16.8.2018 | Svátek má Jáchym


ÚVAHA: Osmašedesátý

16.7.2018

aneb Hrst vzpomínek k půlstoletému výročí

Málem bych si v záplavě jiných zpráv nevzpomněl, že právě uplývá půl století od událostí roku osmašedesátého, kdyby mi je nepřipomněl pan Tomáš Lindner v 19. čísle týdeníku Respekt svým článkem „Šedesátý osmý, který nám chybí“. Hledím na autorovu podobiznu… tvář relativně mladá, tak něco mezi třicítkou a čtyřicítkou, stěží může mít o zmíněných událostech ponětí jiné než zprostředkované. Jsem však takový kmet věkovitý, že je mám zakódované ve vlastní paměti, jak šly za sebou. Naděje a pošetilosti tzv. Pražského jara, jedenadvacátý srpen téhož roku, vpád sovětských tanků nadějemi notně zatřásl, úplně je ale nepotlačil, až po březen roku následujícího, kdy se sovětský spojenec zhrozil kontrarevolučních rejdů ve spojitosti s vítězstvím českoslovensých hokejek nad sovětskými a vynutil si rázný obrat ke stavu nazvanému normalizací. A opravdu, znormalizovalo se všechno na dlouhých dvacet let v jakési přiospalé rezignaci, až zhroucením sovětského režimu nadešla normalizace už opravdovější, je-li normálním stavem demokracie a právní stát místo papalášské zvůle. To však už je jiná historie, již nebudu na tomto místě rozvádět.

Nechci se vytahovat, také jsem byl plný nadšení z nově nabyté svobody v tom slavném roce osmašedesátém. S červenomodrobílou vlaječkou jsem pobíhal a vlastenecká hesla vykřikoval neuvědomiv si, či spíš nejsa ochoten vzít na vědomí, že celé to pozdvižení může být teprve začátek klopotné cesty k čemusi, co lze nazvat v občansko-politickém smyslu svobodou. Že ona cesta nikterak nemusí vést k předpokládanému cíli, nýbrž se všelijak zamotat a kdovíkde skončit; zejména však že skutečnou svobodu se vším, co k ní patří, bychom si museli vynutit jak na moskevských vrchnostpánech, tak a především na vlastním dubčekovském vedení, jevícím pramálo chuti přivolit k něčemu, co by se blížilo pojmu pluralitní demokracie. O vůdčí roli komunistické strany nepochybovaly ani ty nejlidštější tváře; o povolení stran jiných, neřku-li opozičních nemohlo, ba nesmělo být řeči; a což teprve socialismus, fetiš nedotknutelný. O nutnosti reforem se mluvilo a psalo horem dolem, nikoho však nenapadlo, že mohou být i tací, kdož o žádný socialismus nestojí, ať s lidskou tváří, nebo bez ní.

Nicméně nahnal ten nedomrlý pokus kremelským vládcům dosti strachu. Československo se tehdy stalo středem pozornosti celého světa a hrozila nákaza: kolik chybělo, aby po buržoazních reformách zabažili i jejich vlastní poddaní? Aby tomu zamezili, nasadili všechny páky umění, jež ovládali nejlíp: desinformace a infiltrace. Koukali jsme na to jako na zjevení svatého Jána: jako by kouzelnou hůlkou mávnul, v tu ránu vypukly všude na Západě vzteky a mazce, vepsavší se do dějin jakožto revolta studentstva a pokrokové mládeže proti zatuchlému světu jejích buržoazních tatíků. A zatímco se naděje a naivity léta lidských tváří beze zbytku rozpustily v normalizační kyselině, z vlasatých mladíků v rozšmajdaných teniskách a děvenek ve vytahaných svetrech se vyvinuli ctihodní pánové s brýlemi ve zlatých obroučkách a elegantně oděné dámy, jež navzdory této metamorfose neopustily ideály jejich rebelantského mládí a touha po uskutečnění, i kdyby se všechno v prach a popel obrátiti mělo. Levičáctví s kořeny ve století osmnáctém nabývalo své nynější podoby.

Svět se od těch dob změnil v tom, že nové generaci reformátorů, usilujících o nasměrování tápajícího lidstva v duchu svých idceologických představ, už nestojí k radě a pomoci sovětské, nýbrž pouze ruské tajné a desinformační služby. Pěšky jako za vozem, řeklo by se po česku, ale neprávem; bedlivému pozorovateli neunikne zásadní rozdíl mezi obojím typem desinformace. Ta stará, stalinsko-brežněvská, měla své meze vytyčené komunistickým ideálem, notně praštěným sice, zmatkářským a destruktivním, ale aspoň nějakým; desinformace současná je jakéhokoli ideálu prostá a tím zákeřnější. Za těch starých, jednoduchých časů na nás mohly působit svým vlivem leda noviny a televize; dnes k tomu přistoupil mnohem zdatnější jak informátor, tak i desinformátor, internet. Pozorně, jako ta Popelka musíme od sebe oddělovat zrníčka zpráv a nic než zpráv od tendencí a pokusů o indoktrinaci. My starší, přišedší ze světa socialismu ve skutek uvedeného, v tom máme cvik; víme už, že čím hlasitěji jsou troubeny do uší všelijaké nezpochybnitelné pravdy, tím naléhavěji je třeba k nim přistupovat se zdravou nedůvěrou. Západní společnost, takového cviku nemající, je ochotná skočit na každý špek; a jak se zvětšuje časový odstup ode dnů častušek a nerozborné družby, i společnost česká. Špeky pak mohou být rázu negativního: Evropská unie, co by nás ráda připravila o naši identitu a suverenitu i ten bídný Brusel, či naopak pozitivního, byť i poněkud mechem obrostlého: slovanská vzájemnost a velký ruský bratr a přítel. Aniž by bylo vzpomenuto slovanských tanků, rachotivších před půl stoletím po dlažbě českých měst, ovšemže. Tak dávno, dávno již, není-liž pravda, opakovati se nemůže a nebude.

A ono asi opravdu nebude, dějiny nemají ve zvyku opakovat týž malér jako přes kopírák. Určité principy jsou však ne-li věčné, alespoň trvanlivé jako uherský salám, neměnná ruská rozpínavost kupříkladu, ať v časech carských, stalinských či putinských. Nacpe se tam, kde si to může beztrestně dovolit, jak dosvědčuje řada příkladů z minulosti i z dosti čerstvé přítomnosti. Naproti tomu zapojení zemí českých do západních struktur, hospodářských i vojenských… nu, jistěže s sebou přináší jistá omezení. Kdo je zapojen do širšího celku, musí své chování přizpůsobit ostatním, to už tak je. Existuje však rozdíl mezi dobrovolným omezením v zájmu širšího celku, a vnější snahou o opanování. Brejle do budoucnosti nevlastním, nicméně se odvážím zaprorokovat, že ze strany dejme tomu Francie či království nizozemského na země české až na trochu té spolupráce požadavky toho druhu vznášeny nebudou. A jelikož tuším, s čím na mě vyrukují čeští starovlastenci, jsem ochoten vsadit celé své nevalné jmění a ještě si navrch bůra vypůjčit na to, že ani z Německa navzdory nedobrým zkušenostem hrozba nekyne, není-li za ni pokládána přece jen značná hospodářská převaha a tudiž i jistý vliv. Žiji tímto časem v Německu už čtyřicátým rokem a dovolím si znát je a jeho lid o něco lépe a víc do hloubky, než jaký je tradiční obrázek v zemích Koruny české. Spíš mi jde v Německu trochu na nervy věčné kajícnictví a popele na hlavu sypání za hříchy minulosti až někam do dob císaře Viléma; jest sebekritika věc chvályhodná, nemá se to s ní ale přehánět, aby se nestala nevěrohodnou.

Co bych přál lidu českému i německému do dalšího půlstoletí… spíš více toho, co nás spojuje než rozpojuje. Neboť barometr dějin nestojí právě na slunečno; a s islámskou rozpínavostí na jedné straně, s ruskou územní nenasytností na druhé, může mít naše potomstvo starostí nad hlavu i vysoko přes hlavu. Nepřidávejme mu dalších vyhrabáváním starodávných záští a nedůvěr, nebožtíků zpráchnivělých.

Hannover, 12. července 2018



Provident Financial s.r.o.
Specialista péče o zákazníky v terénu

Provident Financial s.r.o.
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj

Diskuse


J. Jurax
22:20
16.7.2018

J. Kanioková
22:25
16.7.2018

J. Dlouhy
23:45
16.7.2018

J. Dlouhy
18:20
16.7.2018

F. Navr8til
17:33
16.7.2018

J. Jurax
22:22
16.7.2018

F. Houžňák
11:28
16.7.2018

L. Písařík
9:47
16.7.2018

D. Polanský
7:43
16.7.2018

J. Kanioková
9:14
16.7.2018

počet příspěvků: 14, poslední 16.7.2018 11:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.