Jako již tradičně, i letošní ročník FF se konal v Chotěboři. Od 29.6 do 8.7. jste mohli být svědky akce ojedinělé a dosud nepřekonané. Před odjezdem se mi donesly zvěsti o tom, že se letos v Chotěboři uvidíme naposledy. Ovšem to byly asi zase jen zvěsti, které rozšiřovali nepřátele a záškodníci dobře organizovaných akcí.

Je krásné být normální

To si říkám pokaždé, když vyrážím na nějaký con. Na FF jsem jela potřetí (tentokrát od soboty do pátku) a rozhodně ne naposledy. Bohužel pokaždé, když se vracím do reality, bolestně mě zasáhnou zbytečné problémy členů mé rodiny. Tedy asi tak hodinu poté, co jsem v pátek dorazila domů, litovala jsem toho, že jsem doma. Ne, já se sem skutečně netěšila, protože koho by zajímalo nádobí v myčce, nepořádek na stole, nebo zbytečné otázky týkající se například toho, co chci k večeři. Nejhorší je, že to, co se dělo v Chotěboři, tu skutečně nikoho nezajímá a možná proto se uklidňuji psaním reportáží pro ty, které možná ano.

A když nic, tak si alespoň procvičím prsty.

Vezmu to rychle. Nechci urazit nikoho, s kým jsem se tam seznámila, bavila, nebo jen navštívila jeho přednášku, takže nebudu skoro nikoho jmenovat, abych pak případně nezjistila, že jsem na někoho zapomněla.

Asi tak: jela jsem tam s kamarádkou, kterou jsem před třemi lety hrozně ráda poznala, potkala jsem tam lidi, na které jsem se těšila a jsem ráda, že to vyšlo. A některé, které jsem neznala, budu mít dlouho uložené v paměti, případně v telefonu, což se vzájemně nevylučuje.

Ale teď už k programu.

Sobota

Přijely jsme (tedy my dvě holky) po poledni a hned po ubytování a prozkoumání programu, jsme se vydaly na Hlášky z filmů a seriálů, u kterých jsme musely přiznat, že naše znalosti jsou asi tak poloviční. U mě to asi bude tím, že jsem často trpěla zákazy rodičů a mnohdy televizi viděla jen, když jsem z ní utírala prach. Eeee, to nic.

Takže, možná trochu na uklidněnou, ale spíše jen proto, abychom se patřičně navnadily, zalezly jsme hned poté do čajovny, kde jsme v průběhu týdne trávily opravdu mnoho času (nepočítala jsem to, ale takových deset, až patnáct konvic jsme za tu dobu vypily). Tedy každá.

Rozhodla jsem se, že nebudu řešit časy přednášek. Na jedné z nich, bylo to asi pozdější Houfování trekkies a trekerů, kdosi chytře prohlásil, že na čas je dobré se vy… kašlat, protože toť věc relativní. Moudrý to člověk.

Jednu místnost jsem na všech conech až do letoška bez valného zájmu míjela. Byla to herna. Přiznám se, deskovky mě nikdy moc nelákaly hlavně proto, že většina z nich je pro mě z jistých důvodů nepřístupná. Jenomže to bych s sebou nesměla mít pravého nadšence (tedy ono jich bylo víc, minimálně dva). Hry dokáží lidi úžasně sbližovat. Ještě nikdy jsem neviděla, jak rychle se dá navyknout na sezení v místnosti plné podobně postižených lidí. Pravda, naučila jsem se tam zhruba tak tři, čtyři hry, ale nevylučuji pozdější asimilaci dalších. Sezení v herně, pokud ne mě, tak ostatním určitě, kolikrát vydrželo do pozdně nočních, nebo časně ranních hodin.

Neděle

Vstávaly jsme většinou kolem osmé. Jednak proto, abychom stíhaly snídani a pak některé pozdně ranní přednášky vypadaly taktéž zajímavě.

Například Federace z pohledu hlubokého vesmíru. Tahle přednáška byla v celém ST bloku asi nejzajímavější (tím nechci urazit mnohé další), ale takový čistě optimistický pohled na ST očima naprosto nezúčastněného člověka (to mi doufám nevěříte), byla jednak výzva pro mnohé diskutující, a pak i námět k zamyšlení pro nás ostatní. Vezměte si každou jednotlivou postavu ze ST a zamyslete se nad tím, jakou úlohu tam vlastně hraje a proč jedná tak, jak jedná. Mnohdy překvapíte sami sebe tím, na co přijdete.

Co víte a nevíte o animované sérii, to byla další přednáška v pořadí. Popravdě, TASka je vlastně jediná, kterou jsem v podstatě neviděla, takže i tady jsem se dozvěděla pár novinek, něco málo o postavách, které by hraná série v té době technicky asi nezvládla a vůbec o omezeních, která doprovázela výrobu seriálu.

Čajovna patřila k nejčastěji navštěvované místnosti a pokud se o ní v tom kterém dni nezmíním, neznamená to, že jsem tam nebyla.

Středozemě střepů a koster, to byla přednáška Františky Vrbenské původně věnovaná středověkým ostrovním zemím, starým národům, mýtům a legendám. Zvrhla se ovšem v diskusi na nejrůznější témata, také díky jisté osůbce, která seděla dvě řady přede mnou a která mi přišla krajně nesympatická a leckdy mírně mimo. Z projevu bylo sice vidět, že jde o člověka studovaného, ale i mezi vzdělanci mohou se nacházeti blbci. (Protože jsem tvor vcelku slušný, tak se jí tímto rovnou omlouvám v případě, že by mě chtěla žalovat). Tahle ženština pak systematicky otravovala přednášky a přednášející ještě několik dalších dnů. Sice jsem toho nebyla osobně svědkem, ale právě v čajovně jsem slyšela vyprávět a to mi stačilo.

Jaká je nesmrtelnost, to mě zajímalo pozdě odpoledne, ovšem povídání o všemožných schopnostech regenerace upírů a vlkodlaků jsem vydržela jen chvíli. Nic proti nesmrtelným, já jen, že mi bylo drobet proti srsti zjištění, že bych se setkala s upírem, který v těle nemá prakticky žádných tekutin vyjma krve, která z něj pak prosakuje i při pouhém pocení (pokud se upír potí), nedej bože pak při milostných hrátkách. Brrr.

Houfování trekkies a trekerů, tam zazněla ona památná věta, kterou jsem nastínila v úvodu. Ovšem aby to nebylo tak snadné, mírný šok mi připravil návštěvník festivalu, který prohlásil, že to tam vypadalo jako na sjezdu anonymních alkoholiků. Totiž když trekkies a trekeři seděli v kruhu a bavili se o všemožných záludnostech kolem svého zájmu (kolikrát a proč se vlastně navštěvují ST stránky, jaké články se pak čtou, co se vyhledává na netu, pravidelná, nepravidelná účast na akcích, plány do budoucnosti…), mohlo mu to tak připadat.

Onen návštěvník Festivalu stále žije.

Psychologie Romulanů následovala hned poté. Krajní nedůvěřivost příslušníků této rasy se mi líbí stejně, jako zelená barva. Mluvilo se o spřízněnosti s jistou logicky uvažující rasou a o několika hlavních postavách – zástupcích obou ras, které jsme mohli potkat na cestách vesmírem. Zlehčuji to, ale já přeci neříkám, že píši solidní a vážnou reportáž.

ST bingo. Toho jsem se neúčastnila, protože jsem přišla pozdě. Byla jsem jen divákem, ale to se se zábavou nevylučuje. Bylo pěkné sledovat snažení soutěžících, kteří absolutně nemohli ovlivnit počet tažených čísel. Ukázalo se též, že někteří mají jasnovidecké schopnosti, protože zlomku z nich se opravdu podařilo uspět. A zvítězit.

Pozdně noční Infantilní SG jukebox sliboval zábavu. Šlo o Star Gate music videa s trochu netradičním hudebním doprovodem. Líbilo se. Ano, jenomže to jsem ještě netušila, že si tři dny budu broukat melodie z Kačeřích příběhů, Šmoulů (nenávidím Šmouly) a Gumídků.

Pondělí

To odstartoval pro změnu Star Trek jukebox. Jenomže to nijak nepomohlo k tomu, abych stále nenáviděla Šmouly.

U přednášky o časové studené válce zuřící na Enterprise (nejstarší lodi z nejnovějšího seriálu), mi omrzaly ruce a nohy, ale jen díky tomu, že jsem se toho času nacházela v kině, kde je už klasicky trochu chladněji, než jinde.

Jak už jsem možná někde zmiňovala, časovky miluji, takže v tomhle mě Ent. rozhodně nezklamala. Tedy ona mě neklame ani ve spoustě jiných věcí. Osobně Ent. vřele doporučuji a připomínám, že by již brzy měla na AXN běžet čtvrtá a poslední řada seriálu.

Hudební poklady ST. To neuhodnete, řeč byla o soundtracích a hudbě a skladatelích obecně. Ať si myslíte co chcete, celý ST podkresluje výborná hudba. Možná nezapadám do průměru konzumentů konkrétních soundtracků, ale rozhodně se mi líbí (nejvíce ta z osmého a devátého filmu – a až po nich následují ostatní). Vede ovšem skladba Inner light ze stejnojmenného dílu ST-TNG. U té projevuji všechny druhy emocí.

Scifisté musejí jíst. To je všeobecně platné pravidlo nejen u konkrétních ST fanoušků. Oběd, který se protáhl, (což mi ovšem vadilo jen v pondělí), jsme během těch několika dnů absolvovali jak ve Vysočině, tak třeba v Panském domě. Jenom mi to mohli přinést trochu dřív, od čtyř jsem totiž musela být na křtu sborníku, který jsem pochopitelně od začátku nestihla. No jo, čas byl relativní nejen pro mě, ale v tomhle případě to bylo ke škodě věci.

Onen sborníček obsahující více, či méně dark fantasy prózu a poezii, a o kterém určitě ještě mnohé uslyšíte, neboť se chystá několik autogramiád, jakož i distribuce na conech a v některých knihkupectvích, se jmenuje Černé sny. Je to společné dílko Darth Ziry, Haniny Veselé a řady dalších autorů, jakož i dvou skutečně nadaných ilustrátorek: Kristýny „Jary Row“ Benediktové a Olgy Nolčové, jejíž povídku ve sborníku taktéž najdete.

Kmotrem Černých snů, které mají více, jak 350 stran, z toho šedesát stran barevných ilustrací, byl spisovatel Jaroslav Mostecký.

Během oné hodiny se vydražily dva kousky, které jsme pak všichni podepsali, následoval přípitek a společné foto. Dobrý to začátek, nemyslíte?

Na sobotu 7. července byla plánovaná beseda s autory. Jenomže toho dne jsem se veselila na svatbě kamarádky, takže co se tam dělo, to vám bude muset poreferovat někdo jiný.

Od osmi večer, jak už je zvykem, bylo v kině vskutku plno. Konal se totiž ST galavečer, který se skládal z několika částí.

Zaprvé bylo na pořadu divadlo, tentokrát na motiv známé pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslících, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdinka se rozhodně nejmenovala Sněhurka a za postavami trpaslíků se skrývalo sedm roztomilých andorianů. Taktéž Sněhurčina matka trpěla komplexem dokonalosti a pod rouškou tmy se chtěla své dcerky zbavit skutečně ohavným způsobem (nebo se o tom vyhození přechodovou komorou jen vtipkovalo)? Určitě.

Taktéž se vyhlašoval další ročník soutěže Můstek je Váš, z něhož letos vzešly opravdu povedené povídky. Soutěž má tři soutěžní kategorie: povídku, báseň a výtvarnou část a vy, kteří jste se letos neúčastnili, koukejte to napravit, protože povídek ze světa ST není nikdy dost.

Další částí večera, když nepočítám poodhalení několika dokumentů z tajných archivů flotily, aneb jak to bylo doopravdy třeba v případě Nea a jeho bílého králíčka, byla volba Miss. V tomhle případě nešlo o soutěž čistě ženskou, nebo dokonce čistě lidskou. Jen charakteristika soutěžících byla podobná. Všichni byli závislí na ST, jen někteří se pokoušeli závislost léčit jinými seriály. Odpor byl marný, souboj těsný a večer vydařený.

Úterý

První přednáška tohoto dne nesla název Nejen potomci slavných. Byla to další dosud neviděná věc, tentokrát s podtitulem děti, manželky a rodinní příslušníci ve Star Treku. Mohli jsme vidět například dcery kapitána Kirka, sourozence Wesleyho Crushera, nebo syna a otce z rodinky Q.

Jeden musí v tomhle případě obdivovat nápaditost a píli přednášejících, neboť takovéto vyhledávání někdy opravdu kratinkých záběrů, zabere hromadu práce a trpělivosti.

Následoval poslední dvoudíl sedmé série TNG All good things. Ten mám ráda, protože rozhodně nevypadá, jako poslední díl seriálu, nebo možná proto, že je to opět časovka, ve které se prolínají tři roviny příběhu. Mno, však to znáte.

Jak se dělá Kokon, to jsme se dozvěděli z přednášky doprovázené několika fotografiemi z akce, na které jsem tenkrát nemohla chybět. Kokon byl oslavou desátého výročí založení CZ Kontinua a už teď můžu prozradit, že bude další. Sice ne po deseti letech, ale zato s projekcí fan filmu, na který všichni tak dlouho a netrpělivě čekáme.

Čajovna a herna, ne vždy v tomto pořadí, staly se již nedílnou součástí každého dne. Kde jinde, než tam, dají se probrat a rozhodnout skutečně důležité věci. Zrovna v herně, sice o dva dny později, jsem dostala nabídku, která se neodmítá. Já to přesto udělala. Jít na hřbitov mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní se mi moc nechtělo, i když v té společnosti, která se tam chystala, to mohla být docela legrace.

Příště středa-pátek...