Čtenáři Sardenu jistě vědí, že od minulého čtvrtka do nedělního dopoledne byl odstartován další z podzimních conů. Fantasáci a scifisté si letos už podruhé vyjeli do Chotěboře, kde si zopakovali část přeNdnášek a filmů, které proběhly na Festivalu fantazie v létě.

Do hříšně vzdáleného města (rozuměj od Prahy) jsem vyrazila vlakem s partou z MaelströMu. Cesta proběhla hladce – seděla jsem na batohu a přes malé zpoždění jsem už v pět byla registrovaná a hurá ubytovat se do tělocvičny. K registraci musím podotknout, že ačkoli minule byly fronty a všelijaké problémy, tak tentokrát vše proběhlo pozoruhodně hladce – možná to bylo dáno mým časným příjezdem a menším množstvím lidí. V tělocvičně jsem zabrala místo u zásuvky, vybalila svou nafukovací postel a počkala na Darth Ziru s Richiem – respektive na jejich kompresor :-) Ještě jednou vřelé díky za půjčení této šikovné věci.

Večer jsem programu moc nedala – nemít přednášku – asi bych ho celý prokecala na baru a když nepočítám čajovnu, jsou poblíž tři. V tom dolním-venkovním jsem potkala Myšáka, teda Merlina se sithskou myší – viz. fotka. (Kostým made in Elllie.) Honza Kantůrek povídal o Zeměploše, ale protože jsem se na jeho přednášku nemohla dostavit, tak jsem si jej aspoň vyportrétovala ve vnitřním baru. Do Velkých vočí jsme vytáhli Jarka Mosteckého – jeho fanoušci tam měli pro mistra překvapení – zátiší s mistrovou fotografií a druhým vydáním Jarkova Conana v edici Pevnost. To zátiší je tam stále, knížku si mistr odnesl.

Do tělocvičny jsem se vydala až pozdě v noci, a kdybych tam šla ještě později, jedině dobře, neb tam byla zima jako v morně – od půlnoci do osmi ráno totiž neběželo topení. Nu, zadarmo člověk nemůže čekat žádné terno, utěšovala jsem se, když jsem až do rána cvakala zuby. Pár lidí si ale zřejmě stěžovalo a Vaškovi Pravdovi lze přičíst k dobru, že další dvě noci topení šlo, a přestože venku byla přes noc psí zima, spalo se bez problémů. Ostatní organizátoři podzimních/zimních conů spojených s nocováním v tělocvičnách by si z toho měli vzít příklad. (Nepočítám Fénixcon, ten je v hotelu, čili topení běží.)

V pátek až do dvou nebylo v programu nic, co by mě zaujalo, takže jsem byla s kamarádkou Janinou v čajovně – donesla jsem jí tam jeden kousek mého románu Grimoár kouzelnice Mrakuly (no tak, malá reklama je přece povolena, ne?) a pak jsem mazala do kina na animák o surfujících tučňácích – celkem jsem s tím byla spokojená, jednoduchý film akorát pro mě. Potom jsem zašla na Petra Čáslavu a jeho líčení cestovatelských zážitků z Číny a Tibetu. Čína je prý zemí, jež si člověk zamiluje nebo ho naopak naprosto odpudí. První, s čím se cestovatel musí vyrovnat je smrad, který se sice liší svou intenzitou od místa k místu, nicméně vládne celé zemi. Dalším oříškem je jídlo – není drahé, ale je to v podstatě typovačka. Ať si objednám cokoliv, nikdy není jisté, co mi nakonec přinesou. Tak třeba kuřecí prsíčka pokládá Číňan za největší odpad, zatímco vyloženou lahůdkou jsou kuřecí pařátky. A taky s oblibou pojídají hmyz a nejrůznější členovce. Na úřadech se člověk domluví jedině čínsky, a tak dál. No, stejně bych se tam chtěla někdy podívat. Za to návštěvu Tibetu bych si odpustila - krajina nekrajina – desetileté zlodějíčky číhající na každém kroku s běhy rychlými jako blesk na mém foťáku, bych asi nezkousla.

Zvládla jsem ještě dvě přednášky – Mythologii a život mayů (Eleni Dimeisová) a Katovské řemeslo (Mefisto). Obě se mi líbily a zvláště u katů jsem ocenila příliv nových informací z osobního života mistrů ostrého meče. Sama jsem totiž měla přednášky o tortuře a popravách, čili je mi toto téma blízké… A potěšilo mě, že Mef se docela dobře obešla bez doprovodných obrázků – já je totiž také nikdy nemám, i když v poslední době je móda za každou cenu něco promítat.

Od sedmi večer měli přednášku-diskuzi na téma seriálu J.F.K. šéfredaktor Pevnosti Tomáš Němec a spisovatel Jiří Procházka, kteří jsou oba členové týmu a také do příběhů ostříleného agenta Jana Francise Kováře přispěli svým dílem. Hodně se mluvilo o obálkách, všech dvanáct knih (když nepočítám třináctou v přípravě) bylo vystaveno a jejich obálky následně promítány, aby se publikum mohlo vyjádřit, která je nejvydařenější. Já osobně jsem hlasovala pro obálku osmého svazku, a potěšilo mě, když skutečně dostala nejvíc hlasů. První obálky jsem přijímala celkem rozpačitě, ale pak se podařilo najít vhodného výtvarníka (přes internet!) a projekt vesele pokračoval (a pokračuje) dál. Padla také otázka, zda by bylo lepší, kdyby byly díly více či lehce provázány nebo naopak každý z nich zcela uzavřen. Z hlasování vyšlo najevo, že lehká provázanost dvou až tří dílů by čtenářům nevadila. Nakonec proběhl znalostní kvíz, jenže já musela běžet na svou přednášku – a to i přesto, že se vyhrávala láhev Jelcinových jablíček, ach jo. Další podrobnosti o seriálu viz. http://www.agent-jfk.cz/.

Noc jsem zabila Planet terorem – filmem, o kterém mi bylo řečeno, že je to prý strašně strašidelný fujtajbl, pro jehož naturalistickou nechutnost prý diváci odcházejí z kina. No, to jsem si dala. Čekala jsem od toho ledacos, ale že to bude parodická hnusárna plná hlášek nikoliv.

Sobotní program byl neméně zajímavý, ačkoliv jsem nevstala na dopolední debatu o paralelních světech. O tom, že nezdravě časné vstávání se nevyplácí, se na vlastní kůži přesvědčil Jarda Houdek. Před desátou ranní si ho totiž odchytil Vašek Pravda, aby prý naklusal do sálu místo jistých akterů, kteří se pro nekřesťansky brzkou hodinu nedostavili na minutu přesně (nebo vůbec).Však to také už předchozího dne dopředu dali na vědomí. Opravdu mě mrzí, že jsem o to přišla, stejně jako jsem zmeškala další debatu v neděli ráno. Deset hodin je zkrátka příliš brzo!

Odpoledne jsem zaskočila na přednášku Vlada Ríši. Šéfredaktor časopisu Ikarie mluvil o slastech a strastech svého řemesla a na závěr přečetl dvě ukázky z připravovaného pokračování Bruncvíkových dobrodružství. Zatímco informace ze zákulisí vydávání časopisu působily místy komicky a místy naopak děsivě, závěrečné čtení navodilo příjemný dojem.

V devět jsem odpřednášela své popravy – děkuji všem, kteří oželeli Faunův labyrint a přišli si to poslechnout, a pak hurá do baru si svlažit hrdlo. Závěrečný večer se vydařil, byla i diskotéka… No, zpětně se to jeví spíš jako zombiepárty, ale je to k tématu, tak proč ne.

V neděli už nás kromě dopoledního programu čekal jen odjezd – naštěstí autem. Letošní Speciál tedy splnil mé očekávání, ačkoliv se musím přiznat, že s předešlými ročníky nemohu srovnávat, protože mi nikdy nevyšel čas.

Díky všem a zase v létě!