O patro níž v našem domě bydlela teta, druhá strýcova žena. Byla to ta, co mě obdařila bratrancem, který měl na starosti mou výchovu v případě nepřítomnosti rodičů. Teta měla zvláštního koníčka. On ani tak nebyl zvláštní, kdyby jí bylo jako nám, ale v jejím věku byl přinejmenším neobvyklý.

Když zemřel strýc, teta si koupila kazetový magnetofon Grundig. Tehdy to byla ve své třídě špička. Dámy v jejím věku si nahrávaly blábolení svých vnoučat a pak těmi „otomilostmi“ prudili příhozí, aby ukázaly, jak geniální dětičky to jsou. Teta neměla vnoučata a už vůbec ne „otomilá“, a tak si začala nahrávat muziku. Začala si nahrávat antidiskotéky Jiřího Černého a různé jiné zajímavosti, které tehdy na VKV náš rozhlas produkoval. Je to paradoxní, ale dnes, kdy se na nás ze všech rádií valí masa angloamerické hudby, kterou uvádějí rozjásaní moderátoři, tak se na nás valí stále stejná muzika. Za komančů to byla božská Heluš, Mistr, Černoch, Urbánková, Zagorová, David, za rock to byl Olympic a za kotlíkáře Plavci a málem bych zapomněl na Zagora s Magorem, neboli Klementa a Gottwalda, skákající duo. Dnes jsou to sice pěvci z jiné scény, ale také stále dokola ti samí a je jedno, kterou stanici člověk poslouchá (ovšem nesmíme zapomenout na naše výše jmenované, nyní recyklované hvězdy, které se na nás valí z Impulsu a z Reginy). Můžete být k tomu „oblaženi moudrem“ paní Asterové nebo jiných neumětelů. Čestnou výjimku tvoří Rádio Beat, Olympic, Classic FM a Vltava.

Tak teta důchodkyně seděla u rádia, bánila jednou za druhou a nahrávala z Vltavy skvělou muziku. Jiné dámy v jejím věku sedí u oken a pozorují, kdo s kým chodí a kdo provádí jaké nepravosti, aby mohly poslední novinky při nejbližší příležitosti sdělit sousedce. Teta nahrávala. Když slyšela, že jsem přišel domů, vykoukla do haly a zavolala na mě, jestli bych jí nemohl s něčím pomoci. Věděl jsem, co to znamená, bylo to krycí heslo pro poslech novinek. Mám rád červené víno, a tak mi teta vždycky nalila a čekala, až přijdu. Neuměla anglicky, takže si psala názvy skladeb foneticky, stejně tak i jména zpěváků a skladatelů. Já jsem jí to potom přepisoval do angličtiny. Muziku jsme poslouchali buď potmě, nebo jenom při světle, kterému se u nás říkalo „funcna“, což byla lampička na noční stolek a v ní pětadvacetiwattová žárovka. Do tmy zářila její nezbytná cigareta, z velkých repráků se valila muzika a my nábožně poslouchali.

Teta měla na jedné kazetě nahraného Cliftona Cheniera, černocha, který hraje blues na tahací harmoniku. Náramná krása. Byl to celý blok skladeb. Měla všechno pečlivě zaznamenáno, ale po její smrti se v turbulenci času seznam kamsi poděl a zmizel v černé díře. Nemůžem ani zaboha najít s bráchancem tu správnou kazetu, už nás to stálo tolik úsilí a vína, neboť úsilí musí být vždycky podpořeno červeným vínem, a stejně jsme nic nenašli.

Cheniera jsem si chtěl mnohokrát koupit při mých toulkách cizinou, ale marně. Netušil jsem, kde ho pan Černý vyhrabal. Až jednou! Co jsem nedostal u King Carola v New Yorku ani ve Virgin Store v Londýně, jsem viděl ve vesnické trafice v Harpentenu. Ráno, než jsem odjel do práce na letiště, jsem si šel koupit noviny do trafiky a tam na stojanu měli vystavené nějaké kazety. Protože prodávající měl zrovna nějaký problém, koukal jsem, co je na stojanu. Koukal jsem v podstatě mechanicky, aniž bych nad tím nějak přemýšlel. Točil jsem stojanem a četl si názvy kazet. Najednou jsem zpozorněl a nemohl uvěřit svým očím: Clifton Chenier! To nemůže být pravda! Vzal jsem zaprášenou kazetu ze stojanu, zaplatil noviny a kazetu jsem dostal za polovic, protože to prý je tam omylem, to stejně nikdo nechce! Jak nechce? Proč nechce? Blues zahrané na „držky“, to nikdo nechce? A tak jsem si kazetu rozbalil a s jistou předtuchou jsem ji v autě dal do přístroje. Ne, má předtucha se nevyplnila! Byl to on!

A tak v době, kdy každému v autě vyhrávala ABBA, mně chraplavým hlasem zpíval Chenier, až se auto třáslo.

Musel jsem to tetě hned večer zavolat do Prahy. „No, doufám, že mi to nahraješ, že nebudeš hamoun!“ Původně jsem považoval trafikanta za hudebního ignoranta, ale když se místo mé kazety ve stojanu objevil B.B. King a po něm další a další (jak jsem je postupně kupoval), změnil jsem na toho dobrého muže mínění. Pak jsem si tam ještě koupil Ottise Redinga, Percy Sledge a další soulové zpěváky. Z dědka za pultem se vyklubal basista místní kapely, a tak jsem se hluboce zastyděl, jak se člověk může mýlit.

Když jsem se po několika měsících vrátil, dohodli jsme si s tetou seanci. Měla pro mě připravené „Sangre del torro“, víno s býčkem, a ne jedno. A také krabici nových kazet. Tak jsme si nalili víno, teta dala volume doprava a naším domem duněla nádherná muzika. Jak už to tak bývá, čím víc ubývá víno v láhvi, tím je volume víc doprava, a tak když došlo na B.B. Kinga, jeho kytara už trochu vazbila, jak to zesilovač nebral. Museli jsme to trochu zeslabit, ale jenom trochu.

Najednou se otevřely dveře do haly a s proudem světla jsme se domnívali, že nám jde moje máma vynadat, nebo ségra. Ale ve dveřích stála moje maminka s prázdnou skleničkou v ruce: „Teda, vy tady máte nahulíno! A mně nikdo nenaleje?“ Hloupá otázka! Ve vteřině měla nalito. „Tak nahoře poslouchám tu pěknou muziku a říkám si, proč jste mě nepozvali? Mě, beatovou babičku? To jste pěkní parťáci!“ Byla to má chyba. Zapomněl jsem, že máma se mnou chodila do Sluníčka na Matadory se Sodomou a na Flamengo. Občas také na Michala Prokopa. Pamatuji si, jak později slavný fotograf Zdeněk Thoma jí vždycky odněkud přinesl židli se slovy: „Paní, tady si sedněte, tady je nejmenší bordel!“ a vybral jí místo co nejdál od reprobeden. Ze začátku jsem měl dojem, že se mi kamarádi budou smát, že beru mámu na bigbeat, ale nějak si zvykli, máma seděla vždycky někde v koutku a poslouchala a nikoho si nevšímala. Měla prostě muziku ráda.

Za dob dědy se u nás pořádaly hudební večírky. Jeho kamarádi hráli komorní hudbu a jejich manželky popíjely a povídaly. Ségra říkala, že báby kecají. Na rozdíl od mámy, která se vyznala v klasické hudbě i v jazzu, já jsem ke své smůle klasiku vynechal a teď to horko těžko doháním.

Když byli prvně Rolling Stones v Praze a měli famózní koncert na Strahově, vrátil jsem se po jejich vystoupení domů, máma seděla s tetou na zahradě a popíjely víno. Máma mě tehdy šokovala, když řekla: „Teda, to byla nádhera, tady jsme to měly zadarmo a nemačkaly jsme se, viď Věro?“ K nám totiž byla ta muzika slyšet ze Strahova bezvadně. Teta se divila, že Stouni hrají také country: „Byla to fakt paráda, akorát to country mě překvapilo, to je z nějaký desky, co nemám, že jo?“ Oběma se leskly oči, musel to být zážitek, když měly v jednu po půlnoci zapnuté už dálkové.

Takových hudebních večírků jsme měli s tetou mnoho. Někdy se zúčastnil i bratranec, ale v té době bydlel jinde, takže to bylo sporadické.

Já měl s pravidelností víkendů mejdany ve svém podkrovním pokoji. Bratranec mě smontoval reprobedny z HiFi klubu a ty měly ve své době skvělý zvuk. Jako zesilovač jsem měl nějakého bastardka, kterého mi vyrobil z částečně profesionálního Marshalla. Proč částečně? Protože zesilovač byl vyhořelý a on ho jaksi doplnil vlastními součástkami. Chvíli to trvalo, než vychytal mouchy, ale pak to byl rachot! Když někdo z kamarádů pod vlivem rumu nebo Vinohradského červeného zavelel “Vole, dej volume doprava!“, tak Ticket To Ride hřměl pokojem jak na koncertu v Royal Albert Hall. K tomu tam skákalo (tančilo) patnáct, dvacet lidí. Akorát Ivan Gabal se úžasně kroutil, protože on jediný uměl tančit (taky na něj holky letěly). Nepamatuji si, že by nás někdy někdo okřiknul nebo nedej bože přišel, abychom to ztlumili.

Dvakrát za celou dobu mých mejdanů jsem byl v nemilosti. Poprvé to bylo, když jsme slavili mé narozeniny a někdo našel v hale ve stojanu na deštníky strýcovu hůl. Ten dotyčný měl dojem, že nastala doba fyzikálních pokusů a tak vzal hůl a zkoušel jestli platí fyzikální zákon, že hůl nad svíčkou očouzená, jeví se nám zalomená. Výsledek byl nad očekávání exaktní: ráno, když strýc šel na zahradu a vzal si hůl, měl celou ruku černou, což ho strašně dožralo. A ještě víc ho dožralo, když mu jeho syn, můj bratranec, vysvětloval, že se jednalo fyzikální pokus.

Podruhé jsem byl v trestu, když se opět slavily mé narozeniny. Celý den pršelo, a tak jsme je slavili v hale v domě. Po osmé večer déšť ustal a my šli tančit na zahradu. Jak to tam asi po celonočním tanečním reji vypadalo ráno, to si jistě dokáže každý představit! Tankodrom! Před domem místo krásného trávníku bylo dvacet centimetrů bahna. Prostě hrůza. Naštěstí tam byla moje kamarádka z Tábora Mimi, která pracovala ve šlechtitelské stanici. Takže neprodleně poslala travní semeno a my se ségrou jsme to dali dohromady.

Dneska, když si na to vzpomenu, byly to krásné časy a naši měli neuvěřitelnou trpělivost. Že mě nezabili, se ještě teď divím!