Návraty
Je to již více jak 35 let, co žiju ve stejném městě, stejné ulici a ve stejném domě. Ale ani po těch letech nemohu říct, že je to můj domov.

Stále častěji se vracím po časové ose tam, kde jsem sice prožila jen pouhou pětinu svého života, ale byla jsem tam šťastnější než jen šťastná, do míst, kde byly stromy větší, tráva zelenější a nebe modřejší. Domů.

Začínal tehdy další školní rok, babí léto v plném proudu. Doznívající prázdninové zážitky způsobovaly dočasnou rozjívenost a neschopnost soustředění se, těšení se na spolužáky, co byli o prázdninách kdovíkde a zároveň smutek a nostalgie, že doba letních dobrodružství nenávratně pominula. Začala doba švestek a hrušek máslovek, ukořistěných sousedům cestou ze školy. Sotva jsem si stačila očichat nové učebnice a sešity (dokážete si ještě vybavit tu zvlášní smradovůni?), začaly se doma dít podivnosti.

První na řadu přišly dvě truhly, kde odpočívaly poklady nejpokladovatější: svatební a plesové a jiné božíhodové šaty mé babičky a mé matky. Babiččiny úžasné lodičky na jehlových podpatcích, háčkované plesové rukavičky, šátky, plédy, klobouky. Dámy jistě znají ten úchvatný pocit, kdy bývaly samy doma a hbitě využily ten vzácný okamžik ke štrachání se v mámině skříni, aby na sebe navlékly šaty, jejichž sukni za sebou vláčely jako princeznovskou vlečku a kolem hrudníčku si omotaly máminu podprsenku, vycpaly ji silonkami a kapesníky, hupsly do lodiček, ve kterých se vyvracely kotníky a kolem krku navěsily korále, na pusu namatlaly polovinu té máminy nejkrvavější rtěnky a šlo se před zrcadlo.

Tak všechny tyhle úžasné poklady vynosili tehdy na dvorek, polili čertvíčím a zapálili. Šla jsem zrovna ze školy, viděla a cítila ten smrdutý dým, letěla jsem, až mi aktovka nadskakovala na zádech a mlátila mě do zátylku. Ano. Hořely mé sny. Přiřítila jsem se na dvorek a snažila se zažehnat tu hrůzu a tahala z ohně dýmající biřmovací šatičky mé matky z paličkované krajky a rukavičky a klobouky a neposlouchala jak babička ječí "to dítě se hrabe v tom ohni vyžeňte jííííí někdooo!" Obličej plný sazí a slz a rozmatlaných nudlí. Dostala jsem na zadek za to, že do ohně se nesahá a protože je to nepotřebná veteš, kterou s sebou nepotáhnem, tak se to pálí.

"Kam nepotáhnem? No přece do Prahy! Proč do Prahy? Protože se tam stěhujeme. Ale já se nechci nikam stěhovat! O tom se teď s tebou nebudu bavit. Po pokladech přišly na řadu hračky - Stejně si s nima nehraješ." A knížky! - "Už je máš přečtený! A proč se stěhujeme? Aby máma nemusela dojíždět. A to bude máma konečně bydlet s náma? Ne. Tak proč se tam stěhujem? Aby to měla blíž. A budu tam mít svůj pokoj? Ne, na ten tam není místo. A pojede s náma Šmudla? Ne, do města kočky nepatřej. A to ho tu necháme samotnýho a bez jídla? On si zvykne. A budem sem jezdit za Ivanem a Jožkou a Jirkou, abych si nima mohla hrát? Najdeš si jiný kamarády."

Po truhlách s poklady a mých hračkách, co jsem si s nimi prý nehrála, a knížkách, které jsem měla přečtené, přišel na řadu nábytek. Americký kredenc, který voněl vanilkou, hřebíčkem a skořicí, štokrdle s odklápěcím sedátkem, v kterém se ukrývaly motouzy, papírové pytlíky, hřebíčky a kladívko, plechové krabičky s krémem na boty, co tak smrděl až voněl. A taky zavraždili Jana Amose Komenského. Tedy roztřískali kladivem jeho sádrovou bustu, co byla na půdě, kde bylo mé oblíbené a samozřejmě zakázané místo a abych tam nelezla, tak mě strašili, že "ten dědek tě sežere". Stejně jsem se ho nebála. Tvářil se přívětivě. Chodila jsem mu svěřovat své dětské křivdy a nesežral mě a od té doby jsem přestávala věřit slovům dospělých a začínala se zatvrzovat. A tak jsme se odstěhovali. Bez kocoura Šmudly, bez rozloučení s kamarády.

V nové třídě mě posadila soudružka učitelka vedle J.B., se kterou nikdo nechtěl sedět, protože se s každým rvala, čmárala ostaním do sešitů, kradla svačiny a lila inkoust do aktovek. Tahala mě za vlasy a píchala mě plnícím perem. Když mě soudružka třídní jednou vyvolala na násobení, tak mi J.B. začla stahovat punčocháče. V ten moment ve mně explodovala nakumulovaná příkoří a já tý poťapaný J.B. vyťala takovou facku, že s sebou vzala židli, učebnice a sešity a levou půlkou obličeje nabrala aktovku R.K. a dva týdny měla pod levým okem modrofialový otisk uzávěru té jeho aktovky. Od té doby se J.B. se mnou dělila o svou svačinu. Získala jsem sice obdiv třídy, ale nikoliv kamarády.

Kamarádi byli daleko. Kamarádi, co mě učili jezdit na kole a plivali mi na odřená kolena, protože po plivancích se líp dělaly strupy a líp se pak loupaly, učili mě sprostá slova a dělat bubliny ze žvýkačky. Kamarádi, se kterýma jsem lezla po stromech a válela sudy v kukuřici a žvýkala nezralé obilí a sousedům očesávala ryngle. Kamarádi, s kterýma jsme dělali závody šneků a učili plavat žížaly. Kamarádi, s kterýma jsme špuntovkou z vikýře odstřelovali armádu osvoboditelku, uhnízděnou za městem, za to, jak nám jejich tanky rozryly silnici a park před domem. Byla jsem Rybana i Vinettou a vrbová víla, kluci se kvůli mně prali a soutěžili, kdo se z nich se mnou první ožení. Milovala jsem je všechny. Dětsky, nevinně, naplno. Do té doby, než mě dospělí o to všechno připravili a odvezli do Prahy. Tak jsem se zatvrdila.

Aby si mě dospělí udobřili za kocoura Šmudlu, kterého nechali napospas osudu, pořídili mi psa. Tedy spíš "psa". Srnčího ratlíka. Dávali tehdy seriál " 4 z tanku a pes" a tak jsem ho pojmenovala Šarik. Protože jsem platonicky milovala Janka. A že jeho pes byl vlčák? No a co? Šaríček mě miloval a každého, kdo překročil mojí demarkační zónu a přiblížil se ke mně blíž než jen blízko, varoval ukrutným ječákem, vyrolovanými pysky s obnaženýma zubákama a půlmetrovými přískoky.

Problém byl, že v domě byli další nájemníci a jednomu se ječák a zubáky ani přískoky nelíbily a to drobounké černé tělíčko, čumáček rezavý, nakopl a od té doby mu šel Šaríček po nohách. Soused však nelenil a šel si stěžovat soudruhům z uličního výboru a trhač musel pryč. Šel k tetě, kde v sobě objevil zcela absurdně vzhledem k rase, pastevecký pud, když svůj ječák a přískoky dokázal používat k houfování a zahánění ovcí z pastvy do ohrady.

Jezdili jsme za ním, při každém našem shledání učůrával radostí, metal radostné kozelce a při našem odjezdu za námi běžel na konec vesnice a ještě za zatáčkou byl slyšet ten jeho ječák. Jednou nás nepřiběhl přivítat, prý snědl jed na krysy. Zatvrdila jsem se ještě víc. A Šaríček navždy zůstal v mých vzpomínkách. Usměvavý, s netopýříma ouškama, rozklepanýma srnčíma nožičkama, vibrujícím pahýlkem ocásku a blahem učůrávající.

Citově chudí říkají - nehrabte se v minulosti a žijte přítomností. Ale bez minulosti by přítomnost nebyla, protože všechno souvisí se vším. A ať je minulost sebebolestivější, vždycky se tam dá najít světýlko.

Ráda se vracím a čím jsem starší, tím častěji, i když jen většinou ve vzpomínkách. Domů. Domov je tam, kde jsme prožili dětství, i když šlo jen o pár let. Vracejme se tam. Stojí to za to, i když už tam nikoho známého nenajdeme, stromy jsou menší, hračkářství na rohu náměstí zrušili a eskymo neprodávají. Stojí však za to vidět znovu ta místa a promítnout si vduchu tu krásu, co tam kdysi byla. Ona je tam stále. Jen pro nás. Vzpomínky jsou jediná věc, kterou máme ve výhradním vlastnictví a nesmíme si je nechat vzít.

Měli bychom je využít i ku prospěchu vlastních dětí - zkuste se vrátit do vlastního dětství a na chvilku tam spočiňte a pak se zamyslete, zda nečiníte nevědomky svým dětem stejná příkoří, kterými jste kdysi dávno sami prošli, ale už jste zapomněli a kterými jste se kdysi trápili tak, že jste nechtěli už dál žít. Nikomu nedávejme vinu a berme své děti jako partnery, protože i jich se týkají všechna naše rozhodnutí a ne že "z toho ještě nemají rozum".

Následky veškerých našich rozhodnutí si poneseme sami až do samého konce a sláva těm, kdo se s tím dokáží vypořádat, ale možná by nás mělo zajímat, jak se s našimi rozhodnutími dokáží vypořádat naše děti. A budiž všem útěchou, že i já jsem jako rodič opakovala chyby svých rodičů. Vracejme se do dětství a vyprávějme o tom svým dětem, jen tak nás naše vzpomínky mohou přežít, jen tak lze napravit chyby, kterých se nevědomky dopouštíme.