Jsou místa, kam turisté nadšeně jezdí, aby se tam posléze tísnili v davech jiných turistů. A jsou místa, která mají pověst… řekněme opačnou.

Přiznávám dobrovolně, že prvotním popudem k téhle výpravě byla odstávka teplá vody u nás doma.

A Chomutov nás příjemně překvapil. Podle kalendáře to vypadá, že jsme tam strávili pět dní, ale reálně to byly tři (ve středu jsme přijeli navečer a v neděli jsme odjížděli ráno). Myslím, že dva dny navíc bychom tam ještě uměli využít.

První den jsme strávili převážně ve městě. Šli jsme se podívat po historickém centru. Jsou tam dva krásné gotické kostely, bohužel ten starší (sv. Kateřina) je nejen nepřístupný, ale i téměř neviditelný, jak je obestavený pozdějšími budovami.

Chomutov - Jezuitský areál

Okouzlil mne tzv. Jezuitský areál. Vznikal od konce 16. století v rámci rekatolizace. Dnes má různé kulturní využití, je tu knihovna, galerie, kavárna apod. Je to nesmírně příjemné místo, mít víc času, strávím hodinku na nádvoří u kafe.

Povedla se nám skvělá věc – kostel sv. Ignáce, který patří k areálu, byl otevřený, a pustili nás i na kůr. Není ještě celý zrestaurovaný, oltářní obraz je zřejmě nenávratně zničený, varhany rozkradené, ani fresky v sakristii nevypadají moc dobře, ale zbytek je nádherné rané baroko (stavitel Carlo Lurago).

Vznikl v areálu jako poslední (1671), do té doby jezuiti používali k bohoslužbám kapli v budově Špejcharu. Tam je teď galerie; zrovna připravovali nějakou výstavu a nechali mě nakouknout. Je to úžasný prostor.

Chomutov - Zoopark

Odpoledne jsme se přesunuli do Zooparku. Je velikánský, zčásti ZOO, zčásti safari, kde se jezdí tzv. safari expresem, což je velký off-road, který táhne dva vysokánské vozy. Vylézt do nich nahoru není pro padavky. Ale je to príma věc, průvodce povídal tak akorát, aby to bylo zajímavé, a hlavně měl sebou mrkev, pro kterou si všichni býložravci ochotně chodili až k nám. To se to pak fotí.

V rámci Zooparku se dá jít i do skanzenu Stará ves, maličkého, ale hezkého.

Na pátek jsem naplánovala výlet, který byl pro mne vrcholem pobytu. Šli jsme se podívat na Jezeří. Když jsem ho viděla minule, byl malým světlým bodem někde nad jezerem Matylda u Mostu. Pak o něm vyprávěla Bláža. Takže byl čas ho vidět na vlastní oči.

Zámek Jezeří

Začalo to tím, že mě ráno postihl onen známý řídký případ s hustým běháním. To na celodenní výlet nebylo ideální (ale zase cesta vedla lesem).

Odjeli jsme do obce Vysoká Pec a trochu rozechvěle vyrazili. V chomutovském infocentru nás strašili, že je to těžká cesta s mnoha prudkými kopci a děsná dálka. Realita byla taková, že vzdálenost činila asi sedm kilometrů, pravda, nějaké kopce se našly, ale rozhodně žádné Alpy. Šlo se listnatým lesem, příjemná změna proti vykáceným stráním na Sázavě.

Pod námi se časem objevil výhled na povrchové doly. Mimochodem ty doly chtějí časem zatopit, pod Jezeřím bude znovu jezero (viz tady).

Do zámku se teď chodí přes zahradu, hlavním vchodem to asi nejde. Z té zahrady si chvíli myslíte, že zámek je malý a v docela pěkném stavu. Chyba. Je obrovský a… asi už nespadne, ale za totáče se pro to udělalo maximum. Nicméně myslím, že jeho kompletní obnovy se moje generace nedožije.

Zámek Jezeří z lesa

Dá se jít na prohlídku. Nějak to vymysleli, že se turisti podívají tam, kde je to bezpečné. Já bych byla bývala docela šla, ale ten okruh, který mě lákal, ve všední den nedělají a stejně to časově nevycházelo. Tak jsme aspoň zašli ještě do lesa, kde jsou dvě kaple, respektive kaplička a veliká pohřební kaple, která nebyla nikdy dostavěná a dnes je z ní působivá ruina.

Z lesa jsme se konečně pořádně podívali na zámek – ze zahrady je vidět jen maličký kousek, na nádvoří je na celkový pohled člověk příliš blízko.

V sobotu měl zlatý hřeb pobytu Franta. V Chomutově má totiž Národní technické muzeum železniční depozitář. Původně tam chtěl jet na jeden den na otočku, ale takovéhle výpravy já neberu; dvě a půl hodiny tam, tři hodiny v muzeu, dvě a půl hodiny zpátky…

Železniční depozitář NTM

Ono tři hodiny v muzeu… Je to tam fakt velké, ale většina lidí to projde za – řekněme – čtyřicet minut. Ne tak Franta, který ví, na co se kouká a chce vidět i ty detaily. Takže to trvá. Ale zase se i já něco dozvím (a znova zapomenu, ale člověk tak potkává stále nové a nové poznatky, že).

Po poledni jsme přejeli do Jirkova, tam jsem chtěla na prohlídku historických městských sklepů. Vyhloubili je v pískovci v druhé polovině 16. století na ochranu majetku a dokumentů (město předtím postihl ničivý požár). Nicméně v praxi se sklepy používaly hlavně k uskladňování a kvašení piva, které se v Jirkově vařilo od roku 1443.

Ze sklepů jsem vyšla úplně prokřehlá (tak naivní, abychom šli dolů v tričkách, nejsme, ale zapomněla jsem, že mi bude zima na nohy. Byla, strašná).

Takže jsem Frantu ukecala, že dojdeme na Červený Hrádek, přičemž snad rozmrznu. Podotýkám, že to není TEN Červený Hrádek, kde nebožtík Jakeš držel svůj slavný projev. Červené Hrádky jsou u nás nejméně čtyři, tenhle je asi dva kilometry od Jirkova a je to barokní zámek.

Červený Hrádek (u Chomutova!)

A to už byl náš poslední výlet, v neděli ráno se jelo domů.

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.