19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Život po vítězství

22.2.2018

Doma panovala ten večer podivná, stísněná nálada, což jsem vyciťoval, ale jako žák první třídy školy tehdy obecné, příliš nechápal. Psal se podzim roku 1948. Stejná atmosféra pokračovala i další dny, třebaže se rodiče snažili spolu hovořit o samotě. V našem bytě 1+1, kde ta druhá jedna, pokoj, se nedala ani dobře vytopit, to bylo se dvěma dětmi dost obtížné. Až postupem doby, jak jsem dorůstal, se mi skládal nejen obraz tehdejší situace doma, ale také celé doby.

Onoho podzimu, krátce po únoru, který jsem pak po léta znal jako „vítězný“, mého otce vyhodili ze zaměstnání. Vystudovaný elektroinženýr pracoval v pražské továrně na elektromotory, ve výstupním oddělení. Nastoupil tam již před válkou. Teď se však z něj, v očích, které náhle procitly po „Vítězném únoru“, stal živel více než nebezpečný – bílá kontrarevoluce. Nepřítel lidu, konkrétně lidově-demokratického zřízení.

Důvod byl zdánlivě nasnadě – jméno a původ. Ruský emigrant. Třebaže uprchl po neméně proslulé Velké říjnové revoluci jen s malým kufříkem ještě jako chlapec, v nevelké skupině mladých. Následující dějinné události v této části východní Evropy, konkrétně v Bělorusku, způsobily, že nemám z této strany žádné příbuzné. Doporučuji přečíst si knihu Timothy Snydera „Krvavé země“. Otec se po peripetiích hodných delšího líčení dostal přes Polsko do Československa, vystudoval tu a oženil se. Ve věku, kdy prchal z rodného Běloruska, sotva mohl být v nějaké ozbrojené složce, a hlavně, zachraňoval holý život. Nicméně se mu toho podzimu 1948 dostalo nálepky „bílá emigrace“, to v lepším případě, nebo „bílá kontrarevoluce“, což volalo po trestu. Nálepka mu zůstala v různých obměnách celý život. Rozhodnutí akční trojky v továrně bylo jasné – doporučení k dalšímu zaměstnání v oblasti manuální, nejraději na některé stavbě, ne-li v dolech či hutích. V dobové terminologii to bylo vyjádřeno obratem „poslat k lopatě“.

Život se však ubírá křivolakými cestami, které nelze předvídat, takže jak stárneme, přestáváme se časem divit průběhu dějů. V době, o níž píši, se Sovětský svaz stal naším největším a jediným vzorem, a tudíž vyvstala potřeba napodobit ho ve všem. Jednou z oblastí byly státní normy, snad úplně na všechno. V paragrafech se v nich popisovalo, jak má daný produkt vypadat, jeho rozměry, materiál, barva, prostě všechno, takže všechny továrny vyráběly úplně stejnou věc. Normalizace není v zásadě špatná myšlenka, ale nehodí se všude. Třeba v oděvním průmyslu to není zrovna šťastné – pamatujete, starší čtenáři, jak jsme nosili stejné kabáty, boty, muži tesilové kalhoty jednotného střihu? Kdo pamatuje „šedý mor“, dámské boty do špatného počasí?

Normy byly pochopitelně v ruštině, a vyvstala tudíž potřeba jejich překladu. Ovšem texty to jsou odborné, ne každý byl znalý terminologie, a hlavně, nebylo dost překladatelů. Život nečekaně zaúřadoval. Někdo si uvědomil, že můj otec už před válkou hojně publikoval odborné články, takže asi něco znal. Pravda, z pohledu tehdejších komunistů skrytý bělogvardějec, leč umí rusky, česky, německy a trochu francouzsky, takže co se dá dělat. Nikdy jsme se nedozvěděli, co se odehrálo v pozadí, ale místo doporučené lopaty dostal otec najednou stůl a židli v Elektrotechnickém svazu československém (ESČ), aby překládal. Což činil a moje matka mu české verze přepisovala na psacím stroji. Bývala sekretářkou, psala rychle a bezchybně.

Nastalo období klidu. Po pár letech, nevím už kolika, si však nějaký soudruh prohlédl kádrové materiály mého otce, načež zjistil, že se v ESČ vlastně skrývá bílý emigrant zralý pro lopatu. Mám pocit, jist si po letech nejsem, že se zrovna tehdy stavěl v Praze proslulý „most inteligence“, nazývaný tak mezi lidmi podle složení zaměstnanců na stavbě. Nevím, jak se jmenuje dnes. Můžeme se jen ptát, o jaké duševní hodnoty stát tehdy přišel. Nikoli naposled.

Potřeba překladatelů ovšem trvala a její výsledek byl ještě bizarnější. Na čísi pokyn nastoupil otec nikoli na stavbu, ale do státního Úřadu pro vynálezy a normalizaci. Šéfem tu byl dr. Alexej Čepička, někdejší ministr národní obrany po Únoru, zeť prezidenta Klementa Gottwalda, ale v době, o níž píši, už odstavený přece jen níž. Tchán zemřel, opora nebyla. Otec tedy dostal zase stůl a židli, a překlady pokračovaly.

Tehdy jsem občas přikládal ruku k dílu – prováděl jsem první korektury vytištěných norem, s odměnou padesáti haléřů za stránku. Nevzpomínám si už přesně, ale nanuk přišel snad na stejnou sumu. V paměti mi kromě financí utkvěly názvy některých norem. Třeba: „Lavice pro žáky dřevěné“, „Lavice pro žáky železné“, „Palička na maso s kolíčkem“ či „Palička na maso s drážkou“. Zní to komicky, ale šlo o abecední třídění podle typu předmětu, například lavice, zatímco materiál žáků byl na vedlejším místě. Také, dnes už to snad není tajné, odborné komise občas sahaly po německých normách DIN (Deutsche Industrienormen) předválečných a válečných, a podle nich občas korigovaly normy sovětské podle evropských zvyklostí. Otcova němčina se hodila.

Leč všeho do času – někdo bdělý, nám neznámý, opět odhalil v samém srdci státního úřadu bílou kontrarevoluci. Další vyhazov, naštěstí v době, kdy už lopata nebyla v kurzu. Můj otec pak až do svého pensionování pracoval v Technické ústředně spojů. Zůstalo u tradice překladů norem, i když v mnohem menší míře, zato přibyl několikajazyčný technický slovník a navíc bezpečnostní předpisy pro práci s elektrickým zařízením.

Když se dnes nad těmi roky ohlédnu, od roku 1948 do otcova důchodu uplynulo osmnáct let, vidím opravdu bizarní svět, kde zprvu fanatická politika rozvrátila, co se dalo, pak se pokoušela něco napravit, aby v dalším kole nastoupila znovu „revoluční bdělost“. Nálepka „bílé emigrace“ zůstala otci celou tu dobu, i když už se pomalu zapomínalo, co to znamená. Bylo jen jasné, že to není dobré doporučení.