... a kozel zahradníkem

Události na Ukrajině a kolem Ukrajiny jsou pro našince bezednou studnicí inspirace. Den za dnem je o čem přemýšlet, co analyzovat, k čemu zaujmout postoj.

Vezměme takového Banderu. Pro jednostranně zaměřeného ukrajinského patriota národní hrdina, pro mě jako Evropana kontroverzní osobnost. Jak se postavit k Banderovým sochám rozesetým vesměs na západě Ukrajiny?

Není to tak složité.

Dokud budou v každém větším městě Ruské federace, a také ledaskde na Ukrajině včetně Krymu, k vidění sochy Lenina, bylo by vrcholem pokrytectví kritizovat Ukrajinu za sochy Bandery. Historiků se pro jistotu můžeme zeptat, kdo má na svědomí víc obětí.

Jak to, že socha Bandery vadí a s Leninem jsme tak nějak smířeni? Přitom existence soch Bandery je mnohými kolem nás interperetována oním primitivním „co Ukrajinec, to fašista“. Platí ekvivalentně kvůli sochám Vladimíra Iljiče v RF „co Rus to bolševik“?

Proti dohodě o příměří (Minsk II) vystoupil z ukrajinské strany Dmytro Jaroš, šéf Pravého sektoru. Jakkoli s ním nemusíme souhlasit, jeho postoj je možné lidsky pochopit.

Ti, kdo brání celistvost Ukrajiny jsou v podobně delikátní situaci jako českoslovenští vojáci, kteří po mobilizaci 1938 museli opustit pozice, jež pak připadly v souladu s Mnichovskou dohodou Německu.

Jako vojáci byli povinni uposlechnout rozkaz k ústupu, byť jejich zklamání bylo nezměrné. Jak bychom dnes nahlíželi na tehdejší důstojníky, kteří by pozice vyklidit odmítli a postavili by se se zbraní v ruce wehrmachtu zabírajícímu československé pohraničí? Jako na hrdiny, anebo jako na někoho, kdo ohrožoval evropský mír (jak byl Mnichov tehdy chápán)? Nebyli by snad tito důstojníci a jim loajální vojáci morálně v právu? Nikoli z přísně vojenského hlediska, ale z pohledu vyššího principu mravního?

Věru citlivá záležitost.

Dmytro Jaroš je bezpochyby povinen podřídit se dohodnutému klidu zbraní, byť se skřípěním zubů, na druhou stranu ale nelze nevidět, že i on je se svým stanoviskem v právu. Nedělá přece nic jiného, než že se zbraní v ruce hájí územní integritu státu, jehož je občanem.

Dilema hodné krále Šalamouna.

Pikantní je ovšem požadavek (pro)ruských separatistů, aby se voleb na vybraném území Doněcké a Luhanské oblasti (které oni nazvývají lidovými republikami) směli zúčastnit pouze obyvatelé, kteří stojí na jejich straně. Kdybychom tento model aplikovali v ČR, vypadalo by to asi takto: k volbám by byli připuštěni pouze členové a sympatizanti kupříkladu hnutí ANO – a pak by se Andrej Babiš snadno zbavil „starých politiků, kteří tady dvacet let jenom kradli“ a mohl by konečně začít budovat novou společnost fungující dle jeho obrazu a jeho principů. Mělo by to ale jeden háček. Nebyla by to už demokracie.

Dohoda Minsk II má také své úsměvné souvislosti. Například když Rusko ujišťuje, že se postará o odchod zahraničních účastníků konfliktu. Viděli jste, milé děti, někdy většího kozla v roli zahradníka? Nehlaste se všechny.

Stejskal.estranky.cz