26.5.2018 | Svátek má Filip


VOLBY: Pidistrany

19.10.2017

Český volební zákon pečlivě zahaluje mlhou odpověď na otázku, jak vlastně úřední osoby přerozdělují tzv. propadlé hlasy ve chvílích, kdy se láme chleba. To znamená ve chvílích, kdy se naposledy dopočítávají výsledky. U nás se podle zákona přepočítává způsobem, který navrhl belgický profesor D’Hondt už v roce 1878, aby uklidnil tehdejší rozpory mezi belgickými Vlámy a Valony. Co je nám však platné, že jeho složitý matematický vzorec je přímo uveden v textu našeho volebního zákona, když běžný občan není z té formule schopen ani trochu vyčíst, jaké má tato metoda důsledky. Podívejme se proto na celý problém blíž.

Především, co je to „propadlý hlas“. Je to hlas odevzdaný straně, která v celostátním výsledku nedosáhne pěti procent z celkového množství platných odevzdaných hlasů, takže se podle volebního zákona nemůže podílet na konečném rozdělování poslaneckých křesel. Obecně vzato lze potom s těmito hlasy naložit mnoha způsoby podle toho, kterou přepočítávací metodu si zákonodárci sami zvolí a poté také sami uzákoní.

Jaké přepočítávací systémy tedy v demokratických zemích máme? Pro zavedené strany s početným elektorátem je nejpohodlnější právě D’Hondtova metoda, proto je politiky napříč národy i názorovými proudy prosazována velmi často, i když jde o ten nejméně „poměrný“, čili nejméně spravedlivý způsob přepočtu. Poněkud spravedlivější Hare-Niemayerova metoda je základem německého přepočítávacího systému a další spravedlivější způsob nese jméno francouzského profesora Sainte-Laguë. Mohu vám jen sdělit, že všechny demokratické parlamentní volební systémy jsou neobyčejně složité, a mnohdy jde i o nejrůznější kombinace metod, o kterých jsem se zde zmínil. Existuje však jedno ještě spravedlivější řešení. Udělat volby povinné a snížit procentní práh volitelnosti strany. Množství propadlých hlasů pak bude naprosto zanedbatelné. Pro nás Evropany poněkud nezvyklé, ale takhle je to např. v Austrálii. Vystačí si tam s třemi velkými a dvěma nepatrnými politickými stranami a mají klid.

Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že každý demokratický stát či národ si ušije svůj volební zákon podle kvality politické kultury ve své zemi sám.

Vraťme se proto do českých luhů a hájů. U nás platí D’Hondtova přepočítávací metoda propadlých hlasů a nic s tím nenaděláme. Alespoň ne hned. Je to systém, který přidává z měšce propadlých hlasů úspěšným stranám více a těm za nimi méně. A teď se podívejme na situaci, kdy spolu v průzkumech soupeří dvě velké strany a dotírá na ně třetí, která má radikálně odlišný volební program. Prozradím vám, co bych udělal já, kdybych byl volebním stratégem některé z těch prvních dvou stran.

Obložil bych tu třetí nepohodlnou stranu záplavou, ať už nově nebo staře vzniklých „pidistran“, vybavil bych je podobnou volební rétorikou a těšil bych se na příval hlasů, které tím nepohodlné straně odsaju a které podle pana profesora D’Hondta půjdou ke mně. Zvláště v situaci, kdy volební průzkumy tvrdí, že nerozhodnutých voličů je stále ještě velmi mnoho. Zabiju tím dvě mouchy jednou ranou. Nepohodlnou stranu oslabím a svou „velkou“ stranu posílím.

Už jsme doma? Tohle je právě situace, do které chtěli „ti velcí“ vmanévrovat Okamurovu nepohodlnou SPD. Jenže zapomněli na jednu maličkost. Český volič se probral z dvacetileté mrákoty. A český volič není hloupý, dnes už to dokáže politickým „dinosaurům“ jednoduše spočítat na základě všech jejich minulých skutků. Přestává brát vážně plytká volební hesla, která se při každých volbách do omrzení opakují. Chce radikálnější změnu, a také si více uvědomuje, že je to právě stará politická struktura, která ohrožuje jeho budoucnost nejvážněji.

Před několika dny jsem si přečetl v Lidových novináchze dne 14. října zajímavý článek Jana Klesly o novém druhu předvolebního průzkumu, který je postaven na závěrech „behaviorální ekonomie“ kontroverzního profesora Richarda Thalera, který mimochodem za svou práci dostal před nedávnem Nobelovu cenu. Řečeno srozumitelněji, nový typ průzkumu sice zachovává platná statistická pravidla, ale přihlíží mnohem více ke způsobům běžného chování dotazovaných. Zkrátka, podstatné údaje se sbírají tak, jako by v tuto chvíli žádné volby nebyly, a přiřadí se ke klasickému předvolebnímu dotazování. Průzkum udělali studenti z katedry sociologie Filosofické fakulty UK ve spolupráci se skupinou BehavioLabs.

Proč o tom píšu? Výsledek zmíněného průzkumu přiměl průzkumníky rozdělit voliče soutěžících politických stran do tří skupin. V první skupině bez názvu se ocitly ANO, ČSSD a KSČM, ve druhé skupině nazvané „Středové liberální strany“ jsou ODS, Piráti, STAN, TOP 09, KDU-ČSL, Zelení a jedna „pidistrana“, a ve třetí skupině nazvané „Protiimigrační strany“ kraluje Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, ale jeho SPD je obložena dalšími sedmi „pidistranami“ s podobnými předvolebními programy. Názorné barevné schéma oněch tří skupin zabírá téměř půl stránky. A teď to přijde.

Průzkumníci, aniž to tušili, potvrdili dvě věci. Za prvé, že množství „pidistran“ ve třetí skupině protiimigračních stran není náhodné, ale pravděpodobně záměrné. Druhý nález zní, že největší procento dosud nerozhodnutých voličů je v řadách tzv. středově liberálních stran, takže část jejich příznivců už dnes vnímá některé z nich jako budoucí „pidistrany“. Další nerozhodnutí samozřejmě převládají ve všech autentických „pidistranách“. K tomu dodávám, že sám jsem našel ve volebních seznamech těch málo významných stran zhruba 20 až 22, což znamená, že poslanecké mandáty se budou nakonec rozdělovat nanejvýš tak mezi osmi stranami. Právě tohle bychom si měli uvědomit, až půjdeme volit.

Závěr? Předvolební obraz potvrzuje nejen to, že český volič není hloupý, ale že „dinosauří politické elity“ se českého voliče tentokrát náležitě bojí. Záleží jen na tom, aby to český Honza dotáhl do správného konce. Potenciální voliči stran, které nemají šanci dosáhnout pětiprocentní hranice, by měli myslet na to, že hlasem odevzdaným své současné či budoucí „pidistraně“ nejspíš nakonec podpoří někoho, koho by v žádném případě volit nechtěli. A zároveň oslabí toho, jehož názory sdílejí, anebo s jeho názory alespoň z části sympatizují.

Máme před sebou jedinečnou možnost změny. Nastal čas, kdy můžeme „dinosauřím elitám“ jejich nemravné způsoby správy našich věcí důrazně připomenout. Přišel čas, kdy do toho konečně můžeme mluvit.



Diskuse


P. Urban
22:06
19.10.2017

Ś. Svobodová
19:19
19.10.2017

M. Prokop
20:50
19.10.2017

Ś. Svobodová
17:42
19.10.2017

J. Kanioková
20:37
19.10.2017

M. Prokop
20:50
19.10.2017

M. Prokop
20:52
19.10.2017

D. Polanský
14:14
19.10.2017

M. Mikulec
17:17
19.10.2017

P. Bolec
18:33
19.10.2017

M. Varadinková
11:25
19.10.2017

J. Vlček
12:03
19.10.2017

J. Kanioková
14:46
19.10.2017

V. Kain
16:53
19.10.2017

S. Ševeček
17:51
19.10.2017

M. Prokop
11:12
19.10.2017

J. Vlček
18:16
19.10.2017

R. Tichý
10:31
19.10.2017

M. Prokop
11:14
19.10.2017

R. Tichý
12:09
19.10.2017

M. Prokop
12:38
19.10.2017

R. Tichý
15:05
19.10.2017

M. Prokop
20:54
19.10.2017

J. Jurax
0:08
20.10.2017

R. Tichý
9:51
20.10.2017

A. Alda
10:19
19.10.2017

V. Němec
Jo,
10:10
19.10.2017

p. smatlak
9:54
19.10.2017

J. Kanioková
14:42
19.10.2017

M. Košařová
9:45
19.10.2017

A. Alda
10:20
19.10.2017

M. Varadinková
11:27
19.10.2017

J. Kanioková
1*
14:47
19.10.2017

R. Morava
9:26
19.10.2017

M. Prokop
11:15
19.10.2017

M. Valenta
8:30
19.10.2017

P. Kmoníček
8:45
19.10.2017

J. Kanioková
20:40
19.10.2017

P. Přibyl 090
8:28
19.10.2017

P. Rudolf
6:49
19.10.2017

J. Strakoš
5:45
19.10.2017

S. Kalužík
1:50
19.10.2017

P. Labaj
C
1:37
19.10.2017

počet příspěvků: 45, poslední 20.10.2017 09:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.