To vás takhle přitáhne nenápadný, zaprášený obchůdek a v něm na hromadách knihy... ano, vlezla jsem do stále si zakazovaného Bazaru, právě vykládali čísi pozůstalost. Vždycky mne zarve u srdce, když vidím ty věci, na které někdo šetřil, opatroval je, těšil se z nich, bral je do rukou a láskyplně na ně hleděl... jak jsou najednou zbytečné, zachází se s nimi tak, jakoby obtěžovaly, překážely... uvědomí si ti pozůstalí, co se jich zbavují, co pro někoho znamenaly? Že si pro ně mnohé odřekl, aby je získal? V duchu se jim omlouvám. Ne těm pozůstalým, těm věcem. Tu pohledem pohladím obraz v rámu, těžký litý popelník, porcelánovou krabičku na bonbony, malý stolek se stopami po podmisce květináče, usměju se na širm lampy, dotknu se starého plátna nebo kůže vazby knih... představím si, kdo že si pod touto lampou četl v ušáku ty knihy z hromady přede mnou, které ještě před chvílí byly v čisté knihovně pěkně srovnané.

Nejraději bych je všechny vzala do náručí a odnesla do bezpečí, vyrovnala do polic již tak plné knihovny a cestou je uklidňovala, že zase bude dobře, že budou v teple, budou milované, čtené a občas půjčené lidem, co je také pohladí a rádi si je přečtou. Že nebudou na obtíž a neskončí v kamnech nebo ve sběrně...

Napadá mne, co bude s věcmi, které zbudou po mně. Kam se vrtnou, kdo je kam odnese, jak s nimi bude zacházeno... Jak bude vypadat člověk, který rozbije můj oblíbený hrneček na kávu, řekne růžovému harrachovskému sklu, že je nemoderní a k ničemu, a odsoudí ho k potupnému konci v kontejneru na sklo... kdo vyhodí na déšť k popelnicím moje knihy? A co květiny? A co kočky?

Vzpamatují mne slzy, co mi tečou po tvářích, a hlas prodavače z Bazaru, „Paní, není vám něco?“

Omluvně se usměju. „Ne, promiňte...“

Nevím, jestli by mi rozuměl... Nevím, jestli mi rozumíte Vy...

Foto: autorka. Podívejte se do fotogalerie - klikněte do kteréhokoli obrázku.