23.5.2022 | Svátek má Vladimír






REPORTÁŽ: Festival Fantazie 2007 - Středa až pátek

11.7.2007

Festival fantazieTOPlist

Pokračování ze včerejška...

Středa

Zhruba tak kolem úterní půlnoci jsem se dozvěděla věc, která mě ve středu přiměla vstávat brzy.

Budou dávat Véčko!

Nevím, jak pro některé z vás, ale pro mě byl tento seriál, který vznikl mezi lety 1983-85 a u nás byl vysílán na počátku devadesátých let, jednou z věcí, která mě později přivedla ke sci-fi. Seriál o tom, jak cizí (a zpočátku hodní) mimozemšťané přistáli na Zemi, byl tím pravým pro formování nevinné třináctileté mysli. Neodradilo mě ani to, že běžel v rychlodabingu a v šílených popůlnočních hodinách. Divím se spíš, že to neodradilo rodiče, protože si pamatuji, že jsem pravidelně chodila spát dříve, abych se pak na Véčko mohla probudit a spolu s maminou koukat.

Dík, mamčo!

Ovšem ještě předtím, než jsem na Véčko zalezla do sklepa místního kina, shlédla jsem skoro celý díl jiného, neméně zajímavého seriálu, a sice Babylonu 5.

Mám takový pocit, že to bude další věc, na které si vypěstuji závislost. Jak jsem řekla v úvodu: je krásné být normální!

Nový životopis Honor Harringtonové byla další přednáška, kterou jsem navštívila. Spisovatel David Weber vytvořil propracovaný svět hvězdného království a neohroženou hrdinku, se kterou dodnes vyšlo nějakých třináct knih (včetně dvou povídkových sbírek). Mno, já četla jen tu první – Stanici Bazilišek, přestože mám všechny. Dostanu se k nim, to určitě. Na tuhle přednášku jsem šla vlastně jen proto, abych se dozvěděla něco málo z Honořina života, což se také stalo.

Po čajovně následovala další podobně laděná přednáška, a sice Diplomacie v Honorverse. Z té jsem ale zhruba tak v půlce odešla, neboť se tam začaly prozrazovat některé budoucí události. Jenomže já se chci nechat překvapit.

V pozdně odpoledních hodinách běžel Jackbox, tedy music videa zaměřená na Jacka O´Neila. To snad ani nebudu komentovat. Jedině snad, řečeno stručně: byla to mňamka.

V povznesené náladě jsem se vydala na něco, co jsem vždycky chtěla vidět. Večer měli vysílat Solaris od Tarkovského, jenomže přesně to se nestalo. Po čtvrthodině čekání a poté, co pustili nějakou hororovou šílenost, jsem se zvedla a - pro změnu strašlivě naštvaná, odešla. Když se tak ohlížím zpět, tohle byl jediný okamžik, kdy jsem toužila po něčí krvi.

Bolístky na duši jsem si zahojila Babylonem 5, Star Gate, krátkým posezením v herně a nakonec přednáškou Haniny Veselé pod názvem Ubohý hříšník: proces, ze které jsem toho moc nepochytila, protože jsem přišla téměř ke konci a na jakoukoli asimilaci informací bylo příliš pozdě.

Bohužel pro mě byly všechny její přednášky v naprosto blbou hodinu. A nejen ty její. Kolikrát se stalo, že půl dne neběželo nic, co by mě zajímalo a pak se mi najednou kryly tři přednášky, z nichž jsem si nemohla vybrat. Jenomže tohle nejde nikomu vyčítat, protože zavděčit se všem, to v silách organizátorů opravdu nemohlo být.

Čtvrtek

Ten odstartovalo opět Véčko. Kupodivu se nestalo to, co se mi občas stává, tedy to, že po letech viděné filmy, nebo seriály, už nevzbudí tolik sympatií, nevyvolají ty správné emoce. Tohle jsem vnímala přesně, jako před těmi x lety, kdy jsem to viděla poprvé. DĚKUJI!!!

A pak už nastalo to hlavní, kvůli čemuž se na FF zdržovala většina zvědavých příznivců žánru, tedy svatba Hanky „Hypo“ Volkové a Karla „Margha“ Škopa, dvou členů nejen Kontinua, dlouholetých příznivců žánru sci-fi a autorů mnoha conových přednášek zaměřených většinou na ST.

Obřad proběhl v místním kině za přítomnosti stovek zvědavých přihlížejících. Mnozí přišli v uniformách, nebo v jiných kostýmech. Nevěstu k oltáři nevedl otec, ale admirál flotily, vlečku nesl Darth Vader a starosta Chotěboře nastoupil v kostýmu Daniela Jacksona (pamatujete takový ten splývavý hábit, který nosil, když se povznesl)? Tak to jen tak na okraj.

Před samotným slibem nám byly promítnuty tři fotoexkurze do života obou budoucích manželů. Zajímalo by mě, kolik z těch fotek viděli jejich rodiče vůbec poprvé. Už někdy v té době mi ukáply první slzy. Jenomže to jsem netušila, že při slibu zazní ona už zmiňovaná Inner light. U té jsem proslzela tři kapesníčky.

Hanka měla moc hezké bílé šaty a Karel slavnostní startrekovou uniformu, jakou jsme mohli vidět například v Nemesis.

Musím říct, že po gratulaci jsem byla mírně mimo, stejně tak, jako ještě po zbytek dne.

Než novomanželé vyšli z prostor kina, vypadalo to, že bude pršet. Snad jedinečnost toho dne nahrála tomu, že když se objevili na schodech, zmizely i černé mraky a vysvitlo slunce, které pak vydrželo ještě pár hodin.

Proběhlo focení všech účastníků svatby a pak jsme se všichni odebrali po svých cestách, dál za událostmi toho dne. Někteří do čajovny, jiní za dalšími programy, novomanželé, rodina a několik přátel pak na hostinu.

I přesto, že jsem vám to už říkala, Hanko, Karle, přeji vám do života jen to nejlepší. Buďte šťastní.

Toho dne jsem se do kina podívala ještě jednou, tentokrát na film Sunshine. V kině bylo narváno, takže jsem si říkala, že všichni asi vědí, proč tam jdou, což byla také otázka, kterou jsem si pokládala zhruba tak od poloviny filmu.

Ještě tak měsíc před FF jsem, tuším v rozhlase, slyšela krátkou upoutávku. Už tehdy mě překvapilo, že si asi všichni (především tvůrci) myslí, že tento film je jedinečný, nedej bože ojedinělý – tedy že o slunci ještě nikdo nic netočil. Takže to je omyl jako vrata. Už tehdy jsem si říkala a teď si tím jsem jista, že lepší, než Sunshine, byl film Sluneční hrozba z roku 1990. Ale to odbočuji.

Původně jsem o tomto filmu chtěla napsat samostatný článek, ale pak jsem si uvědomila, že by nebylo o čem. Režisér Danny Boyle totiž natočil například film 28 dní poté. I přesto, že tam je to zamořené zombíky, které nemusím a předvídatelnými situacemi, které mě nebaví, dalo se na to alespoň dívat (a možná i litovat některé hrdiny příběhu).

Sunshine měl tak maximálně dobré, nebo alespoň koukatelné efekty. Dokonce i příběh byl… takový nijaký.

Asi tak: Poté, co začne slunce hasnout, odletí ze Země loď s neohroženou posádkou a supersilnou bombou na palubě. Jenomže z kapitána se stane psychopat, posádka se upálí v takové moooc hezky vyvedené pozorovatelně a loď se ztratí, nebo vlastně se jen dostane z dosahu komunikace se Zemí, což se stává úplně běžně (to myslím vážně, za Merkurem to fakt jde), takže o ní nikdo nic nezjistí do doby, než se tam vydá někdo jiný.

Takže o sedm let později odletí další loď s neohroženou posádkou a bombou na palubě a jako na potvoru se jim cestou začnou stávat podivné nehody, které jejich misi začínají brutálně ohrožovat.

Až doteď to šlo.

Jenomže pak se ukázalo, že drobet psycho bude i kapitán druhé lodi, protože byl schopen poslat do šílených situací lidi, kterých bylo nejvíce potřeba, navíc se rád díval do slunce v době, kdy se měl starat o jiné věci. Doteď jsem nepochopila, proč v takových situacích závisí osud lidstva jen na jednom člověku. Ale to už se tak stává.

A pak jsem se měla asi začít bát.

Třeba toho, že posádka pomře dřív, než dorazí k cíli a splní misi. Odteď to připomínalo několik filmů dohromady. Minimálně sérii Saw, protože brutálních vyvražďovaček nebyl nedostatek, ačkoli osm, nebo kolik členů posádky moc zážitků neslibovalo. Z toho na mě zapůsobila možná tak scéna ve vesmíru, kdy zemřel jeden z členů posádky skutečně odporným způsobem, (jak už to tak ve vesmíru bývá), když zjistil, že tam fakt není co dýchat. A to se, chudák, ještě předtím bál, že zemře. Takže to bylo jasné. Zapůsobilo to na mě hlavně proto, že jsem o tom, tedy o smrti podané tímto způsobem, kdysi napsala jednu takovou povídku. Mno, a v tom filmu jsem viděla svoje představy. Takže asi tak.

Sunshine mi chvílemi připomínal film Jádro, nebo Horizont události, u kterého mě alespoň zamrazilo (a to jsem ho také viděla v kině). Nejdůležitější na tomto zážitku bylo asi to, že jsem si, já hňup, neuvědomila, že všechno je vlastně Matrix. To by totiž hromadu věcí ulehčilo.

Jaké překvapení, když jsem pak ještě zjistila, že psychopatický kapitán první lodi se přemístil na tu druhou s tím, že pošle celé lidstvo do háje, pobije zbytky posádky a pak bude následovat svého Boha.

Skutečně nejzajímavějším okamžikem v celé této podívané, byla jedna z konečných scén, kdy se onen nejdůležitější člen posádky, krátce předtím, než zemře, dotkne slunce. Tam to bylo fakt moc hezky udělané, jenomže podobně moc hezky udělané to bylo již ve zmiňované Sluneční hrozbě, kdy se ona fešná, předtím lehce geneticky upravená a na mysli drobet poznamenaná Alex, řítí ke Slunci. Jenomže té mi bylo líto, protože ona za to fakt nemohla. A navíc byla zamilovaná.

Jako ve Sluneční hrozbě, kde se lidé, tedy neohrožená posádka se supersilnou bombou na palubě pokoušela zabránit sluneční erupci, která hrozila dospět k Zemi a zapálit atmosféru, tak i tady byla Země zachráněna.

Chvíli před koncem, při pohledu na jediný záběr ze Země jsem si říkala, že kdyby tvůrci pojali celý ten příběh, (nebo alespoň polovinu z něj) z pohledu modré planety, kde se lidé zmohli tak akorát na zimní bundy, vylíčili také něco málo z osudů rodinných příslušníků členů posádky obou lodí, (aby se měl divák alespoň o koho bát), bylo by to stokrát lepší.

Po filmu nezbývalo, než si dát čajdu a jít spát, protože na víc jsem fakt neměla síly.

Pátek

Ráno jsem vstávala opět dříve v domnění, že uvidím další díl Véčka, ale omyl, další díl byl nejspíše plánován na jiný den, takže jsem měla smůlu. Důvod, proč jsem to nevěděla, byla nedostupnost programu na pátek, který byl dostupný vlastně až… v pátek.

Tenhle drobný kiks mi ale nezabránil v tom uchýlit se do přízemí KD a sledovat jiný, neméně zajímavý seriál, a sice Červeného trpaslíka.

Z Chotěboře jsem odjížděla dřív, tedy v pátek, neboť jsem v sobotu šla na další svatbu, která byla tentokrát vyvedena v duchu fantasy. Ale tyhle zážitky, alespoň do doby, než budu mít fotky, (které jsem nedělala), si nechám pro sebe.

Na závěr

Nezbývá mi, než poděkovat za krásné zážitky. Vím, že jsem se tu nezmínila o všem, ale snad mám právo na nějaké to tajemství.

Slovy Foxe Muldera „Pravda je tam někde venku,“ nebo spíš v Chotěboři a čeká, až vás bude moci přivítat na FF 2008.

Já tam budu.

Jana Dvořáčková














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...