Japonsko 12. století, magie a dva nesmiřitelné rody soupeřící o moc nad celým státem. Moc je ta nejdrastičtější droga - ten, kdo ji ochutnal, se jí nechce vzdát. Moc ho ničí stejně, jako on ničí ty ostatní, kteří jsou proti němu - nebo by proti němu mohli být. Kudy projde rota vojáků, tráva neroste - kudy projde touha po moci, zničí vše. A když je tato touha po moci zdvojená, zůstane po ní jen spálená země. A spousta hrobů.

Složitý příběh, jehož struktura byla inspirována starými japonskými vyprávěními o bojích vládnoucích rodů, je okořeněn magíí Času. Jsou tu lidé, kteří umějí čas zastavit, a jsou tu lidé, kteří umějí Čas krást. Ostatní jsou jen hračkami v jejich rukou. Je pro ně jednoduché někomu propůjčit roky života, stejně jednoduché, jako jinému je sebrat.

Příběhem nás provázejí dva nenápadní hrdinové. Chlapec Ario a vražedkyně Shykiaku stojí na opačných stranách Moci, ale jejich motivy jsou podobné. Čas od času se potkávají - pro oba naštěstí jen potkávají. Díky těmto dvěma vidíme celý děj v lidské perspektivě, není to jen vyprávění o pošetilosti mocných, ale také - a mnohem více - o tom, jak v jejich blízkosti se naučí obyčejní lidé přežívat.

Autorka se pustila do velmi obtížného úkolu sestavit propletený příběh z prostředí, které je pro nás více než exotické, i když už od dob Joe Havlasy a Jana Hlouchy velmi oblíbené. Dva rody bojují o moc mezi sebou i uvnitř sebe, zrada je tu druhou nejčastější zbraní po krutosti. Droga Moci má větší sílu, než vše ostatní, a tak se chrámy i paláce obracejí v popel a ruiny, kulturní bohatství v nich ukryté rozprašuje vítr po krajině, zem nestačí pojídat mrtvé.

Lucie Lukačovičová se po řadě povídek pustila do složitého románu s velmi komplexní zápletkou, a zúročila tu leccos z toho, co sama vyučuje v kurzech tvůrčího psaní. Emocemi nabité vyprávění se jí povedlo udržet v mezích, kdy je ještě možné sledovat jeho zvraty. Také motivy jednotlivých postav příběhu jsou načrtnuty dostatečně ostře a brzy, takže příběh má i přes svoji složitost celkem jasné kontury. Jak v doslovu komentuje, originální příběhy jí sloužily jako studnice motivů a postav, leccos pro účely příběhu upravila, zjednodušila či doplnila. Její román je tak ohlasem, nikoliv pouhým převyprávěním původního pramenného materiálu.

Z japonské kultury jako celku tu je ovšem vybrána jen ta její část, která je nutná pro to, aby děj mohl jít rychle kupředu bez velkých odboček a vysvětlování, nečekejte tu nějaké oázy klidu. Celek je velmi příjemně čtivý a naznačuje, že Lucka může v budoucnosti pokročit na úroveň, na jakou jsme zvyklí od paní Freiové, Františky Vrbenské nebo Jany Rečkové.

Kniha vydaná v pevné vazbě je vybavena obálkou a ilustracemi Jany Šouflové, která dokázala vytvořit velmi působivé stylizace tradičních japonských maleb a kreseb. Jana tu prokázala své výtvarné kvality, předvedla, že není zapadlá do pasti rutiny a řemeslného opakování téhož a velmi účinně pomáhá čtenáři v ponoření se do prostředí, v němž se příběh odehrává.

Lucie Lukačovičová: Vládci času - Teki no shujin
obálka: Jana Šouflová
KJV - Poutník, 2007
309 stran, 240 Kč, vázané
ISBN 80-85892-95-6