Sledujeme vesmírné putování Portuly Gentianové a jejího partnera Campiona Gentiana a jsme svědky dobrodružství, která zažívají. Jejich cesta kosmem není výpravou bez jasného cíle nebo dokonce blouděním, tito dva - nejsou ovšem manželé, jsou jen partneři, i když současně i sourozenci -, směřují na jistou planetu, kde se má konat schůzka všech z „rodiny“ Gentianů. K setkání ovšem prakticky nedojde, jelikož většina účastníků je zabita během neobyčejně drsného vyhlazovacího útoku, v němž je zničena dokonce celá planeta a okolí.

V dalším průběhu děje pátrají Portula, Campion a ostatní přeživší po příčinách a pachatelích tohoto hrůzného činu. Do děje vstupují i další postavy, jednou z nich je robot Hesperus, který budí dojem, že by mohl mít o útoku nějaké informace. Ale Hesperus je vzápětí těžce poškozen a nedá se s ním komunikovat. Dále se objevuje entita nazývaná Duch vzduchu (český překladatel bude nejspíš muset vymyslet nějaký název, který bude libozvučněji než pouhý doslovný překlad anglického „Spirit of the Air“; v německém překladu je ona bytost nazývána jako „Luftgeist“), která, kupodivu, není ani osobou, ani strojem. Objevují se i další záhady, vynořují se další postavy a fenomény, děje se žene vpřed a nevyřešených problémů neubývá. Jedním z nich je například cosi, co je nazýváno jako Dům sluncí, a o čem nikdo z Gentianových nemá tušení, kde se to nachází a co to vlastně je…

Paralelně s tímto dějem, sledujeme retrospektivně dětství a dospívání Abigail Gentianové, která není tak docela normální lidskou bytostí, jako jimi nejsou ani ostatní z Gentianových. Příběh se tak vrací až k její matce…

Kniha je úžasná, v německém překladu, který jsem sehnal, má sedm stovek stran, a při čtení jsem chvílemi ani nedýchal. Znám většinu ze svazků, které od Reynoldse vyšly u nás v Tritonu, a tak si dovolím si prohlásit, že Dům sluncí je přece jenom trochu jiný než Odhalený vesmír. Měl jsem při jeho četbě podobný dojem jako před lety při čtení Simmonsova Hyperionu. Možná je důvodem motiv putování, který najdeme v obou románech (a který se ovšem vyskytuje i v tisících jiných literárních děl, že ano?), spíše je to ale způsobem vyprávění a ustrojení příběhu, ve kterém jde o odhalování tajemství. Planeta Neume je možná v něčem podobná Hyperionu, Hesperus je postava stejně tajemná a neproniknutelná jako Štír – ale každý čtenář si musí udělat obrázek sám, až knihu dostane do ruky.

Když už jsem nakousl myšlenku odlišnosti Domu sluncí od jiných Reynoldsových románů, uvedl bych ještě něco. Autor se při koncipování děje rozmáchl způsobem, který je mimořádný i na autora space oper jeho formátu. Posuďte sami: Portule Gentianové je šest milionů let a má devět set devadesát devět sourozenců. Do dalších detailů nebudu zabíhat, abych neprozradil příliš, ale uznejte, že už tohle je solidní!

Dům sluncí vyšel anglicky v roce 2008, je tedy téměř novinkou na trhu a snad bude brzy přeložen i do češtiny. Podle mého soudu je to vynikající kniha, napsaná však v nepatrně jiném duchu, než v jakém Reynolds vytvořil svoje dosavadní romány. Sice se i zde se celý děj odehrává ve vesmíru a v daleké budoucnosti a opět je nabitý technologiemi, ale je tu i nejméně jeden rozdíl - o tom však později.

Reynolds drží laťku svých knih proklatě vysoko, věřme, že si přečteme česky i další jeho knihy, pár jich k přeložení ještě zbývá. Na podzim letošního roku je ohlášen (v angličtině) další román Terminal World.

Alastair Reynolds: Das Haus der Sonnen. Wilhelm Heyne Verlag, München, 2009. 702 s.