Oba jsme se narodili stejným rodičům, avšak v nestejnou dobu. On o šest roků později - 1936, kdy na svět přišli Václav Havel, Jan Kačer, Jan Tříska, takoví velikáni - a v našem případě se tak stalo v Plzni, městě piva a třeskutého válečného materiálu. Otec Čech, automechanik, který se časem osamostatnil, měl vlastní živnost a tudíž i notný kádrový škraloup pro časy budoucí. Matka byla původem sudetská Němka, ze zemědělství, z místa pět kilometrů vzdáleného. Vzdor své perfektní znalosti češtiny si ovšem kádrově ublížila v obou směrech: jednomu se odrodila, druhý ji nikdy zcela nepřijal.

Vypukla válka, angloameričtí vzdušní piráti nás začali navštěvovat a bombardovat. Do Škodovky se trefili až v posledních týdnech války, ale značnou pozornost věnovali nám v pokojných předměstích. Sice se nám do domu přímo netrefili, jen jedna bomba bez vybouchnutí přistála metr před vchodem, ale několikrát nám pořádně střechu pošramotili. Tehdy jako tercián gymnasián jsem nosil do školy střepiny posbíraného válečného materiálu.

Je po válce, bratr ve věku deseti roků, zásluhou otce, bývalého automobilového a zejména motocyklového závodníka, rovněž začal závodit, leckde - například v Mariánských Lázních, vyhrávat, jemu jsem jeho tehdejší popularitu záviděl - popularita s kariérou ale nedlouhou. Neboť se dostavil Vítězný únor 1948, lid měl jiné starosti, já tehdy měl rok před maturitou, kterou se mi podařilo bez kádrového zádrhelu absolvovat. Například na rozdíl od mého spolužáka Zdeňka Mračka (později z lékařských studií vyhozeného pétépáka, nicméně pak přece jen medicinu dostudovavšího, stal se proslulým profesorem neurochirurgem, po litostopadovém kotrmelci i prvním plzeňským primátorem) jsem nebyl zatčen a uvězněn kvůli protistátní iniciativě (nést věnec v souvislosti s pohřbem prezidenta Beneše), poněvadž jsem zrovna měl rande s výstředně inteligentní dívčinou.

Můj bratr měl tu hodně nepříjemnou smůlu špatného časování, že na něho v letech 1950 až 1952 dopadla přísná ruka třídní nepřízně. Na studia nesměl, musel se věnovat manuálnímu úsilí, ale aspoň mohl pokračovat v otcových stopách. Ten o svou autodílnu přišel, musel ji ovšem dobrovolně věnovat státu.

A já se mezitím ocitl na univerzitních studiích, dokonce na právech v oné hanebné době stalinismu a podařilo se mi nebýt vyhozen. Dodatečně se tomu občas divím.

Bratr Gustav se věnoval své profesi. Na rozdíl ode mě - naprostého nešiky, negramota ve všech věcech technických, on si počínal brilantně, vypěstoval si blízký vztah s pozoruhodnými jedinci v lékařské branži., kapacitami kalibru například profesora Václava Piťhy, šéfa neurologie, natolik čestného, že komunisté dychtili se ho zbavit, čemuž on předešel včasným svým přesunem na Slovensko.

S bratrem jsem se příliš nevídal, ale stoprocentní odpor k panujícímu politickému režimu jsme měli totožný. Jenže on nevěděl, že plánuji úprk, který se ale musel pečlivě zorganizovat, aby vyšel, což se tedy podařilo. Nikdo o mých plánech nevěděl. Dovedl jsem si představit estébáckou reakci poté, co bych jim unikl: oni by oznámili mé zatčení, že jsem se jim přiznal, že bratr nebo otec o připravovaném zločinu věděl, což ale neoznámil, takže se dopustil protistátního zločinu neoznámení, takže on půjde sedět. Jestliže nemohou mít mě, aspoň budou mít někoho z proradné rodiny.

Při první příležítosti jsem zařídil kontakt s otcem, s doručením zprávy zhruba ve smyslu, aby estébákům oznámil: „I Stalinovi uteklo dítě k imperialistům. A vy snad chcete tvrdit, že já jsem měl být víc uvědomělý než soudruh Stalin?“

Soudruzi se holedbali, že si mě v Západním Německu najdou, lapí, domů přivezou a příslušně potrestají. Což se jim tedy nepovedlo.

Otec zemřel, s bratrem jsem dál komunikoval, dostavil se rok 1968, srpnová internacionální pomoc, a bratr se svou manželkou Slávkou a desetiletou dcerou Markétkou stačili rozhodli rodnou zemi opustit ještě dřív, než laovu klec spadne. Ocitli se ve Švýcarsku, došlo k uspíšení jejich žádosti o emigraci do Ameriky.

V New Yorku jsem je vyzvedl na letišti, přivezl do Binghamtonu, kde začala obtížná nutnost se seznamovat s novým prostředím a potýkat se s neznámým jazykem.

Jako automechanik se uplatnil okamžitě.

Napřed jako zaměstnanec, vbrzku poté na vlastní noze.

Po pár letech se rozhodl k přestěhování na opačný konec kontinentu a vybral si

Kalifornii a tam lahodnou končinu jménem Carmel. Adresa, kde starostou svého času byl hollywoodský idol Clint Eastwood.

Ten se pak stal Gustavovým pravidelným zákazníkem. Bratr si tam pronajal autodílnu, poté si ji i koupil, prostory zvelebil, jeho pověst výtečného odborníka se rychle rozšířila. Získal jiné celebrity - například kdysi slavnou herečku Doris Day, nyní devadesátiletou.

Carmel sousedí s městem Monterey, což též byla adresa institucí jako armádní školy pro výuku cizích jazyků - od albánštiny po urdu. Tam například našel živobytí již nežijící spisovatel Jan Beneš. Ten se rovněž stal bratrovým zákazníkem.

Gustav tam nadále žije, každý rok přijede do rodné Plzně, porovnává někdejší prostředí s nynější existencí a rozhodně nelituje svého dávného rozhodnutí nezůstat bázlivým peciválem a pustit se do světa k pořádnému obohacování.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče