Již 12. ročník Pragoconu se udál ve dnech 1. 2.-3. 2. v prostorách pražského Gymnázia Buďánka. Přestože v programovém menu bylo k dispozici nespočet linií (pro akurátníky 13), dopadlo to se mnou stejně jako loni a v podstatě celý jsem ho strávil na Mangabloku. A nelituji, to předestírám. Ale hezky od začátku.

Vzhledem ke změně prostor konání proti loňsku jsem již několik dní předem zahájil strategicko-taktickou přípravu tj. pátrání jak se do nových končin dostanu. Jízdní řády radily využít na poslední úsek cesty jakéhosi autobusu, co jezdí jednou za půlhodinu, což mě moc neuspokojovalo, protože jsem si představil, jak někde desítky minut mrznu a ono to nejede a nejede, takže jsem se nechal uchlácholit až mapkou objevenou na stránkách jedné z programových linií, na níž byla vyznačena krátká pěškobusová trasa od blízké zastávky tramvaje. Trochu mě sice znejistěl pohled na leteckou variantu mapy, podle níž by člověk usoudil, že je příslušné gymnázium skryté uprostřed lesů, ale velkoměsto a les? Nakonec jsem to odbyl jako optický klam případně parčík.

Cesta z Plzně do Prahy na palubě Student Agency mi rychle utekla (místo obvyklé videoklipové nudy promítali Přátele a ty já rád), trasa B metra i navazující tramvajové koleje byly průjezdné, takže jsem se na patřičnou tramvajovou zastávku aka výchozí bod pěškobusové trasy směr Gymnázium Buďánka dostal bez sebemenších potíží. Ty však měly brzy zákeřně následovat. Z tramvaje spolu se mnou vystoupila i skupina dívek, z nichž jsem minimálně jednu znal z conů od vidění, tak jsme utvořili cestovatelskou skupinu a jali se rozhlížet kudy kam. Ukázalo se totiž, že les na mapě nebyl žádný optický klam ani parčík, protože směrem, kterým jsme tušili cíl našeho putování, se skutečně nacházelo husté stromořadí a navíc kopec jako hrom! Děvčata byla na přítomnost lesa uprostřed velkoměsta naštěstí připravenější než já a vytáhla baterky. Vzhledem k blížící se šesté hodině večerní už byla totiž tma tmoucí a pouliční osvětlení zasahovalo jen pár kroků od zastávky! Ještě než jsme vyrazili mezi stromy, vyšel z lesa další pragocoňák s tím, že se mu nemaje baterky najít cestu nepodařilo, ale asi tuší, kde je železniční podchod, skrz který vedla vyobrazená trasa na mapě. Vydali jsme tedy tím směrem a nakonec na podchod skutečně narazili. Vypadal neprůchodně a obydleně. Rychle jsme změnili strategii a vydali se okolo do kopce po něčem, co připomínalo cestu. Pak jsme se postupně pozdravili s milými pejsky, kteří si mohli u jakéhosi nádražního stavení vyštěkat hlasivky, přeskákali koleje a vyšplhali stráň už bez známek cesty, až jsme konečně stanuli na vrcholu kopce, pod kterým se na druhé straně ze tmy vylouplo vytoužené gymnázium. Uf. Podle toho, jak se mě vehementně pokoušel opustit dech, bych soudil, že jsme překonali nejméně Alpy.

Následná registrace proběhla rychle a bezproblémově, ale opět se přihlásil o slovo starý pragoconský hřích jménem ubytování. Na dotaz, kde najdu tělocvičnu, abych tam rozprostřel spací potřeby, se mi dostalo odpovědi, že tělocvična je už plná a spí se v hlavním sále. Hlavním sálem se ukázala být obyčejná malá třída, ale naštěstí se tam ještě nějaké volné místo našlo. Vykolíkoval jsem si tedy území a pak už konečně vyrazil do programového víru, protože v jedné ze tří místností určených Mangabloku už pár minut běžela přednáška, jejíž vidina pro mě byla jedním z hlavních hnacích motorů při předchozím strastiplném putování přes hory a lesy. Šlo o přednášku "Alenka v říši lolitek!", při níž Clover představovala lolitovskou módu japonských slečen. Mno, nakonec jsem byl trochu zklamán. Nevypadalo to špatně, kdyby mi něco takového zazvonilo doma u dveří, dovnitř bych to pustil, ale když to porovnám třeba s takovou šikovnou Hayden Panettierů, co se v Heroes věčně promenáduje v roztleskávacím, tak Japonsko prohraje na body. Následně jsem přešel do hlavní místnosti Mangabloku, abych vyslechl zajímavou přednášku Akiko "Komerce v anime".

V osm byl na programu film Highlander: Cesta za pomstou, což je povedená anime variace klasického highlanderovského tématu střiženého postkatastrofickou budoucností. Pak jsem využil toho, že běžel film, který jsem znal, vybalil jsem housky se šunkou z domova a vydal se podrobněji zkoumat gymnazijní prostory a obhlédnout nabídku knižních a herních stánků. Při cestách chodbami jsem si nemohl nevšimnout fenoménu, který jsem na Pragoconu poprvé zaregistroval loni, a to sice pobíhajících jedinců s klacíky v rukách pokřikující po sobě latinská slovíčka.

V půl dvanácté jsem opět usedl před plátno a dobře jsem udělal, protože běžel první z anime seriálů, který si musím určitě sehnat: Inukami aneb ztřeštěná romantika a démoní slečna s huňatým ocáskem. Bomba! Pak se zvážnělo prostřednictvím Simoun, což je bojová anime ze světa, kde se každý rodí jako žena a definitivní pohlaví si volí po dosažení 17 let, a před spaním jsem si ještě dal jednu epizodu z dalšího bláznivého až absurdního anime jménem Lucky Star, které jsem si zařadil do kolonky "možná sehnat". Do spácáku jsem zalezl v půl druhé a usnul za zvuků neúnavně vřeštících potterovců, které do třídy doléhaly z chodby.

V sobotu jsem vstal po půl deváté, dopřál si kofeinový příděl z automatu a znovu zapadl do sledovacího anime maratónu. Do oběda jsem stihl uváděcí epizody tří seriálů: Vision of Escaflowne (další z "musím si sehnat", mecha bojovka), Ayashi no Ceres (nezaujalo, rodinná vyvražďovačka) a Sketchbook: full color's (milá věc o superplaché dívce, která ráda kreslí). V poledne jsem vyrazil za živinami do jídelny/čajovny, kde už se mezitím zkrátila dopolední hodinová fronta, takže jsem vystál frontu pouze půlhodinovou, kterou jsem si krátil hovorem s dorazivším Pechym.

Po obědě (mix párky, chleba, mufin, džus) jsem si zašel rozšířit programové obzory mimo anime a v tichosti se zúčastnil moderované maelströmácké diskuse na téma "Mizí z hororu strach?". Po té jsem celý natěšený zamířil zpátky do animovaných vod, kde mělo v jedné z vedlejších mangablokových místností proběhnout "Pohádkové riskuj", znalostní to soutěž na téma pohádek, do které jsem se přihlásil. Bohužel si z časových důvodů mohli soutěžit pouze tři vylosovaní zájemci a já mezi nimi nebyl, zůstal jsem tedy alespoň jako trochu zklamaný divák. Po riskování jsem se rychle přesunul do hlavní mangablokové místnosti, protože jsem tušil, že na Hintzovu přednášku "Tys to neviděl(a)? Jak můžeš žít?!", bude narváno. Bylo. Nakonec jsem se usadil na jednom z posledních prázdných míst na zemi před plátnem a jal se poslouchat povídání o (nejen anime) kultovních záležitostech. Přednáška byla velmi dobře připravená, zábavná a vůbec skvělá, chválím. Po jejím skončení jsem opět zavítal na blok Maelströmu, kde se počítala pravděpodobnost setkání s mimozemskou civilizací, přednášejícímu nakonec vyšla hodnota 2%, takže si držme palce, ať statistika chvilku nefunguje a my si brzy nějakého toho mezihvězdného kontaktování užijeme. Následně jsem před večeří ještě zkoukl první dvě epizody anime Heroic Age, které čistě náhodou pojednává právě o mezihvězdných kontaktech, ale moc mě to nezaujalo.

K večeři jsem si v jídelně/čajovně dopřál chutný bramborový guláš a později ho zalil čajovou konvicí značky Earl Grey a zahustil to dvěma tvarohovými buchtičkami. Mňam. Po občerstvení jsem na chvíli zaskočil na další maelströmáckou přednášku, tentokrát na aktuální téma stávkujících amerických scénáristů, ale v půlce jsem se musel vypařit, protože nastala doba tomboly. Po loňských zkušenostech, kdy se po rozlosování nejhodnotnější cen přidělovaly knižní ceny čistě podle počtu zakoupených lístků tak, aby si každý odnesl alespoň jednu, jsem nakoupil deset lístků v očekávání, že to letos proběhne stejně. Proběhlo a moje knižní sbírka je o pět kousků bohatší. Děkuji. Ještě před tombolou proběhl ve stejných prostorách (schodiště vstupní haly) křest nové knihy Strak na vrbě Třpyt mečů, záblesky laserů. Křtitel Michael Bronec se naštěstí s poněkud křtu nedůstojným prostředím vyrovnal s humorem.

Když jsem si odnesl vytombolované knížky do batohu, definitivně jsem se na zbytek večera zapsal Mangabloku, kde jsem zhlédl následující: Ghost Hound (nic moc, paralelní světovka), Noein (ušlo, dvanáctileté děvče manipuluje časoprostorem), Baccano! (nesmrtelní mafiáni, zvláštně vyprávěno), Kaze no Yojimbo (anime převyprávění Yojimba od Kurosawy) a Eiken (musím si sehnat, zábavná šílenost s extrémními prsaticemi). Po půlnoci přišla na řadu největší bomba, kterou jsem na letošním Pragoconu zhlédl a která mě bleskurychle probrala z podřimování, a to sice Bokusatzu Tenshi Dokuro-chan 2nd Series, což je druhá série naprosté ulítlosti prodchnuté erotikou o andělce s vražedným kyjem, která s ním každou chvíli v záchvatu hysterie smrtelně majzne svého chráněnce, aby ho následně zase oživila, a tak pořád dokola. Určitě si seženu první i druhou sérii. V jednu hodinu jsem zamířil na kutě a přes vřeštící vy-víte-koho po chvíli usnul.

V neděli jsem opět vstal v půl deváté, sbalil si věci a před odchodem si ještě zaskočil na dva díly KURAU Phantom Memory, které si mi dost líbilo a stalo se tak mým posledním letošním pragoconským příspěvkem do kategorie "musím si sehnat". Před půl desátou jsem Gymnázium Buďánka opustil a vydal se na cestu domů. Absolvovat další lesní túru se mi nechtělo, tak jsem zkusil vyrazit hezky po chodníku směr vzdálenější tramvajová zastávka a světe div se, došel jsem tam asi za deset minut. Takže se nabízí otázka: Který sabotér namaloval na mapu tu šílenou páteční trasu?!

S letošním Pragoconem jsem byl celkově spokojen, ale přesto je stále co zlepšovat. Rok co rok bývá tělocvičná kapacita pro přespolní nedostatečná (snad s výjimkou loňska, kdy byly k dispozici tělocvičny dvě), takže se spí ve třídách, kde se pak přednáší, a po chodbách, kde i v noci běhají šílenci s klacíky, což mi rozhodně nepřijde ideální. Když už jsem u RPG potterovců, nic proti, ale možná by nebylo od věci je příště vykázat ven, nebo alespoň do izolované části budovy, protože nenarušovali jen noční klid, ale i maelströmácké přednášky, které se konaly na potterovském patře. Jinak chválím jídelnu/čajovnu, menu bylo pestré a obsluha se snažila, ale nechválím, že tamní stoly byly určeny k hraní her, protože často si nebylo k jídlu kam sednout. Skvělý nápad byly tři volné počítače s Internetem, kde si mohl člověk ve volných chvílích zahnat netový absťák. Ty pro příště prosím zachovat. A nakonec chci pochválit organizátory Mangabloku nejen za skvěle sestavený a připravený program, ale i za jeho vytištěnou podobu, která byla přehlednější než program oficiální a hlavně obsahovala anotace, takže člověk věděl, na co přesně jde.

Za rok na Pragoconu zase na viděnou.

(fotografie z fotoaparátu Haniny Veselé)