24.5.2018 | Svátek má Jana


ÚVAHA: Rozjímání o koruně české

17.5.2018

Tak si říkám, k čemu jsou vůbec na světě presidenti. S výjimkou USA a zčásti snad i Francie výkonnou mocí nevládnou; tu vesměs vykonává ministerský předseda. A jiného smyslu není; kdyby byl posazen na stolec presidentský hrubosrstý foxteriér, zastal by tu formální funkci zrovna tak, a možná i lépe. Aspoň by nedělal ostudu… ale nic, nechci se nectně dotýkat ničí pověsti, kdyby to tak někomu náhodou připadalo. Zanechme potměšilostí: co jest účelem hlavy státu, musíme-li už nějakou mít, a jakými prostředky je kde ve světě tento účel naplňován? Tvrdívá se obvykle, že hlava státu má svou zemi reprezentovat, ale to je, řekl bych, trochu málo; reprezentovat zemi v zahraničí může i některý významný vědec nebo jiná globálně proslulá osoba, mnohdy dokonce lépe a věrohodněji než politik, dodrápavší se zuby i lokty k úřadu nejvyššímu. Je vůbec hodno uvážení, neměla-li být kasta profesionálních politiků z výběru kandidátů vyloučena; vždy budou hájit spíš zájmy své vlastní, po nich své partaje, a až nakonec státu a veřejnosti.

Takto vzato zbývá už jen jediné, proč má smysl vydržovat si hlavu státu: aby byla jeho symbolem podobně jako vlajka, znak či hymna, ledaže symbolem živoucím. Ovšemže symbol ustanovený na pomíjivé období čtyř nebo pěti let, načež se odebéře do politického zákulisí nahrazen symbolem jiným, postojů k záležitostem domova i světa odlišných, ne-li protichůdných, je k ničemu; státní znak si také nemalujeme každých pět let jiný. Rovněž tak k ničemu je být jedné polovině národa za tatíčka, druhé za kašpara… Avšak vraťme se otázce, již jsme si položili o několik řádek výše: jak a jakými prostředky je kde účel hlavy státu naplňován. Možnost je trojí:

a. Postavená na principu republikánském. President je volen - buď parlamentem, nebo lidovým hlasováním. Jestli je lidové hlasování ten úplně nejlepší způsob, je věc jiná.

b. Praktikovaná v jediné zemi světa, totiž ve Švýcarech: funkci hlavy státu plní sedmičlenná státní rada, v níž úřad předsedy (kancléře) popořadě koluje. Způsob je to jednoduchý ale funkční, dlouhou praxí prověřený. Ledaže právě jen ve Švýcarech; pokusy o implantaci do jiných prostředí se nedaří a nejspíš ani dařit nemohou.

c. No, a least but not last, jak říkají Angličané, princip monarchický, jímž se teď budu trochu podrobněji zabývat.

Zvykli jsme si pokládat republiku s presidentem za cosi pokrokovějšího, našemu času lépe odpovídajícího než monarchie s panovníkem, ale v bližším pohledu tomu může být jinak. Republik s presidentem je plná Afrika, a všechny jsou… kdyby aspoň pro kočku. V rozeštvaném světě islámu, ponecháme-li stranou ropné emiráty a šajcháty, vykupující si poslušnost svých poddaných miliardami plynoucími z ničím nezasloužených darů země, najdeme jen tři oázy klidu a spořádanosti: Maroko, Jordánsko, Omán, všechno monarchie. Kdekoli mladí, pokrokoví důstojníci (jak zní už dosti otřepaná fráze) svrhli monarchii, nahradivše ji republikou dle vlastních představ a vkusu, výsledkem je zmatek nad zmatek, místy docela pěkně krvavý. V naší staré Evropě… ale obraťme pozornost k nepříliš dávné historii.

Ono je s odstupem století snadno říkat, co se tenkrát mělo či nemělo, ale přece jen. Neměl císař pán František Josef I. na srbskou provokaci – vraždu následníka trůnu – reagovat hned vyhlášením války. Mohl najít jiný způsob, jak umravnit z řetězu utržené sebevědomí nijak zvlášť význameného potížisty. Rozpoutáním války pustil z pytle duchy zmaru, jež už nikdo nedokázal zažehnat. To vše je dnes už dostatečně zřejmé. A přesto. Asi nekápnu každému do noty; pravím však, že byla a dodnes je starého Rakouska škoda. Dokázal ten trochu připlesnivělý, ale přísně právní a ve svém závěru dobře demokratický útvar nejen vyrovnávat zájmy a protizájmy svých – hned je spočítám - jedenácti národností, nýbrž být i účinnou hrází imperiálním choutkám z jedné strany německým, z druhé ruským. Hráz se rozpadla, a… co bychom si dalšího vykládali, není-liž pravda. V dosahu svého vlivu dokázalo císařské Rakousko po pozoruhodně dlouhou dobu udržovat stabilitu, čehož důkazem budiž ono půlstoleté údobí mezi kanonýrem Jabůrkem a infanteristou Švejkem, nad něž pokojnějšího v dějinách tohoto kontinentu nebylo, a jak koukám, dění sleduji, hned tak nebude. Nástupnické státy, jež měly mezeru po zaniklé říši rakouské vyplnit, svému určení nedostály; a výměna systému monarchického za republikánský… toť otázka jednak zvyku, jednak citu. 

Něco jsme získali a něco ztratili převratem 28. října; a není tak jisté, převážil-li zisk nad ztrátou. Vydali se tehdy naši pradědečkové poněkud lehkomyslně cestou, již by bývalo zdrávo si bedlivěji rozmyslet. Opakovali věčnou chybu optimismu: počítali s nejpříznivějším výsledkem nepomyslivše, že všechno může dopadnout i naopak a zle; a jak už se na všech stranách ukazovalo, spíš zle. S Německem, kde narůstal pocit křivdy po prohrané válce na jedné straně, s bolševickým Ruskem na druhé… Asi se neměli pouštět do díla s tak nepředvídatelným koncem, dědouškové, nebo ještě spíš, s koncem dosti zjevným a předvídatelým. Usilovali o nezávislost a také jí dosáhli, ale nezávislost je vratká židlička, není-li podepřená dobrou porcí vlastní - vlastní, zdůrazněme – síly a prozíravosti. Zboží to, jejž se vůdcům národa nedostávalo, i dopadlo všechno, jak dopadlo a za daných okolností jinak dopadnout ani nemohlo.

Sto lety republikánský systém v zemích českých zakořenil, o tom není pochyb. Cit ale zůstává monarchický, jak dokazuje kult národních tatíčků už od samého roku 1918, plebejské to náhražky králů a císařů. Vědomě se k monarchii hlásí jen malá - i když zase ne tak malá, jak by se mohlo zdát - část obyvatel zemí Koruny české; určitý stupeň sympatie, nostalgické vzpomínky, lze však zaznamenat u rozsáhlejšího vzorku myslivějších lidí. Neuškodí ani porozhlédnout se po okolí: v naší staré, demokratické Evropě (putinskou říši vynechme) je poměr monarchií k republikám tak půl na půl. A třebaže nechci hanět Francii nebo spolkové Německo, jejž mám čest býti občanem, monarchie naprosto nejsou tou horší půlí. Švédsko, Nizozemí, Dánsko… kdo je členem tohoto klubu gentlemanů, má důvod k spokojenosti, možná i k nevypínavé hrdosti. Nějak je mi líto, že moje stará vlast k němu nepřistoupila, ať v rámci nadnárodní podunajské monarchie nebo bez ní.

Ona zmíněná, více či méně skrytá nostalgická sympatie dostává jednou do roka velmi zřetelný výraz. Kdykoli se chystám na návštěvu země otcův mých, snažím se načasovat ji tak, aby mi vyšla na konec dubna, kdy se pod zámkem v Brandýse nad Labem koná slavnost nazvaná Audience u císaře Karla I. Kdyby byl někdo slabý v dějepise, Karel I. z domu habsbursko-lotrinského byl poslední panovník zemí Koruny české; a v Brandýse sloužil a na zámku přebýval co nadporučík dragounského regimentu č. 7. A je vám to slávy, po zámecké louce mašírují vojska v dobových uniformách, infanteristé, myslivci, kanonýři, hudba Hradní stráže hraje Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem, obvykle se dostaví i některý z příslušníků rodu habsburského a pronese řeč… 

V takových chvílích cítím určitěji než jindy, jak nicotné je upínat se na to či ono výročí, jak naléhavě je třeba vnímat dějiny v celé kontinuitě. Že vytrhneme-li z nich stránky pokládané právě panující politickou, nacionalistickou či jinou módou za přebytečné, ne-li škodlivé a zavrženíhodné, neporozumíme vlastním dějinám, neporozumíme sami sobě. Tisíc let byly země české monarchií: přemyslovskou, lucemburskou, jagellonskou, habsburskou; a my teď najednou že ne, že je monarchie cosi zpátečnického, s čím jsme skoncovali… jen aby dějiny neskoncovaly s vámi, dušičky samolibé, všechnu pravdu světa vlastniti se domnívající. Nikdo neví, jaká překvapení má v zásobě budoucnost; a po stoleté přestávce zase král, koruna česká vyproštěná z prachu a pavučin… není to tak úplně marná představa.

Hannover, 15. května 2018



Diskuse


B. Hynek
1:10
18.5.2018

J. Jurax
Ehm
22:36
17.5.2018

J. Karlík 653
21:28
17.5.2018

L. Severa
16:06
17.5.2018

J. Lancik
18:59
17.5.2018

J. Jurax
22:48
17.5.2018

K. Janyška
19:09
17.5.2018

P. Hřebíček
14:48
17.5.2018

M. Pesat
11:40
17.5.2018

Z. Žíkovecký
9:27
17.5.2018

R. Szewczyk
hm
7:29
17.5.2018

A. Sedláčková
4:56
17.5.2018

J. Fridrich
6:51
17.5.2018

R. Szewczyk
7:45
17.5.2018

J. Babicka
6:44
17.5.2018

J. Jelínek
8:36
17.5.2018

I. Novák 763
14:23
17.5.2018

Z. Žíkovecký
9:35
17.5.2018

A. Pakosta
9:48
17.5.2018

I. Vermis
12:23
17.5.2018

počet příspěvků: 26, poslední 18.5.2018 01:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.