A. Rgova 26.1.2022 12:45

Mawe ten článek je výbornej. A moc se mi líbí ta věta, že vděčnej je nakonec páník, že se dokáže starat o zvíře, co by bez něho mělo malou šanci na odchod z útulku. Čekat vděčnost od zvířete co nezažilo propojení s člověkem jako parťákem je nesmysl. Pes co o páníka přišel může být schopný interakce, ale nemusí mít důvěru. V útulcích je i spousta psů schopných navázat s dalším paníkem tam, kde s minulým skončilo - myslím v dobrém navázat. A Ti

asi i můžou navodit lidem pocit, že jsou vděční.

Co se týká nedůvěry, strach mít psa u děcka, když neznají jeho minulost, řekla bych, že psi nejhrají role.Nepřetvařují se. Takže poznáte jestli k děcku smí nebo je nebezpečný. To je vidět za pár dní a podle toho člověk upraví režim a chování k němu. Dan dokázal prosadit svý názory zubama a věděli jsme to za dva dny a doma od té doby nikdy nikomu neublížil když žil už pořád s námi v bytě. Však ani každý pes od štěněte doma vyrostlý nemusí být úplně bezpečný a člověk se naučí dávat pozor.

Já mám zkušenost, že se hodně zlepšuje v útulcích a dočaskách informování o kvalitách a potížích psa, často chtějí aspoň dvě návštěvy a vycházky se psem před osvojením a další vychytávky. Snaží se mít pro potížisty výcvikáře. Co mě děsí, je množství potřebníčků - zvířat v nouzi.

A věřím, že kdo se tím zabývá pořád den co den, může ze zoufalství nadsadit příběh zvířete ve snaze mu najít bydlo a dostat ho k hodným citlivým lidem. Citovým vydíráním bych to nenazvala. Tyhle lidi jsou tejraný denně, informace "postarejte se zadarmo o toho psa nebo ho hned teď někdo zabije", není nejhorší kalibr.

Taky zrovna taky čtu Františka Šusty Neznám druhé takové zvíře, jako je pes .

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Hlavsová 24.1.2022 21:16

Ještě k vděčnosti - probírala jsem si nějaké materiály na kynologickou výročku a narazila jsem na poznámku, kterou jsem si opsala z knihy známého trenéra zvířat Františka Šusty Neznám druhé takové zvíře, jako je pes:

''Jen málokdy zvíře pracuje pro člověka proto, že to je jeho role, jeho osud a jeho určení, které konečně našlo. Pokud něco takového chcete zažít se zvířetem, pořiďte si psa. A pokud zjistíte, že k sobě patříte, buďte svému psovi vděčni, že jste skrze něj dokázali zažít něco, co vám dá jen jediné zvíře na světě.''

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 24.1.2022 20:22

Mawe, moc hezký, poučný článek a přeji další radostné dny.

Naše zvířata si buď našla nás, nebo my je. Z útulku nebyla ani jedna kočka ani fenka Trixie. Přišly s neznámou povahou. Přestože Trixie byla zlatíčko, sžití s kočkami se nepovedlo. Vzdát se ji nepřipadalo v úvahu a tak žila napůl odděleně. Dařilo se to sand proto, že T. byla na samotu zvyklá od štěněte. Samozřejmě se nám po psu "v domácnosti" stýská, ale podmínky k tomu nejsou. Nejen náš věk, ale stačilo nám dost nervydrásající sžívání Ginger s Bobíkem. Možná by tři kočky přijaly štěně (psa určitě ne), možná ne a stresem bychom pak trpěli všichni. Nebo přivést štěně či psa, kteří by si od prvního dne museli zvyknout na pendlování sem a tam jako Trixie, by také nemuselo vyjít.

Pár měsíců před smrtí Trixie jsme na louce v parku našli malé, zubožené štěně. Jediné nalezené zvíře, které neskončilo u nás. Fenečka jen 2x přespala v garáži, opravdu jsme si ji nemohli nechat. Rvalo nám to srdce a já obrečela, když jsme ji odvezli na veterinu v naději, že najde nový domov. Povedlo se a když jsem to zjistila, brečela jsem zase, tentokrát radostí. Fenka žije u skvělých manželů daleko ve studené Minnesotě , nesmírně milovaná. Její majitelka nám o ní píše, jako o výhře v loterii. Občas nám pošle její videa a fotky, na nedávné poslední stojí v prošívané vestě a zimních botičkách. Z prťavé fenečky je dva a půl letá fena, která jasně přes všechny štrapáce neztratila svoji miloučkou povahu. Žije mnohem bohatší život, než jaký bychom jí mohli nabídnout my. Když jsme fenečku našli, měla hlubokou jizvu uprostřed nosu. Právě proto prý byla později v minnesotském útulku přehlížena. Ale jak napsala její nová panička, nebyly to jen krásné psí oči, ale právě jizva, proč si ji ona vybrala. Sama prožila smutek a podle jejích dojemných slov "každý žijeme s nějakou tou jizvou" (fenka má jizvu stále trochu viditelnou).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 24.1.2022 20:13

Mawenzi, protože jsem měla dlouhou absenci na Zvířetníku, pilně jsem přečetla předchozí články,včetně toho o lapinách. To co jste udělali s manželem pro Charlieho, je ohromný kus práce a tvoje dnešní závěrečné věty mluví za vše. Díky

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Hanča 24.1.2022 19:10

Díky za vynikající článek, kéž by měl možnost přečíst si jej každý předtím, než se definitivně rozhodne pro pejska z útulku. Já jsem tu odvahu neměla, i když jsem o tom uvažovala - v té době jsem chodila fotit psy pro útulkové stránky a měla jsem pocit, že je to téměř moje povinnost jednoho si vzít. Ale tenkrát jsme měli roční vnučku a já jsem si vůbec nebyla jistá, bála jsem se vzít si psa, o jehož minulosti nic nevím. Skončili jsme u štěněte strakáče a byla to dobrá volba. Proto si nesmírně vážím každého, kdo s rozmyslem, po zvážení všech pro a proti, dá domov tomu pravému pejskovi z útulku.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Zemanová 24.1.2022 18:57

Maw, děkuju za obsahově skvělý a tolik potřebný článek, navíc napsaný (opět) svěže a vtipně. Mě mimo té vděčnosti může vzít čert, když se barvitě (a často smyšleně) popisuje předchozí osud psa tak, aby to vzalo zájemce co nejvíc u srdce. Prostě citové vydírání, manipulace. Člověk se dojme a ztratí soudnost. Vedla jsem o tom kdysi diskusi - prý když se to tak nenapíše, tak si pejska či kočku nikdo nevezme. Nojo, ale když se to tak napíše, tak může být řadu let nešťastný člověk i zvíře, nebo se zvíře stále do útulku vrací, protože ve střetu s realitou to emoční vzepětí brzy opadne.

Měly by to být racionální, férové a věcné informace. A úplně nejlepší je, když přeskočí jiskra, jak píše Eva Zv., jako se to stalo Petře Ešusce. :)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Hlavsová 24.1.2022 16:31

Útulkového pejska jsem nikdy neměla, ale jediná od štěněte byla Kora a taky mi dala nejvíc zabrat. Ostatní pejsci byli od někoho, kdo je nechtěl nebo nemohl mít. Každý měl nějaký problém, ale chce to vypozorovat a podle možností jsem se buď přizpůsobila já, pokud to nedělalo problémy, nebo jsem se snažila 'předělat' pejska. Alánka jsem odnaučila čurat doma tak, že venku za vyčurání dostal pamlsek, doma nic (netrestala jsem ho, jen jsem to uklidila a nevšímala si ho). Dulinka nesnášela chlapy a děti, Kora jen chlapy, tak jsme se jim, pokud možno vyhýbali, vztahy v rodině a s dětmi přátel jsme budovali pomalu, iniciativu jsem nechávala Duli. Kora děti milovala, jen jsem děcka usměrňovala, aby hladily za hlavou, nešly ručkama proti očím. Goliáš sice pořád a na všechno štěká, ale s každým kamarádí, stačí podrbat po zádíčkách, i když poslední dobou se z něj stává nerudný stařík, na lidi protivný není, ale některým pejskům dává najevo, že kamarádit se nebude. Až Goli odejde za duhu, zvažuju dalšího pejska, přeci jen, je to starost a já už jsem taky dost stará, ale kdybych se rozhodla pro, asi by to byl útulkáč, nebo nějaký pejsek z webů ̈v nouzi''.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 24.1.2022 15:43

Maw, četla jsem už ráno a furt doufala, že mě napadne něco chytrýho, co bych sem mohla napsat. No, nenapadlo .

Díky za ohromně prospěšný článek.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Králová 24.1.2022 15:14

Ahoj všem, jsem dlouhá léta za bukem, ale dnešní téma mě vyburcovalo k reakci.

Taky jsem si před 7 lety vzala z útulku pejska. Malou fenku neurčité rasy, nejvíce vzhledem připomínající krátkosrstého jezevčíka na vyšších nožkách. Měla být cca roční, a dle reakce na facebooku byla předtím u našich spoluobčanů. Byla vystresovaná z každého hlasitějšího zvuku, vyhladovělá tak, že sotva stála na nohou. Zřejmě hračka pro děti, kterou pak vyhodili na ulici. Trvalo 14 dní, než byla ochotná strpět nějaký dotyk, naštěstí jsem v té době bydlela v domku na vesnici, kočky i psi měli volný přístup do domu přes zvířecí dvířka, tak to nebyl žádný problém. Doma jsem už měla dvouletého čivaváka Maxe, se kterým jsem chodila na pravidelné procházky a až po dvou týdnech se slečna odhodlala k nám připojit. Naštěstí doma nečůrala, na vodítku chodit uměla a přivolání jsme zvládly docela rychle, neb je chytrá jak opice. Jediné, čeho jsme se nezbavily je, že krade jídlo a ani venku nedokáže projít kolem poživatelných odpadků bez povšimnutí. Jinak je super a já jsem ráda, že jsem to riskla.

• reagovat
• nahlásit příspěvek