Je to mrzuté, ale vypadá to, že se islámský terorismus už stal trvalou součástí našeho života asi tak, jako tornádo nebo tsunami: kdo se v nepravou chvíli ocitne na nepravém místě, může mít smůlu. Zdá se být nevyhubitelný; sice se někteří atetntátníci vyhodí do vzduchu sami, zbylé po nějakých honičkách pochytá policie, je to ale jen málo platné, protože výcvikové tábory někde v Syrii nebo v Horním Wazíristánu promptně vyprodukují za jednoho zneškodněného džihádistu dva jiné. Co s tím, nikdo neví... pardon: nikdo až na paní Margot Kässmann. Pakli by jméno té dámy váženému čtenáři nic neříkalo, nechť ví, že bývala předsedkyní Rady německé evangelické církve a zemskou biskupkou v Hannoveru, ale už není, jelikož se před šesti lety vybourala v namazeném stavu autem, což se s církevním důstojenstvím jaksi nesrovnává. Sémě evangelické slitovnosti v jejím srdci však nepovadlo a vykvetlo geniální radou tam, kde si nikdo jiný rady neví, západních vlád, sborů policejních a tajných i nejtajnějších služeb všeho druhu nevyjímaje. Poslyšmež její slova:

Pokusme se na terorismus odpovědět láskou! Vím, že takový postoj vzbudí posměch a nepochopení, protože lidským instinktem je v takových případech pomsta. Avšak Ježíš nám zanechal výzvu: „Milujte své nepřátele! Modlete se za ty, kteří vás pronásledují!“ Neboť největšími osobnostmi dějin nejsou Hitler, Stalin nebo Pol Pot, nýbrž Mahátma Gándhí, Martin Luther King či Aung San Suu Kyi. Jako křesťanka jsem pevně přesvědčena, že nakonec je vždy nejmocnějším ten, kdo prolomí kruh násilí. Ježíš se stal nezapomenutelným ne proto, že by se chopil meče, ale že zemřel na kříži.

Halelujah, chtělo by se mi dodat, jak jsem uchvácen tou svatostí. I když jistá připodotknutíčka bych si přece jen dovolil. Předem: obrana není totéž co pomsta. Demokratické mocnosti se Hitlerovi nemstily, nýbrž se mu bránily. Totéž platí o islámském terorismu. Dále: Jak by paní Kässmann mínila převést své doporučení do praxe? Že by se také odebrala do Syrie, běhala za bojovníky Islámského státu a odpovídala jim láskou... no, já vám nevím. Nebo že by se nechala zavřít s polapeným teroristou v jeho cele a... ale fuj, milí čtenářové, copak si to hned nemyslíte. Nebo že by policajti po vydařeném atentátu jako nedávno v tom Bruselu nechytali teroristy, co se nestačili vyhodit do povětří, nýbrž jezdili po takových těch vykřičenějších čtvrtích vyvolávajíce: „My vás milujeme, milujeme, milujeme!“ Ale i to se mi jeví příliš praštěným. Nebo máte v rukávu ještě jiné řešení, důvtipná dámo? Ven s ním! Co se pak toho Mahátmy Gándího a Martina Luthera Kinga týče: Vaše kladení těch dvou za vzor nenásilného odporu je typický šplecht někoho, kdo skutečnou tyranii nikdy nezažil a neumí si ji ani představit. Vzácná paní: řečení mužové mohli hlásat své ideje a politicky působit pouze díky ohleduplně liberálním režimům britské koloniální správy a Spojených států té doby. Méně liberální režim - a nemusel by to být zrovna Stalinův - by je chytil za krček, strčil za katr, a vícekrát by o nich svět neslyšel. Ostatně, když už byla řeč o Hitlerovi, Stalinovi a Pol Potovi – i jim byste chtěla odpovídat láskou? Ale dosti už nesmyslů. Vývody paní Kässmann mě svádějí k tropení šprťouchlat, a věc jest zatraceně vážná.

Jak na teroristy, jestli s láskou nebo raději s kriminálem, je honění následků; a my bychom měli znát příčinu nebo se aspoň o to pokusit. Dávám k uvážení, neleží-li příčina v neslučitelnosti dvou diametrálně odlišných myšlenkových soustav, křesťanství a islámu. Paní Kässmann je typickým představitelem křesťanského myšlení, přehnaného do absurdity. Věřící čtenář nechť mi promine, vyjádřím-li se teď k učení Kristovu poněkud kriticky, a čtenář nevěřící, ne-li dočista ateistický, nechť mi promine také, neboť i v jeho nitru vězí hluboko a pevně křesťanství, byť je i popíral. Jsme křesťany, my všichni, ne-li vírou, tedy zděděnými, třebaže neuvědomělými morálními instinkty.

Zajisté je schopnost sebekritiky, sebezpytování, hledání chyb v sobě samém a snaha o jejich nápravu prastarým dědictvím západního člověka, bez nějž nemohl přežít v drsných podmínkách záalpské Evropy. Křesťanství je však umocnilo až k sebepopření. Nechce se mi teď hledat v evangeliích, který verš doporučuje modlit se za ty, kteří nás pronásledují, jsou mi však známa slova svatého Matouše: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého... Jakož i svatého Lukáše: A udeřil-li by tebe kdo v líce, nasaď mu i druhého; a tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň... Ať jsem třeba kacíř, ale s tím se mi ne a nechce souhlasit. Neodpírání násilí, jinak řečeno podvolení se zlu... to snad může být zásadou askety pečujícího o dokonalé očištění své duše od hříchu, avšak nenalézáme se ve skalní poustevně, nýbrž uprostřed existenčního zápasu; a neodpírat zlu znamená být zlem pohlcen.

I byl bych opatrn jak s nastavováním druhých tváří, tak s tou láskou. Vše, i vzněty nejušlechtilejší, i zásady nejpravdivější je možno přehnat k míře, kde se obracejí samy proti sobě. Po dlouhá staletí zdůrazňovali vůdčí duchové křesťanstva pokoru, slitovnost, vyznání z vin, lítost, pokání, popření vlastní tělesnosti, pohrdání světem, čehož slabším odvarem je dodnešní zálibné sebeobviňování ze všeho možného i nemožného, omluvy za hříchy předků až do století jedenáctého (na mysli mám křížové výpravy, častý předmět omluv a kajícnického v hruď tepání), ústupnost až podlézavost. Výsledkem je bezradnost v situaci, kdy našemu civilizačnímu způsobu zase jednou jde o všechno. Měl namále už vícekrát; že zůstal zachován, za to vděčíme těm, kdož dokázali prolomit kruh násilí, zajisté, paní exbiskupko. Ledaže ne kapitulací, ale bojem: v bitvě u Poitiers r. 1356 a před branami Vídně r. 1529 a 1683. Jste, jak tak jišťuji, čtenářka Písma nepozorná, jinak by Vám neunikla slova téhož Matoušova evangelia, jimiž Ježíš praví: Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč (kap.10, verš 34)Tomu se dá rozumět, teprve tím všechno dává smysl. Je čas lásky a odpuštění, když je to možné, a čas meče, když to možné není, amen.

Pomalu abychom přehodili výhybku. Máme co dělat s protivníkem, na nějž nabídkou lásky neuděláme dojem, spíš ho povzbudíme k útoku. Vyslovil jsem to doporučení už tolikrát, že se mi je nechce opakovat, ale nešť: každý, kdo si myslí, že si můžeme s islámem nějak vyjít vstříc, najít společný zájem, ať ke všem ďasům už jednou vezme do ruky korán a trochu si v něm počte. Rychle zjistí zásadní, nepřekonatelný rozpor. Je-li červenou nití evangelií láska, důvěra, mír, neodpírání zlu, je červenou nití koránu přesný opak: nepřátelství, výboj, nesnášenlivost, msta, panovačnost. Dělá-li si křesťan – i neuvědomělý, jak výše dotčeno - svědomí ze všeho, muslim si je nedělá naprosto z ničeho. Pokoru, a to absolutní, až ke vzdání se vlastní vůle, zná jen před tváří Alláhovou; v poměru k nám jinověrcům kolísá mezi blahovůlí, jako se shlíží k člověku zpozdilému, jenž ještě nepochopil pravdu islámu, a přehlíživostí až opovržením. Vyznání z vin... jakápak vina, když ve všem co činí, učinil a ještě činit bude, je jen nástrojem vůle boží. Tím odpadá i jakákoli lítost; a pokání jen z toho, nedokázal-li naplnit vůli boží do všech důsledků. Jistě ale naplní a už naplňuje: my nedovtipní bědujeme nad - z našeho hlediska - barbarským ničením tisíciletých památek tamhle v Syrii nebo v Afghánistánu, bojovník Islámského státu však ví, že tak jen do důsledku naplňuje božské předurčení. S různým hlav řezáním a jinými – opět z našeho hlediska - šerednostmi tomu není jinak. Snadno se konají tomu, kdo zbaven samým Bohem zodpovědnosti, nezná a nepotřebuje její nezbytný doplněk, svědomí.

Obě nauky, křesťanská i islámská, v sobě mají zabudován dnes už dobře patrný náboj samodestrukce. Západní, na křesťanských základech postavená civilizace je na nejlepší cestě rozpustit se v kyselině lásky, ohledů a odpouštivosti, nepřipomene-li si občas i druhé naučení evangelia svatého Matouše. Také islám svým bezvýhradným majetnictvím jediné a nepochybné pravdy už pokročil dosti daleko na cestě samozničení, rozkolu a rozpadu. Inu, čím bezvýhradnější majetnictví pravdy, tím zákonitěji se od ní odštěpují pravdy vedlejší, odchylky a revizionismy, stejně sebejisté, útočné, nesnášenlivé. A už se to řeže, mydlí a nenávidí v zahradě Alláhově, sunité s ší ́ity, k tomu aláwité, ismailité a sám šajtán ví kdo ještě, už lítají do povětří roztrhaná těla sebevražedných atentátníků nejen v Paříži a v Bruselu, ale i v pákistánském Láhauru, v egyptském Luxoru, v indonézské Džakartě i leckde jinde, věru, pěkné náboženství míru.

Jestli je naděje na návrat k jakés takés normalitě, jakou jsem sám ještě zažil na svých toulkách muslimskými zeměmi... asi ztěžka. Na to už se příliš rozplemenilo majetnictví pravdy. Přerostlo v nesmiřitelnou zášť a ta v islámu nevyvětrává snadno, čehož dokladem budiž neutuchající sunitsko-ší ́itské nepřátelství. Dohromady pro nic, pro jakési dynastické tahanice ve století sedmém. Ale to jsme zase celí my, že říkáme – dohromady pro nic. Pro muslimstvo je ten dávný spor o nástupnictví důvodem k smrtelné zášti dnes a pro všechny věky příští. Islám postihlo něco horšího než prostá nenávist: potřeba nenávisti. Ale to není naše věc.

Nší věcí je, co si počneme sami se sebou, chceme-li přečkat tento čas zmatků a ohrožení. Dobrým počinem by byla inventura v našem mentálním dědictví. Sebekritika, hledání chyb v sobě samých, slitovnost, porozumění... samé krásné, ušlechtilé vzněty. Stávají se ale nástrojem sebezničení, přeženou-li se za všechny meze rozumu a zkušenosti. Díky paní Kässmann a jiným horlivcům Páně si to začínáme uvědomovat; teď ještě vzít nůžtičky a sebezáhubné výhonky chvalitebných vlastností odšmiknout. Snadno to nepůjde, na to jsou vrostlé příliš hluboko v západní duši. Ale aspoň už o nich víme, pokud ovšem vědět chceme. Jsou tací, že nechtějí.

*

Ještěpoznámku: milé Neviditelné psisko, nevrč na mě,že nepíši jméno oné svaté ženyse standardním ocáskem -ová. Nehrozí sice nebezpečí, že by tohle povídání četla, nerad ale říkám lidem, jak si sami neříkají.

Hannover, 30. března 2016