Leonid už není diverem. Od událostí minulého příběhu diverové přestali existovat. Nevymřeli - jen přišli o své schopnosti. Takže vlastně... umřeli. Umřel velký kus jejich osobnosti, a oni se stali někým jiným. Leonid ale stále tráví v hlubině hodně času, našel si tam práci poslíčka, s Viki, do které se v Hlubině bláznivě (a krásně) zamiloval stejně jako ona do něho, ve hmotném světě má náhle jen málo společného. Žijí v jednom bytě, žijí dva téměř oddělené životy. Leonidova krize se promítá do celého jeho bytí, toho reálného i toho virtuálního.

V Hlubině byla spáchána vražda. To by nebylo nic zvláštního, virtuální životy jsou resetovatelné. Ale noční můra všech návštěvníků Hlubiny se realizovala - smrt pronikla po připojení až do reálného těla. Pro Leonida zpráva o to horší, že obětí se stal jeho dávný kamarád. Vytvoří si zdvojený pocit viny - pocit viny za přítele, kterému nepomohl najít práci poté, kdy diveři přišli o své schopnosti, a pocit viny za všechny, kteří by mohli zemřít doopravdy, kdyby někdo v Hlubině by tu zbraň začal používat. Tím začíná jeho nové putování Hlubinou. Hledání svatého Grálu, tajemného chrámu diverů, který v Hlubině skupinka z nich vybudovala, aby strážil jejich velké tajemství.

Sergej Lukjaněnko dokázal najít pro Hlubinu nové téma, nikoliv klon předchozích zápletek, ale zcela novou hrozbu, se kterou se jeho hrdina musí vyrovnat. Kulisy příběhu jsou čtenáři již důvěrně známé, a tak je oživuje novými postavami. Tou nejdůležitější je Čingiz - „nový Rus“, hacker a distributor ilegálních kopií CD a DVD. Jakkoliv bychom měli být pohoršeni zdrojem jeho bohatství, je sympatický, zachoval si svoji hackerskou náturu a bohatství si užívá způsobem, který je - rozhodně v porovnání s mnoha snobskými příklady, které známe i u nás - s chutí a tak, že to je i nám, námezdním silám, sympatické.

Svazek je doplněn novelou Průzračné vitráže, nezávislým příběhem umístěným do světa Hlubiny. I zde autor reflektuje svoji realitu. Ministerstvo vnitra testuje zvláštní věznici - trestanci prožívají v Hlubině virtuální trest, prožívají tu příběhy, které jsou odvozeny od jejich zločinu. Ale něco se tu pokazilo, i přes dokonalé zabezpečení serveru, na němž je věznice provozována, vězni procházejí ven - a ne-vězni procházejí do cel. Karina Petrovna se snaží odhalit tajemství této virtuální věznice - nejenom ono zřejmé, tajemství průniků, ale i tajemství, proč vlastně byla tato věznice vybudována.

I v této knize Sergej Lukjaněnko reflektuje ruskou současnost, strukturovanou společnost, kterou bohatství (a jeho nedostatek) rozděluje a která zároveň trpce vnímá ztrátu pocitu hegemonie, společnost schizofrenicky toužící jak po svobodě tak i po autoritě - své i nad sebou. Tyto reflexe však nejsou postaveny mimo příběh, probleskují jím a tak jej dokreslují. Legendy o Hlubině tu získávají další kapitoly a další rozměr. Zvláště Leonidovo putování předvádí schopnost autora vytvářet složitý strukturovaný svět, jehož jednotlivé segmenty jsou navzájem propojeny viditelnými i neviditelnými vlákny, procházejícími jak virtuálním, tak reálným prostředím. Podobně jako ve světě Hlídek (i když již ne tak intenzivně), i tady buduje pyramidální strukturu, bohatou jevovou a dějovou složku používá jako základ pro obecnější a filozofičtější vrstvy, které mohou vychutnávat i náročnější čtenáři.

Sergej Lukjaněnko: Lživá zrcadla. Průzračné vitráže (Falšivyje zerkala, Prozračnyje vitraži)
překlad: Pavel Weigel
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autora: Konstantin Šindelář
Argo, Triton (edice Trifid), 2008
479 stran, 298 Kč (členové klubu Trifid 219 Kč), brožované
ISBN 978-80-7203-924-1 (Argo), 978-80-7254-999-3 (Triton)