Cestování vlakem za asistence Českých drah je zážitkem, který jistě nemusím nikomu popisovat. Možná proto, aby se cestující nenudili čekáním na zpožděné vlaky, jsou ve větších nádražích zdarma k dispozici hromady vydání časopisu Euro. Ač mi styl této ekonomicky zaměřené tiskoviny příliš nesedí, utrácím dlouhou chvíli listováním v jeho obsahu. A tu mi padl do oka říjnový článek „Trenažér pro spermie“ od autorky Alexandry Bartoňové.

Píše se v něm o úspěších brněnských vědců a lékařů z Masarykovy univerzity. O tamních lékařích a o tom, co dělají, vím z vlastní zkušenosti celkem dost, přesto jsem se původně nechtěl ke článku vyjadřovat. Kdybych totiž napsal „já ty vědce a doktory v Brně znám, dělají ve skutečnosti velké houby, jen hrabou státní peníze“, kdo by mi to uvěřil? Pak ale o stejné vědecké partičce psaly i některé celostátní deníky, a tak pár vět k celé věci.

Jde prý o slibný vývoj „umělé dělohy“, jakéhosi „biosenzoru“, tj. technického zařízení, které má selektovat nejlepší spermie pro umělé oplodnění. Princip vychází z toho, že aby spermie mohla v reálném prostředí oplodnit ženské vajíčko, musí nejprve vlastní silou urazit nebo spíše „uplavat“ pohybem svého bičíku v děloze ženy určitou vzdálenost. Pokud je pohyblivost spermií snížená, tak je obyčejně také šance na oplodnění vajíčka přirozeným způsobem nižší. V Brně vyvíjený „biosenzor“ pracuje jednoduše tak, že se nejdříve testuje rychlost pohybu spermií. Na jakémsi gelu v definovaném prostředí, které se má podobat ženské děloze, spolu spermie závodí a první, která vyhraje, je brněnskými lékaři označena za „šampióna“. Odměnou pro spermii je pak umělé oplodnění vajíčka lékaři právě touto rychlou spermií.

V čem je hloupost celé věci? Právě v jednoduchosti tohoto testu. „Spermie, která dorazila jako první, dokázala, že je nejlepší,“ píše se v článku. To je ovšem matení laické veřejnosti. Nejlépe vysvětlím na příkladu ze společnosti. Dokáže plavec, který v bazénu dorazí do cíle jako první, že je skutečně „nejlepší“? Co to znamená „nejlepší“? Pokud máme hodnotit spermii, která dá život novému člověku, tak její schopnost být nejrychleji v cíli nic neříká o její kvalitě. Podobně onen plavec, který byl nejrychlejší, možná jenom bral nějaký doping nebo měl třeba lepší aerodynamický plavecký úbor anebo prostě jen dobře plave. Sám ovšem může být velmi špatný, pokud se jeho celkového zdravotního stavu týče. Spermie, která je rychlá, může být velice dobře defektní, stejně tak jako spermie, která je z nějakého důvodu pomalá, může být pro oplodnění v nejlepším pořádku. A navíc je tu ještě onen fakt, že při metodě umělého oplodnění nehraje pohyblivost spermie roli, poněvadž spermie je do vajíčka vpravena silou ne vlastní, nýbrž silou asistujícího lékaře.

K čemu proto ten mediální humbuk kolem jakéhosi „závodu spermií“? Vyvíjená metoda brněnských vědců a lékařů je prý světový unikát, nikdo jiný se tím ve světě nezabývá. Samozřejmě, kdo by dával veliké peníze na něco, co - ač v podstatě jednoduché a prosté - ke kvalitě nově vzniklého lidského života nikterak nepřispěje. Ovšem v Brně tyto elementární ekonomické zákonitosti neplatí. Tamní čeští vědci jsou již léta zvyklí „žebrat“ o peníze z ciziny. Za ně si pak staví a zařizují svoje nové „zámky“. Různá vědecká centra, kampusy a projekty, které v Brně vznikají jak houby po dešti, jsou už skoro každodenní záležitostí. I v článku o spermiích autorka nezapomněla připomenout, že pouze spermie v trubičce s gelem brněnským „vědcům“ nestačí. V plánu mají postavit celé komplexy budov, nakoupit speciální vybavení, zařídit laboratoře, zajistit personál ... to vše za miliardy z peněz Evropské unie. A na to všechno jim stačí brněnská pohádka o hodně rychlé spermii.

Nabízí se proto otázka, zda takto proinvestované miliardy nejsou jen házením perel sviním? Nebo jde spíše o cílené házení spermií?