Město se topí v mlžném oparu. Jeho obyvatelé se právě probouzejí do dalšího podzimního dne – jednoho z těch, které jsou letos vyhrazeny fantastice.

Probouzím se i já. Je pátek, 26. října 2007, přijela jsem včera, ale psát o dění v předchozím dni, by bylo zbytečné. Vždyť vše teprve začalo a krom posezení v čajovně jsem nestihla dočista nic.

Spím U zámku. Za oknem se rozednívá a šero před svítáním zahaluje tajemstvím celý den, který má teprve uplynout. A nejenom ten.

Probouzejí se i koně, které slyším ržát tak blízko, až mám pocit, že cítím vůni čerstvého sena. Na chvíli se zamyslím, realita mizí a já se propadnu do stavu mezi bdělostí a spánkem.

A sním.

To, po čem koně touží, je svoboda. Běhat s větrem o závod, splynout s okolní přírodou. Jediné, co se nese krajem, je souzvuk – pravidelný tep zvířecího srdce, jeho hluboký dech a dusot kopyt. Mohutné zvířecí svaly pracují s vrozenou přirozeností. Pod kopyty se míhá cesta a k obzoru je tak daleko. Cíl není důležitý, a co je za obzorem, na tom nezáleží. Kůň prostě běží a nepřemýšlí nad tím, kam vlastně. Zastříhá ušima, možná si uvědomí břemeno, které nese na zádech. Možná si připomene minulost – vzpomínky klisny, která ho přivedla na svět a také koní, kteří tu byli před ní. Ti minulí běhali ve stádech – ve šťastných skupinách – změti těl, kde nehrozilo nebezpečí.

Domovem stal se jim tento svět. Kdysi. Už je tomu dávno, kdy stáda rudohnědých, plavých, šedých, černých a bílých koní běhávala po pastvinách plných šťavnatých travin a jen letmo zahlédla podivné dvounohé tvory sledující je z rozviklaných skalních říms, nad nimiž zely temné otvory jejich příbytků. Vypadali směšně – ti dvounozí. Ale netrvalo dlouho a stali se pány nad svobodou koní.

Někdy tehdy se zrodily první legendy. Začala se psát historie a světlo světa spatřili první hrdinové bájných příběhů, které si dnes připomínají historici, děti, nebo fanoušci fantastiky.

Koním nezbylo nic, než sny o světě, který už neexistuje – vize mnohdy tak silné, že je nutné se o ně podělit tak, jak to koně umějí nejlépe. Za temných nocí a chladných ranních úsvitů zahalených mlhou, snaží se sdělit to, co je provázelo minulostí, byť to bylo jen pár úzkostlivě pomíjivých hodin, kdy je zvířeti dovoleno spát.

Několik krátkých zaržání. To, co se snaží sdělit, mi uniká. Jen se probudím a možná si za oponou víček vybavím to, co máme společné. Protože minulost je přístupná nám všem.

Vtíravý pach ranní mlhy, chladný a starodávný, připomíná koním vlhkost pastvin a příslib budoucnosti. Jen kdyby předtím věděli, že jakmile se stali pomocníky dvounožců, odřízli své potomky od vlastních snů.

Takhle na mě působilo páteční ráno, do kterého jsem se probudila lehce otupělá bolestí hlavy, ale rozhodnutá nedovolit ji ovládnout mou náladu.

Skoro se mi nechce pokračovat v klasickém reportážním duchu. Jak mám popsat podivné pocity, které se mě drží v podstatě celý tento rok? Pokaždé, když jsem přijela z nějakého conu, říkala jsem si, že právě tohle bude jedna z mých posledních reportáží. A potom jsem vždy zase někam jela a zase o tom napsala.

Letošní Speciál (alespoň prozatím), stal se vrcholkem, ze kterého se rozhlížím po fantastickém kraji a přeji si, abych mohla v budoucnu poznávat jen nové. Abych dohlédla dál. Jen se bojím, že když se tak nestane, přestanu se chtít rozhlížet. Ale co pak budu dělat, netuším.

Tak já to vysvětlím, aby jste byli v obraze.

Cony jsou o setkáních. Polovina, víc jak polovina lidí na ně jezdí kvůli poznávání nových tváří a utvrzování starých přátelství. Až pak kvůli ostatním bodům programu – přednáškám, hrám a jiné zábavě. Tak proč jsem měla v těch fakticky třech dnech pocit, že jsem slyšela a viděla vše, co mi cony mohly nabídnout a pokud budu chtít víc, budu zklamaná? Vím, že nebudu, protože tyhle pocity jsou pomíjivé.

Možná za to mohou přednášky Petra Čáslavy o Tibetu a Číně, o Knize proměn a snad i ta, kde ničil Zemi na deset způsobů. Protože… jsem začala přemýšlet… o různých věcech souvisejících s předchozí návštěvou nejrůznějších akcí a o mém místě mezi desítkami podobně postižených lidí.

A mimochodem, Petře, další způsob jak zničit Zemi – dokonalý a spolehlivý za každého počasí – vládní reformy (ty bych zařadila pod „dobré úmysly“).

Možná za to mohou lehce morbidní prezentace toho, jak šikovně lze jiného člověka zbavit života – tedy o popravách a roušce tajů, které halí je, ty dávné doby a lidi, kteří stejně, jako zvířata se smutnýma očima, neměli na vybranou.

Hanina Veselá a Mefisto to podaly docela podrobně. Nechtěla bych žít v těch dobách, a to kvůli tomu – protože se zabíjelo z nevědomosti. Jako teď. Dnes se tomu jen jinak říká. To mě hned uklidnilo.

Ne, víte co, už konečně přestanu mlžit. Jsem takhle šíleně protivná, protože se mi den před FFS narodil druhý synovec a asi… to na mě mělo větší dopad, než by mělo. Nejprve nenávidím sebe za to, že jsem ho mohla vidět až po conu, a ne hned druhý den, kdy jsem si to moc přála. Dala jsem přednost něčemu jinému, co pro mě mělo asi stejnou důležitost. Co na tom sejde. Jemu je to jedno a mě by mělo být taky. Tak proč není?

Takže tohle je ono. Možná bych měla mít strach z toho, že pochopím, proč jsem se dnes rozhodla podat mé svědectví z Chotěboře opravdu šíleně. Až na to někdo přijdete, nestyďte se mi napsat.

Pár bodů z programu (aby se neřeklo)

Podivnou revoluci neprodělaly jen způsoby mučení, mrzačení a zabití člověka, tou ostatně prošly i další na Ffku prezentované věci.

V sobotu v podvečer jsem byla zasvěcena do zákulisí tvorby Ikarie, problémů, které ji málem zlikvidovaly a které pramenily vyložené z lidské… jak se to říká slušně? Protože jedině totální šílenec by chtěl zlikvidovat jediný normální časopis, který zaujímá první místečko v srdíčku scifisty. Za sebe musím říct, že mě asi budou muset s jedním výtiskem pohřbít, protože sice ne od úplného začátku, ale od jistého měsíce prvního roku milénia, stala jsem se pravidelným odběratelem.

Zavítala jsem do dávných dob s Mayi a Aztéky. A s Eleni Dimelisovou, která o nich ví spoustu zajímavých detailů. Musím se přiznat, že tahle sympatická slečna sem tam působila dojmem, jakoby vyloženě prožívala každičkou minutku svých přednášek. Barvité líčení ukrutných nechutností, kterých se dávní obyvatelé kontinentu tam za mořem dopouštěli, krásně kontrastovalo s popisem jednoduchosti prostého života lidí, kteří stejně, jako my, jen žili ve své době.

Ale ať je to jak chce, rozhodně bych (alespoň myslím), nepozřela lidské srdce, ještě bijící, právě vyndané ze stále se mrskajícího chudáka, vývar z čerstvě uťaté hlavy, (protože některé by rozhodně neměly žádnou chuť), nebo neschovávala zesnulého člena rodiny pod postelí z prosté neochoty se ho zbavit – normálně ho pohřbít, rozloučit se (nemám tušení, jak bych ho nacpala do úložného prostoru postele). To se totiž dělalo (myslím to pozdější pohřbívání), až když nebožtík začal pekelně smrdět. Jen mi nebylo jasné, co se provádělo s těmi červíky…

Metrémský incident. To jest fan film CZ Kontinua. Nedávno dostal finální podobu a chystá se jeho kinopremiéra. Přijdu se podívat. Jsem upřímně strašně zvědavá, jak to dopadlo. První dojem, vlastně všechny prozatímní upoutávky, vyprávění, webové stránky, se mi moc líbily. Takže čtyřiadvacátého listopadu tam jsem jako na koni.

Skupina, která ho dala dohromady, je směsice zajímavých lidí, které spojuje vřelý vztah ke Star Treku a schopnosti dělat mnohem víc, než jen na něj koukat. Určitě nebudu přehánět, když jim už teď popřeji spoustu a spoustu dalších úspěchů (nejen startrekových) a dalších filmů.

Nemůžu zapomenout na přednášku Hany Mudrové (Anny Šochové) - Začalo to Kronosem Tam, kde se staré řecké báje prolínaly s kolikrát dosti hnusnou realitou všedního života ve vztahu muže a ženy, jsem spatřovala více, než jsem vlastně vidět chtěla. Ne, bylo to i o osobních zkušenostech, názorech přítomných, postřezích vnímaných očima lidí v podstatě si podobných, přitom tak odlišných. O odlišnostech generací našich babiček, matek, té mojí a dnešních dětí. O výchově a o tom, alespoň pro mě, jak se rychlost doby pomalu podepisuje na dětech, které se za padesát, sto let, snad nebudou smět ani svobodně zamyslet.

V sobotu večer, bylo to po přednášce Haniny o šatlavách a popravách, jsem se v čajovně sešla s panem Poledníkem. Hanina tvrdila, že prý chce poznat toho, kdo mu poslal tu dobře napsanou, leč žánrově na FP naprosto nezapadající povídku (možná ne doslova).

Mno, upřímně doufám, že neměl trvalé následky, protože tak přesně na lidi působím. Unavím, Znudím a Odejdu.

Probírali jsme záludnosti mého psaní. Totiž tak, obdivuji spisovatele, kteří jsou schopni věnovat se jednomu žánru, napsat dvacet, třicet románů, desítky povídek a zůstat normální, neustále pracovat na něčem novém, neopakovat se. V tom je problém u mě. Ne, že bych nebyla normální. Ne, že bych byla spisovatel. Jsem žánrově nezařaditelná (poezie – většinou morbidní, sci-fi – většinou v podstatě snahy o vyjádření toho, co vyjádřit nedovedu, fantasy – s prvky sci-fi, dokonce i pohádky – možná i pro děti, a příběhy, které se nedají zařadit naprosto nikam – moje snové vize, což je hrozně hnusné slovo), ale když tak nad tím přemýšlím, mě to problém nedělá. Není to o tom, že bych si nemohla, nebo neuměla vybrat jednu škatuli, do které bych zalezla. Je to o tom, že mě zajímá víc věcí – žánrů, chci toho hodně zkusit, než se… jestli se rozhodnu zapadnout. Nebo dokud neoslepnu, protože to je dost možné. Akorát nevím, co přijde dřív. Jsem já to ale dneska morbidní.

Je to špatné? Nikdy nenapíšu dvě, tři knihy ročně a rozhodně ne třicet románů (možná za několik životů), ale tak nějak cítím, že kdybych nepsala to, co mi momentálně letí hlavou (ne, není tam vzduchoprázdno), tak bych zešílela. Nepíšu pro sebe, ale přiznám se, že jsem nikdy nedělala statistiky, takže vlastně nevím, jestli píšu… pro někoho.

Každopádně jestli se jednou zcvoknu, tak budu psát reportáže z blázince. To slibuji.

Nesmím zapomenout na nejposvátnější místo, které nesmí chybět na žádném conu – na čajovnu. Ta v Chotěboři je skvělá. Poseděla jsem tam s vyloženě hravou dvojicí kamarádů: Helčou a Honzou, se kterými jsem přijela, s Haninou, ze které se stala vášnivá fotografka, s Katkou, které chci tímto vzkázat: věř tomu, bude líp.

V neděli před odjezdem jsem ještě zašla do kina na Simpsonovi ve filmu. Některé scénky krásně procvičily mou bránici, způsobily lehké křeče v břiše (třeba ukázka toho, jak se perou černé kočky) Jak? U jezera, na valše a pěkně jedna za druhou.

Já kočky prostě miluji.

Opravdu.

Ale jinak bych řekla, že celý seriál byl stokrát lepší, než celý film. Jako bych z toho bohužel cítila snahu tvůrců udělat něco lepšího, než to, co bylo dosud uděláno. Nevěděli, kdy mají přestat, ubrat a kdy vtipné už přestávalo být vtipným. Ale pobavilo mě to, neurazilo, takže vlastně by se dalo říct, že jsem zase po čase viděla pěknou věc.

Když se to tak vezme, můj první Speciál proběhl dobře. Byla jsem tam s lidmi, které mám ráda a o které jsem se po celý con vůbec nemusela bát (to mluvím o vás, Honzo a Helčo). Vždy, ve dne, v noci, dali se spolehlivě vystopovat v herně. Deskovek se hrálo docela dost. A bylo tam mnoho lidí, kteří mají herního ducha. Nehrála jsem, ten můj se někam zatoulal už někdy v červenci, což bylo možná dobře, protože už v červenci za moc nestál.

Jen jednu věc pořád nechápu. Ano, správně čekáte, že teď si neodpustím a do něčeho rýpnu.

Proč jsem k předplacené večeři nedostala pití v ceně? To jsem jaksi nepochopila a v tom okamžiku mě to i dost rozladilo, (vlastně v té chvíli jsem měla docela jasno o mém žánrovém zařazení. Byl to horor, vážení). Ale pokud je tahle prkotina jediná věc, která mi drobet zamotala hlavu, tak bych vlastně měla sklapnout. Už mlčím.

Takže na nějakém dalším conu nashledanou.

Přijedu a budou další reportáže.

A možná i o koních.