26.5.2019 | Svátek má Filip


VZPOMÍNKA: Kamna

20.4.2019

Prvních čtyřicet let svého života jsem strávil zčásti u kamen; ne, že bych se od nich neodtrhl, ale byl jsem u nich často. Když jsme, bratr a já, nabyli dostatek sil, vstoupil do našich denních úkolů tento zdroj tepla. V pražských bytech, kde jsme bydleli, byl sice zaveden plyn, ale přípojky byly tak slabé, že nedovolovaly připojení tepelných zdrojů, jako tehdy běžných kamen WAW. Topili jsme ve sporáku, na němž se vařilo, ale také v koupelně v kotli. To asi znají už jen nemnozí. Válec výšky dospělého člověka, dole se topilo, a po patřičné době tekla teplá voda. Vše bylo na uhlí. Byl jsem tedy na kamna zvyklý.

Když jsme se koncem osmdesátých let rozhodli koupit chalupu coby rekreační objekt, rozhodli jsme se pro malou a starou roubenku v Podkrkonoší, cenově dostupnou. Ve větší ze dvou místností této stavby nám hned padla do oka kachlová kamna. Bleděmodré kachle, ozdobné kovové nohy, kamnovec. Vypadalo to krásně, skoro pohádkově. Moje zkušenost s tímto zařízením byla v té době mizivá. Přesto mi neunikly místy štěrbiny mezi kachly, jakož i fakt, že dvířka držela spíš jinými silami než panty. Když jsme poprvé zatopili, některé štěrbiny sloužily jako pomocný kouřovod. Tehdy nám došlo, proč předchozí majitelé měli hned vedle klasická kamínka, známý to bubínek. O chorobném stavu kamen kachlových se nezmínili. Situace byla jasná – buď klasický sporák, nebo nová kachlová kamna.

Zvolili jsme druhou možnost, a pro úplnost připomínám, že v té době se náš stát kamufloval přívlastkem „socialistický“ se vším všudy, také s plánovaným hospodářstvím. Měli jsme se o tom záhy přesvědčit. Neměli jsme kachle, kamnářskou hlínu, ani kamnáře. Pokud šlo o kachle, měli jsme zkušenost s obkladačkami do pražského bytu, jejichž sháněním jsme strávili měsíce, kdy jsme cestovali do blízkých i vzdálených míst. To byly obkladačky. Ale kachle v době, kdy se z nich kamna skoro nestavěla…

Scéna tedy byla připravena. Moje vyprávění nebude chronologické, začnu kamnářem. V hospodářské agonii tehdy stát povolil cosi jako soukromé podnikání. Ono tu bylo vždycky, říkalo se tomu melouch, ale teď směl řemeslník inzerovat. Ukázalo se, že muž, jehož jsme na základě takové nabídky našli, kamnář nebyl, což jsme zjistili později, ale ještě včas. Dodal sice roury, troubu, i dvířka, vše nepříliš kvalitní, slíbené kachle nikoli.

Mezitím vyvstala nutnost stará kamna odstranit. Ujal se toho Zdeněk, náš tehdy nový známý ze vsi, všestranně zdatný muž, a hlavně ochotný. Kamna byla tak říkajíc nalepena na stěně světnice, a jak jejich destrukce pokračovala, ukazovalo, se, že se s nimi zčásti bourá i ta zeď vedoucí do komína, někdejší černé kuchyně. Výsledkem byl otvor, jímž se dalo prolézt, a oblaka maltového prachu a sazí. Teď vím, jak to asi vypadalo ve Faustově domě, když pekelník odnesl zmíněného učence, jen ta očazená díra byla ve stropě. Naštěstí Zdeněk pokračoval, a když navečer odcházel, otvor byl krásně zazděný.

Kamna byla pryč, leč kamnář také. Odnesla ho voda. Skoro doslova. Přivezl jsem ho, že si to obhlédne. Musel jsem odjet, zanechávaje ho se zásobou potravin. Za krátkou dobu se přihnala letní bouře, která zvedla potok, ten je hned za chaloupkou, a voda byla i ve světnici. Kamnář odjel, nás čekal úklid jako po malířích. Toto odstranění kamnáře byla opravdu vyšší moc, snad Krakonoš, v těch horách nikdy nevíte.

Nebyl kamnář, nebyly kachle. Ten muž zmizel i se zálohou, takže jsme se setkali až u soudu. V čekárně seděl pán, další klient údajného kamnáře, jemuž ten sice cosi postavil, ale toto dílo spadlo a kachle se poničily. Pán tedy potřeboval totéž, co my – kachle a skutečného kamnáře. Ve dvou se to lépe táhne, vyměnili jsme si telefonní čísla a pátrali.

Bylo to bezútěšné. Kachle byly „úzký profil“, jak nám všude říkali. To úsloví tehdy znamenalo, že něco prostě není k dostání. Je pravda, že „úzkoprofilový“ toaletní papír se dotýkal populace mnohem citelněji než nějaké kachle. Přesto, asi za půl roku, mi volal můj spolupátrač, že ve stavebninách ve Vrchlabí mají kachle. Ukázalo se, že je to bizarní situace, pro onu dobu však běžná.

Zdálo by se totiž, že by sklad všude rozhlašoval, že kachle má. Nikoli. Řadu let je skladovali, ovšem zboží ležící dlouho ve skladu dostávalo označení „nadnormativní zásoby“. V překladu to znamená, že ho obchodník objednal moc a nemůže ho prodat. Za takové zásoby se pak platila pokuta. Každoročně, což tyto stavebniny opravdu několik let dělaly. Absurdní? Tehdy ani ne. Kachle jsem dostal za čtvrtinu ceny – byla to nadnormativní zásoba.

Teď ještě kamnář. I toho nakonec našel můj známý od soudu. Opravdu vyučený kamnář, který strávil většinu života u dráhy, ale v penzi se vrátil k řemeslu. Načerno. Když k nám přišel do světnice, obhlédl situaci, prohlédl v síni komín, a jen se manželky zeptal: „Mladá paní, chcete ty kamna ke zdi, nebo kolmo na ní?“ Nevím, do jakého věku se říká ženě „mladá paní“, ale je fakt, že pan Mach, kamnář, byl starší než my. Dnes by byl mladší. Kvůli lepšímu šíření tepla doporučil kolmo ke zdi a dali jsme na zkušeného.

Poté vzal cihlu, znovu projel pohledem prostor, a položil ji na zem. Základ podstavce kamen. Metr pan Mach téměř nepoužíval. Viděl jsem řemeslníka – mistra. On ta kamna v tu chvíli viděl, nemusel nic měřit. Byl to koncert zručnosti. Když byla po pár dnech kamna hotova, má se prý na nich, přitom hlína, která je drží pohromadě je ještě vlhká, uvařit grog. Učinili jsme. Následovala ještě závěrečná instrukce, jak ošetřovat, a upozornění: a žádné uhlí! Jen dobré dřevo!

Dodnes, když jednou do roka kamna vymetám a opravuji hlínou, vzpomínám na ty dva muže. Na dobrého přítele Zdeňka Kovaříka, který začal náš vztah bouráním kamen, ale od té doby nám nejednou pomohl i jinak. A myslím na pana Macha. Bohužel oba již nejsou mezi námi. Chybějí nám. První jako dlouholetý přítel, druhý jako zázračný pohádkový dědeček, který se objevil na krátkou chvíli, pomohl v nouzi, a opět zmizel. Na rozloučenou řekl, že tohle už jsou poslední kachláky, co postavil. Jsou jeho epitafem a stále vydávají „kulaté teplo“, jak to poeticky označil.



Diskuse


J. Kanioková
19:18
21.4.2019

J. Farda
14:13
20.4.2019

J. Farda
14:15
20.4.2019

L. Písařík
12:13
20.4.2019

J. Pospíšil 402
3:22
20.4.2019

F. Houžňák
7:35
21.4.2019

počet příspěvků: 6, poslední 21.4.2019 07:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.