy, když si na to vzpomenu.

A přesto to vlastně nebylo nejlepší rozhodnutí. Tím by bylo si tu kočku prostě nevzít. Pro mě i pro ni. Chtěla jsem někomu dát domov, ale takhle to nešlo. Přesto jsme pak doma měli postupně pět polo-venkovních koťat „z ulice”, třem se našel nový domov a dvě u nás zůstaly. Napřed Žigul a pak i Žigul II. Kočku polo-venkovní bohužel může potkat smutný osud, ale zachránit koťata před hozením do sudu je snad povinnost…

Poučení? To, že jsem první kočku, která dle smlouvy nesměla z bytu, vrátila, neznamená, že pro mě neexistuje zvíře, kterému můžu dát domov, nebo že jsem nezodpovědný majitel. Jen jsem špatně vyhodnotila svoje možnosti a schopnosti. Venkovní kočičky u nás zázemí našly, jejich pobyt ve verandě mi nijak nevadil a jen jsem je nesměla pouštět do ložnice, dlouho je mazlit anebo brát do náruče…

Socializace polovenkovních koťátek (domácí fenka špice Feri a kotě Žigul I.)

A nelituju ani Tima, ani Charlieho, ani obou Žigulů či jejich sourozenců, kteří u nás prošli navykáním na člověka – lituju jen té jediné kočičí dámy.

Vděčnost… ta bude přítomná pokaždé, když váš parťák bude vybrán přesně podle vašich představ. S ohledem na váš životní styl, časové nároky a možnosti. Nebojte se dát domov psímu seniorovi, pokud máte vhodné podmínky. Nebojte se navštěvovat a vzít třeba i problémového psa, pokud jste ochotní s ním pracovat, věnovat mu čas a naučit ho např., že nemusí ze strachu kousat.

Ale hlavně dobře zvažte, že je to závazek či práce na několik let. Pes, který vystřídá za rok tři rodiny, než skončí zpět v kotci, nemusí být spokojenější než ten, který ho nikdy neopustil. Spíš se mu naděje na nový domov snižují, protože je s ním asi něco špatně, když si ho nikdo nenechal… Možná jen pes ale neprojevoval dostatek vděčnosti…

Neberte si prvního psa proto, že je hezký. Hledejte, ptejte se. Najděte si povahu a velikost tak, aby vám parťák zapadl do života. Aby měl klady, které vyžadujete, a zápory, které vás neomezují. Nebo aspoň ne moc… Ten zbytek se prostě vždycky nějak udělá a jeden z vás si zvykne. Nebo si zvyknete navzájem:)

Charlie si už zvykl. Na postel, na večeři v 18:00, na tulení k paničce, na ježdění autem, na nasazování vodítka, na venčení venku…

A my si zvykli na to, že máme doma neustále veselý pytel blech, který má rád drbkání.

Vděčnost… Jsem vděčná svému muži, že tomu dal šanci. Jsem vděčná za to, že byl racionální u těch předchozích možných psů, a když se objevil ten pravý, že nezvolil snadné řešení ho taky zamítnout, ale to těžší. Přijmout Charlieho se všemi jeho klady i zápory.

Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz

Mawenzi Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !