Musím se přiznat, že název článku není originální. Stejně se jmenuje více než 30 let stará knížka o akvaristice od Rudolfa Zukala a Stanislava Franka. Zde ale půjde spíš o ten první krok, který každý, kdo se to toho pustí, musí udělat. Možná by někdo mohl namítnout, že akvaristou se člověk stává až po dlouhé době, kdy získá spoustu znalostí a zkušeností. Tak přísně bych to ale brát nechtěl.

Někdy může být krásné, když se člověk po letech vrátí k svým dřívějším zálibám. Nedávno jsem něco takového mohl pozorovat u svého známého. Pokaždé, když byl u nás, prohlížel si moje akvária. Nikdy ale nedal najevo, že sám kdysi akvárium měl a že o akvaristice toho dost ví. Až jednou se už neudržel a vše o sobě prozradil. Akvaristice se celý život věnoval jeho otec a i on sám měl před dvaceti lety akvárko se skaláry. A teď se po dlouhém uvažování rozhodl, že do toho půjde znovu.

V knihovně měl akvaristickou literaturu (v podstatě vše, co u nás vyšlo do 80. let). Novinky v technice už znal, takže celková realizace byla přímo blesková. Nezvolil si žádný z nabízených akvarijních setů, což jsou akvária prodávaná s kompletním zařízením od materiálu na dno až po filtr, topení atd. V akvaristice si nechal zhotovit 120 litrové akvárium přesně na míru, aby se vešlo na stůl. K tomu si nechal udělat poklop se dvěma zářivkami. Za týden to měl doma. Ostatní si udělal sám.

Když zadával rozměry akvária – délka 60 cm, šířka 40 cm a výška 50 cm, prodavač ho upozornil, že váha takové „atypu“ bude značná, neboť kvůli výšce bude nutné použít silné sklo. Skaláry lze chovat i v nižších nádržích, které se běžně prodávají a jejichž výška se pohybuje mezi 35 a 40 cm. Je to ale také věc celkového vzhledu. Ve vyšší nádrži mezi hustou spleti dlouhých listů (například zákrutichy obrovské) se skaláry prostě lépe vyjímají a snad se i lépe cítí.

Taková byla představa, sledující přiblížit se prostředí v domovině těchto nádherných rybek, přizpůsobených tvarem těla životu v houštinách vodních rostlin. Proto taková zvláštní nádrž i za cenu, že údržba spojená se zásahy do hlubší vody bude složitější. Dvě 20 W zářivky by k dobrému osvětlení tak hluboké nádrže měly stačit.

Pak došla řada na několik pytlíků se štěrkem, akvarijní teploměr a topítko s termostatem. K tomu odkalovač, magnetickou škrabku, škrabku se žiletkou a síťku. Dříve nesměl v žádném akváriu chybět vzduchovací kompresor a kamínek vypouštějící bublinky. Vzduchování kompresorem a velký dvouramenný molitanový filtr, to byl takový standard před 20 a více lety. Nic proti takovému zařízení, pořád je použitelné a účinné, zvláště ten velký molitanový filtr. Dnes se ale – pokud jde o jednoduchost – upřednostňují ponorná čerpadla spojená s kostkou z polyuretanu.

Nechávají se trvale běžet a ve filtru se časem vytvoří užitečné bakterie, které pomáhají likvidovat odpadní látky. Takový filtr stačí občas proprat ve studené vodě (teplá by zahubila bakterie). Pohyb hladiny současně vodu prokysličuje. Kde je takový filtr, je další vzduchování zbytečné. Vzduchování kamínkem je spíš taková dekorace. Proud bublinek směřující ze dna k hladině má ale své kouzlo a tak došlo i na malý kompresor.

Za jeden den bylo akvárium na určeném místě, mělo dno, veškeré zařízení a vodu nabranou přímo z vodovodu tiše prohánělo ponorné čerpadlo. Za tři dny se teplota dostala nad 20 stupňů Celsia a došlo na rostliny. Když od založení akvárka uplynul týden, už se v něm plavalo hejno červených plat. Termostat udržoval teplotu vody 25 stupňů. Platám se dařilo, vše vypadalo dobře a tak po několika dnech byli do akvárka vpuštěni i skaláry.

Tak nějak se to doporučovalo ve starší akvaristické literatuře – nejdřív rostlinky, po pár dnech nějaké méně náročné rybky, a když bude vše vypadat dobře, tak i ty náročnější. Pohyb hladiny čerpadlem, které za hodinu dokáže přečerpat vodu v akváriu dvakrát v kombinaci se vzduchovacím kamenem, dokázal promíchat vodu tak, že měla od dna až po hladinu stejnou teplotu.

Jediný „problém“ byl v tom, že v akvaristice, odkud rybky pocházely, nebyla k mání přírodní forma skalár. Ve skutečnosti se nejedná o čistou přírodní formu, ta se v obchodech získat nedá, ale o křížence, jejichž vzhled se skalárám žijícím v Amazonii dost podobá. Známý chtěl mít vedle prošlechtěných forem i tu „klasickou“. S pozdějším doplněním rybiček počítal a hned si pro karanténu nových rybek už dopředu pořídil malé, asi 20 litrové akvárko a k němu to nejslabší topítko. Ostatně takové malá nádrž se vždy může hodit, například pro léčbu rybiček.

Takový postup při pořízení akvária je rozumný a nelze mu nic vytknout. Prostě předem mít jasno, co chci, vědět, co to vyžaduje a podle záměru vytvořit všechny podmínky.

Bohužel mnoho lidí si pořídí akvárium, dají do něj rybičky, které se jim líbí a teprve pak se zajímají o další věci. Často je to ale ještě horší – vše končí koupí akvária a rybiček, a na údržbu se zapomene. Pátrat po tom, proč se nedaří, se obvykle začíná až při hynutí rybek chovaných v nevhodném prostředí a v zanedbaném akváriu. Někdy je hloubka neznalosti až neuvěřitelná. Jednomu majiteli zanedbaného akvária s odcházejícími rybičkami doporučili pravidelně měnit část vody a on tak (ve stolitrové nádrži!) činil zavařovací sklenicí, kterou vodu v akváriu nabíral a vyléval do kýblu.

Strašně se s tím nadřel a mnoho vody při tom přelévání zůstalo na podlaze. Navíc zbytečně, protože dno se tak odkalovat nedá. O odkalovači s hadicí nic nevěděl a teprve po dalších dotazech si šel koupit odkalovač za 60 korun. Přitom by stačilo málo – podívat se na internet, informovat se v akvaristice a – což je úplně nejlepší – něco málo si o tom přečíst, byť to byla jen jedna útlá knížka o základních věcech v akvaristice.

Možná se někteří různým akvaristickým příručkám vyhýbají záměrně. „Učená“ pojednání hned na prvních stránkách o chemismu vody, její tvrdosti a hodnotách pH nebo o biologické rovnováze a s ní souvisejícím koloběhem dusíku v akváriu, všemi těmi dusičnany a dusitany, to může na první pohled vypadat hrozivě.

Předně si je nutno uvědomit, že většina akvarijních rybek je už dávno aklimatizována a není zas až tak rozhodující, zda voda je mírně zásaditá či mírně kyselá, tvrdá nebo měkká. Tyto hodnoty ostatně nebudou stálé, mohou je změnit rostliny, výměna vody a jiné vlivy a je zbytečné se tím zabývat, pokud zrovna nechceme mít v akváriích náročné ryby, jako jsou třeba terčovci nebo takzvaní L-sumci a jiné rarity.

Akvárium a jeho dekoraci by si každý měl pořídit podle toho, jaké ryby bude chtít chovat. Nemělo by se to dělat tak, že se koupí jen tak akvárium, které se nám doma někam „vejde“ a pak do něj dají „nějaké ty rybky“. Nejdříve musí být představa, jaké rybky budeme chovat a podle ní zařídit akvárium a mít alespoň základní povědomí o jeho údržbě. Je velkou chybou změnit toto pořadí a začít nákupem rybek a nemít pro ně připraveno to, co potřebují.

Některé ryby vyžadují různé úkryty, jiné volnější prostor. U rostlin je to už něco jiného. Lze těžko odhadnout, jak se jim bude v akváriu dařit. Málokdy se podaří osadit nádrž rostlinami na první pokus. Někdy se rostlina pokládaná za dobře rostoucí a nenáročnou neujme a naopak se bude ve stejném akváriu výborně dařit nějaké náročné akvarijní rostlině.

Jsou ryby, které vyžadují mimořádnou péči. Je určitým zvykem dělit akvarijní ryby na „náročné“ a „nenáročné“. Sám jsem zde takové označení použil, není to ale příliš správné, protože to může svádět k mylným představám. Například že o ryby, o nichž nám v akvaristice řekli, že jsou nenáročné, se nemusíme příliš starat.

Tak takové ryby neexistují, stejně jako neexistuje „bezúdržbové“ akvárium. Může se přihodit, že někdo o akvárium nepečuje, neodkaluje a vůbec nemění část vody a ryby mu přesto žijí. Jsou taková odpudivá akvária porostlá řasami s hrubou vrstvou detritu na dně a v nich rybky. Není to ale tím, že by bylo dosaženo biologickém rovnováhy. Je to jen důkaz obrovské schopnosti rybek přizpůsobit se i těm nejhorším podmínkám.

Ryby v takovém akváriu ve vodě s vysokým obsahem dusičnanů dokáží přežít, nové rybky vpuštěné do nádrže ale rychle uhynou. To se pak považuje za „důkaz“, že nové rybky nebyly v pořádku, když uhynuly a ty staré pořád žijí. Ony ale ve skutečnosti živoří v strašných podmínkách, na které si dokázaly – jak se zhoršovaly – postupně „zvyknout“. Jsou ale utrápené, těžce dýchají, drží se u dna, potácí se nebo se shlukují u hladiny. Do katastrofy je pak blízko. Přemíra dusičnanů a posléze také dusitany a čpavek rybky zahubí.

Kdybychom měli od všeho, co je spojeno s údržbou akvária odhlédnout a ponechat jen jednu věc, bylo by jí asi pravidelné odkalování spojené s výměnou části vody za vodu čerstvou. V jakých intervalech a kolik vody, to záleží zejména na velikosti akvária, rostlinách a na počtu rybek a jejich druzích. Výjimečně – u velkých akvárií s množstvím rostlin a malým počtem ryb – to může být i jednou za měsíc nebo i za delší období. U většiny akvárií s početnějším rybím společenstvím to může být jednou za tři týdny nebo i každý týden, kdy bude nutné vyměnit čtvrtinu až třetinu vody.

Na začátku zmíněný případ akvaristy, který se k akvaristice vrátil po letech, by mohl být návodem i pro ty, kteří začínají bez předchozích zkušeností. I oni musí mít představu, jaké akvárium si chtějí zařídit, kolik a jaké druhy ryb v něm chtějí mít a předem zjistit, zda to tak bude možné a také vědět, jak se o akvárium pečuje. Teprve podle toho si pořídí akvárium a do něj vše od dna až po veškeré technické vybavení. Pak rostliny a ryby až úplně nakonec.

Při zařizování akvária by se nemělo přistupovat na žádná provizorní řešení. Nesmíme slevit a skončit u něčeho prozatímního či polovičatého tam, kde jde o vytvoření vhodného prostředí pro obyvatele akvária. To by mělo být od počátku co nejlépe připraveno. Nic složitého na tom není, těch hlavních zásad je několik. Jde o to, abychom chovali takové rybky, které se k sobě hodí, měli pro ně dostatečně velkou nádrž s potřebným vybavením a dbali o její údržbu.

Akvaristika je zajímavá i tím, že se v ní dá s různými věcmi experimentovat. Z vytvoření všech potřebných podmínek pro rybky se ale slevit nedá. Ty musí mít maximum toho, co lze pro ně v omezeném prostoru akvária udělat. A o to se musíme vždy snažit. S rybkami bychom totiž experimentovat neměli.

Foto: autor