20.6.2019 | Svátek má Květa


VÍKENDOVÉ RÁNO: Barokní zámek …

25.11.2006

… profesor V. V. Štech, sovětská rozvědčice a nerudný labuťák

Minulý víkend jsem zde psala o svém prvním zaměstnání v Památníku Terezín, ale ono vlastně nebylo první. Své docela první vydělané peníze jsem dostala v krásném barokním zámku, kde jsem průvodcovala v době svých gymnasiálních studií. Za svůj životní zážitek z těch dob a z toho místa považuji setkání s panem profesorem V. V. Štechem.

Dispozice jednotlivých zámeckých místností velmi přála komorním skupinám návštěvníků. Víc jak dvacet lidí ve skupině znamenalo, že si lidé stáli na hlavách. Sice jsme se v sezóně naběhali jako psi, ale na druhou stranu jsme si my, průvodci, i návštěvníci mohli víc prohlídku zámeckých komnat užít.

Jedno sobotní dopoledne jsem při prohlídce hned v první místnosti zkameněla a oněměla. Od dveří se na mne mile usmívala krásná, vrásčitá tvář člověka, jehož televizní pořady - kdyby mne laskavý čtenář ráčil přerazit, nevzpomenu si, jak se jmenovaly, snad V. V. Štech vypravuje? - mě vždycky přikovaly ke křeslu. Nic netušící skupinka návštěvníků mne se zaujetím sledovala a bylo zcela jasné, že pokud se okamžitě něco nestane, půjdou korporativně žádat o vrácení vstupného.

Ač jsem byla dokonalé house, seplo mi a pana profesora jsem jednak třesoucím se hlasem přivítala, jednak jej docela drze poprosila, zda bychom si nemohli vyměnit místa. Mohli. Pan profesor usedl do rokokovho křesílka a rozhovořil se. Protože ale prohlídky na sebe vzájemně navazovaly a pro každou místnost byla určena doba pro výklad, velmi záhy se na nás dobývala další skupina návštěvníků. Protože noví přišlí remcali, že by měli přijít o výklad pana profesora, pozotvírali jsme dveře, ticho bylo jak v hrobě a pan profesor Štech vyprávěl a vyprávěl. Pan profesor byl tak laskavý, že s námi všemi vyšel i do posledního patra zámku, kde byla umístěna galerie, a i tam byl ochotný nám povídat o jednotlivých autorech. Přesto, že bylo patrné, že jej výklad unavuje, v očích mu zářily hvězdičky a jsem si jistá, že pro všechny, kteří přijali účast na tom neobvyklém a nečekaném výkladu, to byl velice nevšední zážitek. Jen velmi neradi jsme se s ním loučili.

Dalším z návštěvníků zámku, který rozhodně nebyl řadovým, byla sovětská rozvědčice, majorka Maria Alexandrovna Fortus. Myslím, že to bylo v roce 1973, v čase, kdy jen málo kdo jásal při pohledu na sovětskou uniformu.

Ani naše kastelánka nejásala, když mne hnala před vstupní dveře, abych šla zjistit, kdo že se nám to v sovětské uniformě courá po parku. U velkého šeříkového keře stála drobná, malá osůbka, samý metál, samá vráska. Opatrně jsem začala zjišťovat, kdo to je, kde je zbytek delegace, kde jsou naši straničtí zástupcové a hlavně, co ji k nám přivádí.

Stará paní se na mne usmála, že prý už ji zmáhají všechny akce, které pro ni čeští soudruzi připravili, že si vyžádala den jen pro sebe a jezdí krajem, který naposledy navštívila v roce čtyřicet pět. Nic mi neřeklo její jméno – Maria Alexandrovna Fortus, majorka sovětské armády. Kdyby byla třebas Koněv nebo Žukov, to by bylo něco jiného, ale Fortus?

Abych přeci jenom neudělala nějaké faux pas, pozvala jsem drobnou paní na prohlídku zámku. Za pochodu jsem špitala kastelánce, aby hned vyměnila svou domácí jupku za něco přijatelnějšího, a čekala, že okresní komunistický tajemník se přece jen dostaví.

Maria A. Fortus mi po skončení prohlídky oplátkou vyprávěla o tom, jak po válce našla vstup do továrny Richard. A nejen o tom. Byla jsem docela zmatená, když mi svěřovala, jak se léta do Československa toužila podívat, ale po srpnu 68 ji všechny touhy vidět zemi, do které přijela s Rudou armádou, přešly. Jak ty srpnové dny prožívala jako velké zklamání a velikou křivdu na bratrském národu, křivdu, která na dlouhá léta změní naše vzájemní vtahy. Na mou otázku, zda se nebojí mluvit tak otevřeně s docela cizí osobou, mi odvětila, že už je stará ženská, která má život za sebou a nebojí se ničeho. Já, že jsem naopak na začátku své životní cesty a měla bych vědět, že nejsou všichni Rusové okupanti. Povídaly jsme si v rozkvetlém parku, okukované udivenými návštěvníky a hlídané mladým vojáčkem, který evidentně nevěděl, co si o počínání majorky má myslet. Ač jsem byla ve věku, kdy se chce člověku vymezovat se proti všemu a všem, z té staré paní čišelo cosi, co mi vzalo veškerou chuť se v duchu ofrňovat.

Ani ne tak návštěvníky, jako domácí havětí byl pár labutí, který hnízdil na jezírku v zákoutí parku. Pohled na ně lákal každého, kdo parkem procházel. Marné bylo naše nabádání, aby se návštěvníci jezírku raději vyhnuli, protože labuťák je velice nerudný a tím i nebezpečný. Ono, upřímně, nebylo se labuťákovi nebylo co divit. Několik sezon se pár labutí marně snažil vyvést mladé a labuťák to zjevně mizerně snášel.

Často jsme viděli, jak rodinka, rozvážně kráčející k jezírku, se úprkem od něj vzdaluje, s hlavou rodiny v čele a v patách jim letí labuťák s křídly roztaženými a plným zobákem nadávek. Jednou došlo k přímmu útoku, který skončil naštípnutou předloktní kostí pána, který už při mém upozornění dal zcela jasně najevo, že na něj si teda žádná labuť nepřijde.

Ráda bych posloužila i nějakou nadzemskou bytostí, ale žádná bílá paní ani rytíř s hlavou pod paží se v zámku nikdy nezjevil. Snad to je dáno i tím, že byl na zámku docela frmol, jak často se měnili majitelé. A jak známo, strašidýlka ráda klid.

Přeji vám krásné víkendové ráno nezkalené ani strašením, ani nerudným bližním.



Diskuse


www racek
18:35
25.11.2006

Anka
17:45
25.11.2006

dsben
19:15
25.11.2006

Anka
19:29
25.11.2006

Anka
19:36
25.11.2006

dsben
20:20
25.11.2006

Anka
20:33
25.11.2006

dsben
20:55
25.11.2006

Marie Dubanová
17:35
25.11.2006

jiný Honza
17:18
25.11.2006

dsben
15:51
25.11.2006

Pierre
11:03
25.11.2006

Anka
9:16
25.11.2006

Saul
9:13
25.11.2006

Lea
7:30
25.11.2006

Jirka původní
7:04
25.11.2006

divana
6:34
25.11.2006

JAB
0:43
25.11.2006

Anka
1:31
25.11.2006

divitel
17:36
25.11.2006

dsben
19:11
25.11.2006

počet příspěvků: 30, poslední 25.11.2006 10:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.