BTW: Svátky tvrdohlavého odhodlání
Nechci se tu dnes pouštět do historického hodnocení činnosti Konstantina, Metoděje a Jana Husa – na to tu jsou povolanější. Chtěla bych vám jen přiblížit pohled, kterými se na tyto muže dívám já, důvod, proč si soukromě tyto svátky užívám a tak trochu i slavím.
Začnu tak trochu oklikou. Myslím, že to není jenom můj dojem, ale Češi zrovna hrdostí na svůj národ a historii nevynikají. ... No dobrá, Karel IV byl prima chlap, nechal tu ledacos postavit, ale už s tím Žižkou je to takové divné – byl on vlastně hrdina nebo bandita? Valdštejn byl sice nejspíš fakt dobrý voják, ale nakazil se syfilidou, prasák jeden, a nakonec ho zavraždili... Kdo ví, jak to s ním bylo! ...
Nevím, jestli je to jenom věčnou českou závistí, která vede k relativizaci úspěchů velkých osob naší historie (na druhou stranu tu ovšem máme tradici povinného uctívání stanovených osob nacházejících se právě na politickém výsluní), ale opravdu mi chybí skutečné, jednoznačné uznání pro naše lidi, kteří to někam dotáhli, kteří dokázali vykročit ze své brázdy, zvedli hlavu a šli za svým snem či pravdou.
Mohli bychom se pyšnit stovkami úspěšných vědců, umělců, objevitelů... lidí ducha i lidí vytvářejících mistrovská díla vlastníma rukama. Ale nečiníme tak... nebo tak činíme vlažně či s výhradami. Proč? Aby těm dotyčným náhodou nějak moc nenarostl hřebínek? Aby si nemysleli, že jsou lepší než my ostatní... náfukové jedni??? (Malá poznámka: všimli jste si, že ti opravdu dobří – je jedno v jakém oboru – se nikdy nevytahují?) Pokud už někomu něco uznáme, tak musí být dostatečně ponořen v historii, ale někdy nepomohou ani staletí.
Přiznám se, že mě to zlobí. Momentálně, když vlastně dlouhodobě žiju mimo svoji vlast, mě to zlobí ještě o kus víc. Je to krátkozraké a nespravedlivé. Navíc opatrný a přízemní relativizmus, s jakým čteme svoje dějiny (abychom náhodou neurazili... bůh ví koho), bere podle mého názoru mladým lidem hrdost a leckdy i motivaci, pustit se nevyšlapanou cestou, vyzkoušet nové myšlenky, nebát se odlišit od davu.
Proč? Protože vědí, že když se jim to nepovede, tak určitě sklidí výsměch a uslyší v lepším případě poznámky typu "já jsem ti to říkal“. A když se jim to povede, tak ti méně úspěšní udělají všechno proto, aby dosažený úspěch relativizovali tak dlouho, až si jejich vlastní ješitnůstka bude jistá, že ti lepší toho zas tak moc nepředvedli.
Kolik máme dnes případů, kdy naši lidé vyniknou v zahraničí, zatímco doma po nich neštěkne ani ten příslovečný pes?
A proto mám ráda Konstantina s Metodějem, ba i Jana Husa. Kam by se ubíraly dějiny, kdyby to oni vzdali, kdyby si řekli, že jejich idea a cíl za tu práci a námahu nestojí? Je mi jasné, že i oni určitě hodně pochybovali, možná sami sebe proklínali, proč se pouštěli zrovna do téhle práce, když mohli žít jinak a pohodlněji. Každý z nich mohl svoji misi vzdát někde uprostřed.
Ale neudělali to. Vytrvali. V případě Jana Husa až k ohnivému konci.
Určitě dělali chyby, nebyli dokonalí. Ale já si jich vážím. A dnes večer jim připiju.
Na ideu, práci, vytrvalost, odhodlání a sílu...
